Nic se neděje (2016)

Přidal: Premek |

Duben 4, 2016

Připravil David Hertl.

Natočeno 2016. Premiéra 15. 4. 2016 (ČRo Plus, 20.05 h.).

Lit.: Hertl, David: Nic se nedeje, říkal SSSR po havárii v Černobylu. In Týdeník Rozhlas 15/2016 (článek). – Cit.: Třicet let po havarii jaderné elektrárny v Černobylu stale umírají na Ukrajině lidé na následky ozáření. Rok co rok spolknou prace na údržbe elektrárny šest procent ukrajinského státního rozpočtu. A řada z těch, kteří to zažili, dodnes nemůže klidně spát. Smutné výročí připomene Český rozhlas Plus v dalším vydání pořadu Archiv Plus.

Explozi na čtvrtém bloku černobylské elektrárny předcházel běžný test nouzového fungování turbíny. Test začal 26. dubna 1986 v 01.23 hodin. Operátoři vypnuli nouzový systém, aby zabránili havarijnímu odstavení reaktoru. Pak uzavřeli přívod páry do turbíny. Tím vzrostla teplota a tlak chladicí vody. Výkon reaktoru prudce rostl. To nevydržely palivové články a praskly. Jejich úlomky spadly do chladicí vody, která se přeměnila v páru.

Výbuch páry zvedl tisícitunové víko reaktoru a nastala první exploze. Z reaktoru začala unikat radioaktivita, dovnitř začal vnikat vzduch a začal hořet grafit. Kov palivových trubek začal reagovat s vodou a vzniklý vodík způsobil druhou explozi. „Byl to naprosto stupidní experiment. Moskva ho nařídila řadě jaderných elektráren, ale například ředitel elektrárny v Sosnovém Boru v Leningradské oblasti jej odmítl provést, protože se obával možných rizik,“ řekl jaderný fyzik František Janouch.

JAK SPOČÍTAT MRTVÉ?

I po neštěstí v japonské Fukušimě zůstává havárie v Černobylu nejhorší civilní jadernou katastrofou v dějinách. Ačkoli Mezinárodní agentura pro atomovou energii hodnotí co do závažnosti obě události sedmým (nejvyšším) stupněm, následky v Černobylu byly větší. Do značné míry za to mohla snaha komunistického režimu rozsah nehody před veřejností utajit. Nekonečné uklidňování obyvatel evropské části Sovětského svazu a později celé Evropy („Nic závažného se neděje…“) se nakonec podepsalo na zdraví především obyvatel Ukrajiny.

Syndrom akutního ozáření byl potvrzen u sto třiceti čtyř pracovníků elektrárny a hasičů. Z toho jednatřicet lidí zemřelo během několika měsíců po nehodě, dalších devatenáct lidí z této skupiny zemřelo na následky ozáření v průběhu dalších let. Devět dětí zemřelo na rakovinu štítné žlázy a odhadem tři tisíce devět set čtyřicet lidí zemřelo nebo může zemřít na rakovinu způsobenou ozářením. Přímo při explozi zahynuli dva pracovníci elektrárny. Tyto údaje, zveřejněné ve zvláštní zprávě Mezinárodní agentury pro atomovou energii, vzbudily kritiku u části nezávislých expertů, ochránců životního prostředí a humanitárních organizací. Podle nich zpráva podstatně zmírnila všechny předchozí údaje. Ukrajinské úřady například uváděly počátkem tohoto století, že v souvislosti s výbuchem zemřelo přes sto dvacet pět tisíc lidí. Hnutí Greenpeace zase spočítalo, že na následky nemocí, způsobených výbuchem elektrárny v Černobylu, zemřelo nebo v budoucnosti zemře na dvě stě tisíc lidí.

STO RUBLŮ, MEDAILI A VODKU

Nejvyšším dávkám radiace bylo vystaveno asi dvě stě tisíc likvidátorů následků havárie. Šlo především o záchranáře, vojáky a horníky, kteří šli „dobrovolně“ pomáhat do zasažené oblasti. Svědci vzpomínají, že například vojáci byli do Černobylu nakomandováni bez možnosti rozkaz odmítnout. To, co se v Černobylu dělo, předčilo nejhorší představy. Svědčí o tom fotograf Igor Kostin, který byl na místě tragédie jako jeden z prvních. Sledoval vojáky, kteří se v těsné blízkosti vybuchlého reaktoru pohybovali bez jakékoli ochrany před zářením a radioaktivním prachem. „Nikdo se nad tím nepozastavoval. Přísné nařízení zakazovalo každému, kdo byl do věci zasvěcen, o radioaktivním nebezpečí mluvit, aby vojáci pomoc neodmítli,“ vzpomínal Kostin, který se později dostal až na střechu třetího bloku černobylské elektrárny.

Všude leželo po výbuchu sousedního reaktoru rozmetané radioaktivní palivo. Radiace byla tak vysoká, že na střeše mohl člověk zůstat jen několik vteřin. „Každému vojákovi dali dvě role olověného plátu. Nařezal si olovo na kousky a dal na páteř, hlavu, přirození a do bot. Celkem na vás viselo čtyřicet kilo olova. Na signál sirény takový voják vyběhl na dvacet až čtyřicet vteřin na střechu, nabral na lopatku palivo, vhodil ho do čtvrtého reaktoru a vrátil se zpět. Dostal sto rublů, medaili a panáka vodky,“ řekl před lety Igor Kostin redaktorovi Českého rozhlasu, když mu popisoval „sovětský“ způsob likvidace jaderné havárie.

ZTRACENÁ GENERACE

Celkem bylo za „postiženého následky černobylské tragédie“ označeno sedm milionů lidí v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Přes sto tisíc lidí má na Ukrajině status „invalidy Černobylu“ a odborníci hovoří o takzvané ztracené generaci, tedy o lidech, kteří kromě nemocemi z ozáření trpí také dlouhodobým traumatickými syndromem: neustále se jim vracejí vzpomínky na havárii a odstraňování jejích následků, často se jim o události zdá, a mají proto trvalé potíže se spánkem. Nezanedbatelné je i psychické strádání těch, kteří byli evakuováni ze zóny nejvíce zasažené radiací a pravděpodobně už se do svých bývalých domovů nikdy nevrátí. Městečko Pripjať s padesáti tisíci obyvateli, které se nacházelo tři kilometry od elektrárny, bylo celé evakuováno během třiceti šesti hodin po katastrofě. V následujících týdnech bylo z okruhu třiceti kilometrů kolem elektrárny evakuováno dalších sedmdesát tisíc lidí. Celkově bylo kvůli katastrofě evakuováno tři sta padesát tisíc osob.

Samostatnou kapitolou je způsob, jakým o černobylském neštěstí informoval Sovětský svaz a také ostatní země tehdejšího sovětského bloku. Šlo o typickou ukázku socialistické propagandy, která na jedné straně zatajovala vlastní neúspěchy, na druhé straně útočila na západní sdělovací prostředky, jež se snažily o nehodě objektivně hovořit. A právě rozhlasové vysílání ze dnů po černobylské havárii připomene další pořad z cyklu Archiv Plus.

Celkově bylo kvůli katastrofě evakuováno tři sta padesát tisíc osob. Desítky, převážně starých lidí si na nový domov nezvykly a stále žijí v zamořené oblasti.

Radiodokument