Příběhy 20. století – Nejdřív jsem dostal facku, že jsem spadl ze židle (2016)

Přidal: Premek |

Únor 29, 2016

Příběh politického vězně Milana Sehnala. Pořad připravil Adam Drda a Vít Lucuk.

Natočeno 2016. Premiéra 28. 2. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h). K poslechu zde.

Lit.: Drda, Adam – Lucuk, Vít: Nejdřív jsem dostal facku, že jsem spadl ze židle. Příběh politického vězně Milana Sehnala. In web ČRo Plus, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Olomoucký skaut a pozdější vězeň z padesátých let Milan Sehnal se poprvé ocitl na vyšetřovně politické policie v deseti letech: bylo to za okupace, protektorátní úřady zrovna zakázaly nežádoucí skauting, a malého Milana a jeho kamarády chytil jakýsi aktivní Němec, když hráli fotbal a měli na sobě skautské opasky.

Zmíněný Němec odvedl kluky na vyšetřovnu gestapa, Milana si tam musela vyzvednout maminka, věc se vyřídila výhrůžkami. Za okupace se nicméně potýkání s totalitním aparátem stalo součástí Milanova života, a nemělo se to změnit až do roku 1989.

Milan Sehnal přišel na svět v květnu roku 1930 v Olomouci. Jeho otec, úředník ve vydavatelství Moravského deníku, se narodil v chalupnické rodině v Jedovnici poblíž Brna, maminka byla dámská krejčová a pocházela z Velkého Týnce. Po atentátu na Heydricha byli rodiče několikrát vyšetřováni gestapem, protože strýc Florián Jahoda z matčiny rodiny utekl za hranice – přes Polsko, Rumunsko a Francii doputoval do Británie, a stal se členem pozemního personálu československé bombardovací perutě RAF.

Ještě za okupace se Milan Sehnal začal učit soustružníkem kovů, po osvobození s kamarády obnovil skautský oddíl a v sedmačtyřicátém začal pracovat jako svářeč v podniku Moravia. Už tehdy pohlížel s nevolí na komunistické mládežníky: vyznával skautské ideje, obdivoval strýce, který se vrátil ze Západu, učil se anglicky. V únoru 1948 si mladý Milan Sehnal podobně jako spousta dalších lidí myslel, že komunisté usurpovali moc jen na chvíli, a že vypukne převrat. Nedělo se ovšem nic kromě persekuce: jeho otec musel „do výroby“, ze strýce Jahody vyrobil státní aparát státně nespolehlivou osobu.

Útěk do Německa

Zhruba rok po převratu začala Státní bezpečnost vyšetřovat Milanova kamaráda ze skautingu Radovana Vydražila kvůli nedovolenému ozbrojování. Začátkem března 1949 se proto domluvili, že spolu utečou do americké okupační zóny v Německu.

„Přes Šatov a Znojmo jsme se dostali do ruské zóny (…) a potom pěšky až do Hollabrunnu, odkud jsme chtěli pokračovat vlakem. Přišla ale kontrola, já jsem vystoupil na jedné straně, on na druhé, a od té doby už jsme se nepotkali. S pomoci jednoho sedláka jsem pak prošel ruskou zónou,“ vzpomíná Milan Sehnal.

V Německu ho vyslechla americká tajná služba Counter Intelligence Corps (CIC) a brzy se stal jejím spolupracovníkem, snad i pod vlivem strýcova válečného příkladu. Jako kurýr se vracel s různými úkoly tajně do Československa, mimo jiné měl získávat informace o vojenském prostoru Libavá, jehož okolí dobře znal ze skautských táborů.

V Libavé tehdy probíhal výcvik budoucích vojáků Hagany, protože ČSR byla, byť jen dočasným, spojencem Izraele. Za pár měsíců, 13. října 1949, zatkla Milana Sehnala policie při kontrole dokladů. Několik měsíců ho vyšetřovali v Ruzyni: „První bylo, že mně jakýsi referent vrazil facku, že jsem spadl se židle.“

V lednu 1950 se dostal do Brna a v březnu téhož roku dostal trest dvanácti let vězení za velezradu a špionáž.

Jáchymov, Příbram, Leopoldov…

Po soudu odvezli dvacetiletého Milana Sehnala do věznice Plzeň-Bory, v září 1950 byl deportován do pracovního tábora Mariánská na Jáchymovsku. Začátkem března 1951 se s dalšími vězni pokusil o útěk:

„S Václavem Řehákem a Oliverem Staňkovským, to byl Slovák, jsme podpálili takovou boudu, přes kterou vedl kabel k těžní věži, a pokusili jsme se z té svážné pustit vozík dolů, aby prorazil ty drátěný zátarasy, ale bohužel se to nepovedlo a chytili nás.“ Milan Sehnal dostal další dva roky navíc, ale ještě předtím absolvoval na Mariánské vyšetřování.

Mariánské vyšetřování: „Bylo tam třímetrové nebo čtyřmetrové ostřelovací pásmo. Postavili nás do koridoru mezi dráty, dozorce na nás shora mířil a dostal rozkaz střílet, když se někam pohneme. Takže jsme tam stáli do rána a pak nás převezli do kláštera. Než jsme vstoupili, zavázali nám oči, a potom nás vevnitř přivázali, mě k nějaké mříži (…) Tak jsem tam byl čtyřicet osm hodin. Václav Řehák, který se později přiznal, že chtěl utéct za hranice, kdyby se dostal ven, tak ten říkal, že tam zůstal pět nebo šest dní. (…) Zima, jste zmrzlej, pomočenej, nemáte nic k jídlu ani k pití. (…) Podle mého soudu nejhorší kriminál, jakej existuje. (…) Když mě odváželi, tak jsem šel po čtyřech. Nemohl jsem se zvednout.“

V dalších letech byl Milan Sehnal vězněn v pracovním táboře č. 12 na Slavkovsku, od roku 1953 v táboře Vojna na Příbramsku, a na konci listopadu 1955 dostal další navýšení trestu – podle Ústavu pro studium totalitních režimů se tak stalo v rámci tzv. akce Kufr: „Šlo o prozrazení skupiny vězňů, kteří se v lágru ilegálně scházeli, četli protikomunistické letáky a nabádali další vězně k sabotážím a hladovce.“

V prosinci 1955 deportovali Milana Sehnala do Leopoldova, kde strávil více než čtyři roky v samovazbě. Z kriminálů vyšel po amnestii v květnu 1960.

Milan Sehnal neměl od komunistického aparátu pokoj ani v pozdějších letech. Roku 1968 spoluzakládal olomouckou pobočku sdružení politických vězňů K-231, a po sovětské okupaci ho pravidelně vyslýchala normalizační Státní bezpečnost.

Vzpomínky pana Sehnala uslyšíte na Českém rozhlase Plus v Příbězích 20. století v neděli 28. února ve 20:10. Pořad tentokrát připravil Adam Drda ve spolupráci s Vítem Lucukem.

Radiodokument