Portréty – Marina Cvetajevová (2016)

Přidal: Premek |

Duben 18, 2016

„V Rusku jsem básníkem bez knih. V Paříži básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje,“ napsala v polovině 30. let ruská básnířka a spisovatelka Marina Cvetajevová. Pořad připravil David Hertl. Technická spolupráce Petr Janečka.

Hovoří David Hertl a Pavel Hlavatý. Ukázky čte Lucie Vašinková.

Natočeno 2016. Premiéra 24. 3. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h). Repríza 3. 8. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.); 29. 6. 2021 (ČRo Plus, 11:10 h.); 25. 12. 2023 (ČRo Plus, 11:34 h.; 22:35 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Marina Cvetajevová – emigrantka uvnitř emigrace. In web ČRo Plus, březen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „V Rusku jsem básníkem bez knih. V Paříži básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje,“ napsala v polovině 30. let ruská básnířka a spisovatelka Marina Cvetajevová.

Pryč ze Sovětského svazu

Rodačka z Mosky (1892) přišla na svět do dobře situované rodiny: otec byl univerzitním profesorem, matka pianistkou, žačkou slavného Antona Rubinsteina. Od dětských let byla Marina na cestách po západní Evropě a podle historiků patřila k poslední generaci ruské inteligence, pro niž byly samozřejmostí široké vzdělání, jazykové znalosti a důvěrný vztah k západoevropskému umění.

Když jí bylo šestnáct, matka zemřela; Marina už v té době údajně deset let psala verše. Ve dvaceti se provdala za Sergeje Jakovleviče Efrona – muže, který na trvalo poznamenal její život, spíše však v tom zlém než v dobrém. Dva roky po svatbě Sergej narukoval do ruské armády na fronty první světové války, zatímco Marina živořila v bídě ve válečné Moskvě.

Intenzivně psala, dostala se do společnosti moskevských avantgardních umělců, publikovala v časopisech – ale nedokázala uživit dvě dcery, z nichž jedna zemřela. O manželovi nevěděla, netušila, že v době říjnové revoluce se na podzim 1917 přidal na stranu bělogvardějců, s nimiž prodělal všechny porážky a nakonec i evakuaci do Istanbulu.

Léta v Československu

Cvetajevová dál živořila v Moskvě. Coby básnířka prožívala léta ruské občanské války a stala se „básnickou hvězdou Moskvy, zatímco Petrohrad měl Annu Achmatovovou“ – jak napsala publicistka Maria Razumovsky.

Na počátku dvacátých let měl místo pobytu Sergeje Efrona vypátrat přítel Mariny Cvetajevové, spisovatel Ijla Erenburg. V roce 1922, po konci občanské války, se Marina rozhodla za manželem i s dcerou odjet. Setkali se v Berlíně, kde nedlouho žili, ale ještě v srpnu 1922 se přestěhovali do Prahy. Ta se zásluhou prezidenta Masaryka chovala k ruským emigrantům vstřícně, oba manželé získali nevelké stipendium, které jim umožnilo žít nedaleko hlavního města (vystřídali několik adres ve Všenorech, Horních Mokropsích nebo Jílovišti) a Sergeji studovat filosofii na Univerzitě Karlově.

Marina napsala svá dvě klíčová díla, Poému hory a Poému konce (obě 1924), dnes považovaná za vrcholné práce ruské milostné poezie. Podle literárních vědců by se mohlo jednat o umělecký odraz milostného vztahu Mariny s Efronovým přítelem Konstantinem Rodzevičem.

Básnířka v izolaci

„Vnímáme ji jako největšího básníka ruské Prahy, ale tehdejší ruská kolonie ji mezi sebe nepřijala. Zůstávala na jejím okraji, jiná než všichni ostatní. Místo nastupujícího klasicismu jako jediná v celé emigrační poezii pokračovala v poetických experimentech, analogických básníkům vnitroruským, hlavně Pastěrnakovi,“ napsal o Marině Cvetajevové před lety historik Martin Putna.

Česká prvorepubliková kultura o Marině v podstatě nevěděla, její jedinou přítelkyní z českých kruhů byla překladatelka Anna Tesková. Manželům se v únoru 1925 narodil syn Georgij. Finanční situace rodiny se zhoršovala a tak se rozhodli odejít do Francie, kde si od tamní ruské komunity slibovali vřelejší přijetí.

Dorazili tam v listopadu 1925, ale životní podmínky čtyřčlenné rodiny se jen zhoršily. Literární kritici nazývali Marinu „pozérkou, hysterickou egocentričkou, spisovatelkou spíš sovětské než emigrační literatury.“ Sama básnířka žila v naprosté bídě a izolaci a byla tak vlastně emigrantkou uvnitř ruské emigrace ve Francii. Poslední kniha jí vyšla tiskem v roce 1928. Přestože i nadále pilně psala, nikdo její díla netiskl.

Cesta zpět na východ

Život Cvetajevové zkomplikoval i její manžel Sergej. Ten se patrně ve třicátých letech stal spolupracovníkem Stalinovy tajné policie NKVD. Formálně vstoupil do takzvané Společnosti pro navrátilce, která po světě lákala ruské emigranty k cestě do SSSR. Jako první měla nabídky beztrestného návratu využít v roce 1937 dcera Mariny Cvetajevové Ariadna.

O rok později tak učinil i Marinin manžel. Ten měl být podle některých informací členem jednoho z komand NKVD, které se v Evropě staralo o likvidaci osob, označených komunistickým režimem v Moskvě za nepřátele. Sergej Efron měl být takto zapleten do vraždy bývalého sovětského diplomata Ignatije Rejsse, který uprchl ze SSSR a následně tam byl označen za „trockistu“. Protože Efronovi v případě vraždy hrozilo prokázání spolupachatelství, také on odjel v roce 1938 do Sovětského svazu.

Marina zůstala ve Francii se synem sama, teď už v totální izolaci, protože v exilových kruzích se otevřeně hovořilo o tom, že její manžel byl komunistickým agentem. Otřesena nacistickým násilím proti Československu, píše ještě na přelomu let 1938/1939 Verše Čechám. Po zkušenostech s revolučním Ruskem a bídou v Paříži vzpomíná na tři roky v Československu jako na nejkrásnější období života. Nakonec i ona ale odjíždí v červnu 1939 do Sovětského svazu, kde – jak doufá – se setká s manželem a dcerou.

Šlo to jen z kopce

Skutečnost předčila všechna očekávání. V srpnu 1939, krátce poté, co Cvetajevová přijíždí do Moskvy, je její dcera zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena za údajnou špionáž k 8 letům v gulagu (ve skutečnosti tam bude 17 let a na svobodu se dostane až za Chruščova).

V říjnu 1939 (možná dříve – informace se rozcházejí) je zatčen i manžel Sergej. Jeho další osud není jasný – podle některých zpráv zemřel během první výslechů, podle jiných zpráv byl popraven na podzim 1939. Jiní historikové připouštějí, že byl vězněn a zastřelen v okamžiku, kdy se nacistická vojska přiblížila k místu jeho věznění. Každopádně Marina o něm nemá od října 1939 zprávy.

Se synem Sergejem zůstala v Moskvě. Sliby, že bude moci po návratu do SSSR publikovat, se ukázaly jako falešné – živí se příležitostně překlady z francouzštiny, sbírku básní, kterou napíše, nakladatelství odmítne. Po přepadení Sovětského svazu Německem v létě 1941 je rodina z Moskvy evakuována na území dnešního Tatarstánu do Jelabugy, kde Marina myje nádobí v jídelně.

Syn Gerogij je povolán do armády – a zcela opuštěná Marina, která nemá jedinou informaci o svých blízkých, je 31. srpna 1941 nalezena oběšená. Pohřbili ji na neznámém místě. Tečku za tragickým příběhem udělala smrt syna Georgie na frontách druhé světové války. „Ať se v Evropě vrtla kamkoliv, šlo to s ní z kopce. Narodila se do špatné doby,“ napsala Maria Razumovsky.

Život básnířky Mariny Cvetajevové přiblíží posluchačům pořadu Portréty publicista Pavel Hlavatý, který také vybral zajímavé ukázky z jejího díla.

Radiodokument