Příběhy 20. století – Petr Hruška (2016)

Přidal: Premek |

Květen 23, 2016

Obsáhlé interview s básníkem Petrem Hruškou Hruškovy vzpomínky patří k nejplastičtějším popisům normalizační každodennosti: na rozdíl od mnoha profesionálních „analytiků moderních dějin“ se Hruška nesoustředí na hlouposti (t.j. například na rostoucí počet barevných televizí, škodovek a ledniček), nýbrž popisuje někdejší temnou tvář rodného hornického města, líčí, co v „reálném socialismu“ prožíval, co se dělo s ním a s jeho duší. V Ostravě natáčel a pořad připravil Adam Drda.

Natočeno 2016. Premiéra 22. 5. 2016 (ČRo Plus).

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Ostrava nebyla město, ale místo… In web ČRo Plus, květen 2016 (článek + nahrávka k poslechu + ukázky k poslechu /Hruška čte báseň Palivo a svůj text o Ostravě/). – Cit.: V československých komunistických poměrech měla hornická Ostrava zvláštní postavení a pověst: státní aparát horníky nutně potřeboval, a tak je dobře platil, uděloval jim řády socialistické práce a v propagandě je přestavoval jako svou oporu, což se přenášelo na celý region.

Jak se ale na Ostravsku za normalizace žilo? Během dubna jsme s kolegy z Post Bellum natáčeli v Ostravě mnoho rozhovorů, mezi nimi i interview s básníkem a literárním vědcem Petrem Hruškou, jemuž jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století.

Petr Hruška přišel na svět v Ostravě v roce 1964 v rodině chemického inženýra a zdravotní sestry. Má bratra-dvojče, literárního historika Pavla Hrušku, s nímž prožil část dětství v Doksech u Máchova Jezera. Jak na něj Ostrava (po definitivním přistěhování celé rodiny) působila, popsal Petr mimo jiné v rozhovoru s Ondřejem Nezbedou pro týdeník Respekt:

„Dobře si pamatuji, že jedny z nejsilnějších zážitků venkovního ostravského prostoru v útlém věku byli ležící lidé. Nezřídka se na ně dalo narazit. Někdo svalený v trávě, povalující se na chodníku, spící pod stromem. Nevěděl jsem, co je to být ožralý, deklasovaný, ale děsila mne ta mrtvolnost, ta hrozná, tmavá únava, jež v tom byla. Díval jsem se na ty obrovské chlapské ruce a na to, jak hluboko jsou vhozeny do šachty spánku… a bál se. Pořád se někdo někde opíral, držel zdi, seděl na rantlu, cloumal s někým jiným nebo pomáhal někomu na nohy. Zdálo se mi, že Ostrava je vratké město, po kterém jsou asi všude rozházeni nějací poničení, ležící chlapi. To město válejících se lidí na mě dělalo silný dojem. Brzy se k tomu přidala taková ta obecná únava, viditelná na každém kroku.“

Velký pracovní tábor

A proč tomu taky bylo, z čeho ona „obecná únava“ pramenila? „Horníci měli ve srovnání s ostatními asi třikrát vyšší výplatu. Jejich únava a to, že nakonec žádné peníze neměli, vycházelo z bludného kruhu, kterým život tady byl. Horníci opravdu šíleně dřeli a ničili se. (…) Když chlapi vyfárali, stáli s vydřenými penězi a zmoženým tělem, před sebou chvíli volna. Na druhý den stejně zničující, jednotvárná šichta. Vedle šachet byly haldy a vedle hald harendy a dál už nic. Ale i kdyby ne – dejte někomu vyrabovanému na těle a posléze také na duši dobré peníze, postavte ho mezi hospodu a divadlo a čekejte, co udělá.“

V očích Petra Hrušky nebyla Ostrava město, ale spíš místo, protože město má nejen řeku a náměstí, je to „také touha sdílet tu zvláštní nahrnutost lidí k sobě, zařídit si v ní život. Ostrava však byla pracovní tábor, tam nikdo bydlet nechtěl, jen vydělat peníze a pak utéct pryč. Ani urbanisticky nemá půdorys města, jsou to kusy míst rozeseté po velkém prostoru podle toho, kde se těžilo, následně pospojované bludnými cestami.“

Voják musí trpět

Petr Hruška nemohl před rokem 1989 studovat obor, který by odpovídal jeho vztahu k umění, zároveň studovat chtěl a potřeboval, kvůli kratší povinné vojenské službě v „lidové armádě“. Voják vysokoškolák totiž sloužil rok, kdežto ostatní dva roky. Absolvoval tedy Vysokou školu báňskou. Potom narukoval:

„V mém životě to byl nezapomenutelný rok… Byl jsem vystaven tomu, co na vojně tehdy obecně platilo, za co se vojáci z povolání nestyděli a říkali nám to explicitně: voják musí trpět. Dostali jsme s bratrem povolávací rozkaz do Chebu, kde jsme prodělali základní kurz, a pak do Karlových Varů, kde jsme sloužili jako motostřelci… Poměry na vojně mi skutečně vyrazily dech, a to jsem si nedělal předem žádné iluze: ten obludný cynismus vojáků z povolání, příznačná šikana a buzerace, kterou trpěli a které přihlíželi, kterou svým způsobem podporovali, to bylo monstrózní. Za tu službu jsem zažil několik pokusů o sebevraždu a zažil jsem i sebevraždu dokonanou, kdy se voják zastřelil na stráži, protoženebyl schopen míru potupy a ponížení dál zvládat.“

Za „zesměšňování armády“ se Petr Hruška ocitl v base a následně jej „armádní orgány“ za trest učinily na několik zbývajících měsíců velitelem eskorty, jejímž úkolem bylo zatýkat a převážet ty, kdo z různých důvodů dezertovali: „Ti lampasáci dobře věděli, že to bude místo, které mě zničí. Musel jsem jezdit s dvojicí vojáků po celé republice a vozit do kasáren kluky, kteří dezertovali, deportovat je k soudu a od soudu, zkrátka být neustále vystaven utrpení druhých. Podařilo se jim vyničit mě dostatečně…“

Teprve po převratu vystudoval Petr Hruška Filozofickou fakultu Ostravské univerzity a Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Radiodokument