Šněrovačky na těle literatury (2016)

Přidal: Premek |

Duben 25, 2016

V roce 1956 došlo v socialistickém táboře k řadě společenských otřesů. Československo představovalo relativní ostrov stability a nejvýznamnější kriticky pojatou akcí byl 2. sjezd Svazu československých spisovatelů. Připravil a uvádí Pavel Hlavatý.

Ze záznamu hovoří Antonín Zápotocký, František Buriánek, Jiří Taufer, Ladislav Štoll, Jiří Svetozár Kupka, Ludvík Aškenazy, Ivan Skála.

Natočeno 2016. Premiéra 22. 4. 2016 (ČRo Plus, 20:00 h.) v cyklu Archiv Plus. K poslechu zde.

Lit.: Hlavatý, Pavel: Šněrovačky na těle literatury. In web ČRo Plus, 22. 4. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ve dnech 22. až 29. dubna 1956 se konal II. sjezd Svazu československých spisovatelů a zazněly zde velmi kritické projevy i pokusy o analýzu stalinského období v literatuře. Co mu předcházelo?

Projev přitom nebyl z dnešního hlediska nijak odvážný ani důsledný – v dobovém kontextu to ovšem samozřejmě neplatí – a kritika byla směřována pouze na represe vůči straníkům. Navíc nebyla systémová a měla pouze režimu napomoci v další, poněkud „lidštější“, existenci. Projev ovšem výrazně posílil kritické naladění uvnitř sovětských satelitů v Evropě.

V pořadu Archiv Plus zazní ukázky ze čtyř klíčových projevů na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů: z vystoupení Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína, Ladislava Štolla a Jiřího Taufera. Dále úryvek z úvodního vystoupení prezidenta – spisovatele Antonína Zápotockého a ukázky z několika dalších dochovaných spisovatelských příspěvků.

V únoru 1956 se konal XX. sjezd sovětských komunistů známý především tím, že na něm sovětský vůdce (a dříve blízký Stalinův spolupracovník) Nikita Chruščov pronesl tajný projev o kultu Stalinovy osobnosti. Projev se díky indiskreci polského prostředí dostal na Západ, kde byl publikován, zatímco v sovětském bloku bylo jeho plné znění pro veřejnost tabu, jakkoliv se na něj v obecné míře často odkazovalo. U nás vyšel až v roce 1990.

Bouře v Polsku a Maďarsku

V Polsku došlo nejprve k poznaňským dělnickým bouřím, jejichž výsledkem byl silový zásah komunistické moci a desítky mrtvých. Následně pak volání po reformách a pohyb mezi polskými komunisty vedly k nástupu dříve sesazeného (a tedy staronového) vůdce Gomulky.

Právě zde se poprvé v plné míře realizovalo (a plně osvědčilo) pravidlo, že v případě výbuchů lidové nespokojenosti se obětuje stávající vedení či jeho část a nový vůdce kombinací kritiky předchozího vedení, líbivých frází a příslibu reforem (v krajním případě i jejich opatrným započetím) dosáhne uklidnění situace. Ta se pak po nějaké době vrátí do klasické nehybnosti komunistického systému.

Vývoj v Maďarsku byl poněkud odlišný – jakkoliv je paradoxní, že právě události v Polsku měly na tamější vývoj podstatný vliv. Když jednoznačné lidové odmítnutí komunistického systému v říjnu 1956 postupně akceptovala i pozměňující se vláda komunistického premiéra Nagye a v klíčovém okamžiku ohlásila vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu země, došlo k brutální sovětské vojenské intervenci.

Klid v Československu

Jemnější procesy uvolňování probíhaly i v samotném Sovětském svazu, kde se bývalý stalinista Chruščov snažil odstřižením od Stalinova dědictví totalitní sovětský režim poněkud zlidštit – ovšem nikoliv proto, aby ho demontoval, ale v poněkud modifikované soft podobě udržel. Represe vůči nestraníkům pokračovaly dál, byť i ony se v poststalinské éře velmi výrazně zmírnily.

V tomto kontextu působí situace v Československu (ale také v tehdejší Německé demokratické republice) výrazně stabilizovaně. Obě země prošly masovými protikomunistickými protesty v roce 1953 a o tři roky později se, bohužel, nacházely v konsolidované fázi. Závěry XX. sjezdu KSSS a zvláště Chruščovův „tajný projev“ sice vyvolaly v KSČ určitý neklid, ale ten nepřekročil izolovanou stranickou půdu a veřejnost o něm měla jen velmi nejasné povědomí.

Jediné kritické fórum: sjezd spisovatelů

A tak byl u nás nejvýraznějším kritickým fórem v roce 1956 právě II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Sjezd sám byl dlouhou dobu z různých důvodů odkládán a fakt, že k němu došlo pouze dva měsíce po XX. sjezdu sovětských komunistů, nesporně výrazně ovlivnil sjezdové jednání a podnítil kritičnost některých řečníků.

Z řady vystoupení se v rozhlasovém archivu dochoval pouze zlomek, ovšem nesporně zachycující to nejdůležitější. Zaznamenána jsou kritická vystoupení básníků Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína, ale také největších dogmatiků: ministra kultury a literárního kritika Ladislava Štolla a básníka a překladatele Jiřího Taufera. Oba posledně jmenovaní se stranickou obratností popisují, s náležitým odstupem, stalinské praktiky v literatuře, na jejichž zavedení a fungování měli klíčový podíl.

Radiodokument