Host Radiožurnálu – Mnislav Zelený (2016)

Přidal: Premek |

Červenec 18, 2016

Rozhovor s etnografem a antropologem Mnislavem Zelným o pobytu mezi amazonskými indiány a také o tom, v čem se jejich život liší v porovnání s tím naším. Moderuje Lucie Výborná.

Hovoří Mnislav Zelený.

Natočeno 2016. Premiéra 14. 7. 2016 (ČRo 1 Radiožurnál, 10:05 h.; 30 min.).

Lit.: -prh- (= Havel, Prokop): Říkají mu Atapana. Mnislav Zelený se vrátil mezi indiány po 26 letech. In web ČRo 1 Radiožurnál, červenec 2016 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Na indiány kmene Yawalapitiů se nedíval jak na výzkumné bílé myšky, naopak – snažil se pochopit jejich spiritualitu, duchovní život, manželství, šamanismus a názory na svět. Snad právě proto ho přijali mezi sebe, a on přiznává, že mezi nimi našel druhý domov. „Chtěl jsem s nimi žít,“ říká etnograf a antropolog Mnislav Zelný.

„Jak se cítím, tak vstanu, obléknu se, nebo neobléknu – z toho číší svoboda. Každý si může dělat, co chce, nikdo nikomu nic nerozkazuje,“ vysvětluje život mezi indiány v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou. A za tím vším stojí náčelník kmene, který všechno řídí svou přirozenou autoritou. „To je to, co tady chybí,“ dodává.

Život indiánů se s tím evropským nedá porovnávat – orientujeme se podle počtu složenek, které nám měsíčně přijdou, v materiálním světě přežíváme a podřizujeme se mu. „Oni se podřizují přírodě, oni jsou přirození, my jsme nepřirození,“ nastiňuje.

„Neviděl jsem nemocného indiána, je to součástí džungle, nemocné zvíře také nevidíte“

A co se týče výchovy dětí, tak v indiánském kmeni Yawalapitiů rozhodně nejsou o nic ochuzené – jsou gramotné, mají dokonce své mobily. „Děsil jsem se toho, že tomu propadnou,“ přiznává s tím, že zjistil, že děti jsou od začátku pod vlivem charismatického náčelníka, který společnost řídí, ačkoliv to není vidět.

„Mají svou šamanskou školu, rodiče je vyučují, od 5 do 15 let se připravují na budoucí život,“ popisuje. Prostřednictvím mobilních telefonů se sice více dozvídají o okolním světě, náčelníkovi ale věří – vědí, že je tam nejlépe, že se tam narodily a tam také patří, mají všechno a nic jim nechybí. „Proto jsou také zdravé,“ upozorňuje.

Mezi indiány se vrátil po 26 letech, a s radostí zjistil, že jsou šťastní, že jsou odříznuti od světa. On sám chce mezi ně opět přijet, a to i se svým vnukem, aby udržel kontinuitu přátelství s indiány. „Výchova dětí musí být také trochu tvrdší,“ dodává.

Radiodokument