Promiň, ale nevím, kdo jsi! (2015)

Přidal: Premek |

Červenec 19, 2016

Připravila Lenka Pitronová. Dokument sleduje strach české veřejnosti z imigrantů, reakce občanů, kteří se rozhodli uprchlíkům pomáhat, i příběhy samotných běženců na chorvatsko-srbské hranici. Dramaturgie Brit Jensen. Zvukový mistr Jiří Slavičínský.

Natočeno 2015. Premiéra 24. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.). Repríza 26. 9. 2021 (ČRo Plus, 14:34 h.).

Lit.: Paták, Karel: Tento dokument odhaluje, jak strašně lehce jsme manipulovatelní… In Facebook, 17. 7. 2016 (status). – Cit.: Tento dokument odhaluje, jak strašně lehce jsme manipulovatelní, jak moc je potřeba vzdělání pro co nejširší skupinu, aby na ně nemohli laciní honiči emocí, kteří s částí populace cvičí a vodí si ji jako kočka už strachy polomrtvou myš.

Rovněž hodně syrově odhaluje o jaký voličský elektorát se rozhodl opřít Miloš Zeman, Okamura a ODS. Část těch lidí na Václaváku, jsou ti nejnižší z nejnižších, ochotni zabíjet lidi, které nikdy neviděli a o nichž vůbec nic nevědí…To je tatáž sociální skupina, která rozkopávala v lágrech ledviny řádovým sestrám, pilotům RAF, nebo lidem, kteří byli chyceni při útěku ze slušnoČeského ráje. Těmto lidem to tu nesmíme předat, ani kdyby čert na koze jel. Jinak si nezasloužíme žít ve svobodě.

Zároveň respekt všem těm, kteří se navzdory veřejnému mínění doma, zimnímu počasí a značnému osobnímu nepohodlí na místě rozhodli pomoc druhým lidem v nouzi.

Lit.: Pitronová, Lenka: Promiň, ale nevím, kdo jsi! In web ČRo 3 Vltava, březen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dokument sleduje strach české veřejnosti z migrantů, reakce občanů, kteří se rozhodli uprchlíkům pomáhat, i příběhy samotných běženců na srbsko – chorvatské hranici.

Od začátku léta 2015 se situace kolem tzv. uprchlické krize zostřovala a ve mně rostla netrpělivost. Přibývalo demonstrací na jedné straně těch, kteří žádají solidaritu s uprchlíky a na druhé odpůrců migrace. Bylo mi jasné, že proti sobě stojí dva oddělené světy, které se zabydlely ve svých pozicích více než kdy dřív. Po velmi dlouhé době tady byla atmosféra, která tzv. rozděluje rodiny. Lidé si otevřeně stěžovali na to, že o svém postoji nemohou mluvit ani s přáteli. Téma se stávalo nekonečně emotivní anebo raději zcela tabu. Vzala jsem proto mikrofon a vydala se na cestu hledání pohnutek, které vedly odpůrce migrace do ulic a uprchlíky ze Sýrie a dalších zemí na nebezpečnou cestu napříč několika státy.

Hnutí Islám v ČR nechceme tehdy pořádalo stále více demonstrací a já jsem byla zaskočena skandováním, transparenty, nenávistnými výkřiky a nakonec dokonce přinesenými šibenicemi pro tzv. vlastizrádce. Viděla jsem důchodce, mámy od dětí, mladé muže, pány v oblecích a tety a strýce jaké má každý z nás. Všechny tyhle lidi něco vyvedlo z pohodlí domova a šli – možná poprvé v životě, demonstrovat. Co je k tomu přimělo? Co vše se za tím skrývá? Mikrofon na mnohé z nich působil jako magnet a snažili se mi říci nejen své obavy z migrace, ale také to, co je osobně trápí. Nedostatek financí, drahá zdravotní péče, nízké mzdy a důchody. Do jisté míry jsem je chápala. Nikdo je dosud nevyslyšel a zdálo se, že přišla ta šance. Jenže mezi nimi nechyběli ani ti, kteří se připravovali na boj se zbraní v ruce. Kam tohle povede? A kde vlastně jsou ti uprchlíci, o kterých všichni mluví?

V té době se zdálo, že se veškerá aktivita bude odehrávat jen formou demonstrací, ale najednou se zrodila Iniciativa Hlavák. Skupiny dobrovolníků se střídaly na pražském hlavním nádraží a poskytovaly pomoc projíždějícím uprchlíkům. Nabídli jim jídlo, pomohli koupit jízdenky, a pokud bylo potřeba, ubytovali je u sebe doma. V době, kdy stovky běženců uvízly na srbských či maďarských hranicích, případně na vlakovém nádraží v Budapešti, začaly v Česku vznikat sbírky oblečení a dalších potřeb. Dobrovolníci nakládali auta a vydávali se i s věcmi směrem na Balkán. Zhruba v září 2015 vznikl tzv. Czech team. Ten se skládá ze stovek dobrovolníků, kteří se už více než půl roku střídají v pomoci na různých krizových místech tzv. balkánské uprchlické cesty.

Do centra pražských demonstrací, za dobrovolníky na Hlavák a později na srbsko-chorvatskou hranici jsem se vydala i já. V dokumentu se spolu se mnou setkáte s lidmi, kteří se běženců bojí, s těmi, kteří proti nim chtějí bojovat, ale uslyšíte i ty, kteří se jim snaží nabídnout pomoc. Hovořila jsem nakonec i se samotnými uprchlíky z různých zemí a tento dokument přináší i jejich příběhy. Dozvíte se, proč se na nebezpečnou cestu vydala osmnáctiletá Somálka, syrský manažer a otec čtyř dětí nebo co se nakonec stalo se syrskými vysokoškolskými studenty.

Lit.: Bican, Jaroslav: Mužů, ze kterých mám strach, přibylo. In web Deník Referendum, 25. 3. 2016 (recenze). – Cit.: Lenka Pitronová natočila dokument o uprchlících a obavách české veřejnosti z nich. Autorka podnikla cestu za lidmi, o kterých všichni mluví. Sama však zmiňuje svůj strach z někoho jiného. Situace se od natočení dokumentu dále posouvá.

Český rozhlas Vltava vysílá příští týden 30. března premiéru rozhlasového dokumentu Lenky Pitronové „Promiň, ale nevím, kdo jsi!“ o strachu české veřejnosti z uprchlíků, lidech, kteří jim pomáhají a samotných běžencích. Dokument začíná pípnutím ohlašujícím příchod textové zprávy na mobilním telefonu. Lence Pitronové píše Nizár, kterého potkala v Srbsku, když zde pomáhala uprchlíkům. Nizár pochází ze Sýrie. Krátce před Vánoci, kdy Lence Pitronové posílá zprávu, se nachází v Nizozemí.

Příběh začíná loni v červenci v době, kdy se na Václavském náměstí konala protiuprchlická demonstrace, na které se objevily makety šibenic. Následně se zde zachycuje atmosféra jedné z demonstrací, které se během léta konaly. Česká republika se zdá být na nohou, všichni, ať už se jedná o ty, kteří protestují proti uprchlíkům nebo naopak na jejich podporu, běžence řeší.

Média jsou plná zpráv o nich a Lenka Pitronová si klade otázku, kde jsou ti uprchlíci, o kterých všichni mluví. Dalo by se říci, že celý dokument je zachycením její cesty za uprchlíky, kteří jsou sice na jedné straně všudypřítomní, na straně druhé na ně ale v našich končinách není vůbec snadné narazit.

Dokumentaristka Českého rozhlasu se tak nejprve vydává na Hlavní vlakové nádraží v Praze, kde dobrovolníci pomáhají lidem propuštěným z detenčních zařízení při jejich cestě dále, ale ani zde se jí nepodaří nikoho z běženců potkat. Nakonec odjíždí s partou dobrovolníků pomáhat uprchlíkům na srbsko-chorvatskou hranici, kde se setkává s celou řadou lidí, kteří většinou z důvodu války odešli ze své země, nějakou dobu pobývali jinde, ale po čase se rozhodli odejít do Evropy.

Rozhovory s lidmi, kteří jsou na cestě, kontrastují s rozzlobenými občany České republiky, které dokumentaristka zachytila na pražských demonstracích. Na jedné straně stojí vztek a obavy a na druhé ti, kteří je vzbuzují, ale když je konečně Lenka Pitronová na srbsko-chorvatské hranici potká, působí jako obyčejní lidé, u kterých jaksi bije do očí, že bouřlivé emoce, které vyvolávají, neodpovídají tomu, jak se tito lidé projevují a jaké příběhy vypráví.

Na konci dokumentu jeho autorka 17. listopadu na cestě domů ze Srbska do Prahy na titulní straně novin čte nadpis: Evropa ve válce. Je krátce po útocích v Paříži. Od doby natočení dokumentu se situace posunula. Před pár dny se odehrál teroristický útok v Bruselu. V této souvislosti stojí z pozornost ještě jedna skupina, o které se dokument zmiňuje a která pravděpodobně bude dále posilovat a nabývat na významu.

Dokument při jedné letní demonstraci zachytil moment, kdy se průvod demonstrujících proti uprchlíkům z Václavského náměstí přesunul k Úřadu vlády. Dokumentaristka ho popisuje takto: „Přicházíme k Úřadu vlády. Silnice před budovou se pomalu zaplňuje, ale něco je jinak. Mužů, ze kterých mám strach, přibylo,“ říká Lenka Pitronová zřejmě v narážce na „urostlé, mladé, holohlavé muže“, o kterých se zmiňovala už dříve.

Jednoho z nich se ptá, proč je pro něj takhle akce důležitá, proč přišel. Na rozdíl od lidí, se kterými hovořila dříve, muž odpovídá klidně a souvisle. Zní to, jako by měl svoji odpověď dopředu připravenou a odněkud ji četl.

Vznikají lidové milice, říká muž

Lidé, které dokumentaristka zpovídala doposud, hovořili v afektu a pletli páté přes deváté, v jejich tónu byl vztek, strach a zloba. Tento muž mluví naopak dosti chladně, zdánlivě bez emocí, ale zároveň odhodlaně a bojovně, možná právě tento kontrast v kombinaci s tím, co říká, vede k tomu, že člověku naskakuje husí kůže.

Na otázku, čeho se nejvíce obává, říká: „Neobávám se ničeho, my to zastavíme.“ „A jakými prostředky?,“ ptá se Pitronová. „Všemi, pokud bude povolávák do zbraně, my půjdeme. Vznikají lidové milice. Já jsem jednoho oddílu součástí a pokud bude potřeba bránit silou, budeme bránit silou,“ odpovídá muž.

Zmínka o lidových milicích, respektive domobraně zazní v dokumentu ještě jednou, když jeden z dobrovolníků na srbsko-chorvatské hranici popisuje, z jakých důvodů se rozhodl uprchlíkům pomáhat. Měl strašně moc kamarádů, kteří jsou v iniciativě Islám v České republice nechceme a v domobraně a jak situace houstla a všichni začali mluvit o tom, jak je třeba uprchlíky střílet, navíc se mu také narodilo dítě, měl potřebu se od toho odstřihnout a svůj život překopat.

Dokument Lenky Pitronové je zasazen do druhé poloviny roku 2015, pod dojmem překotně se valících událostí, kdy se situace velmi rychle posouvá, člověk může mít pocit, že dokument už není aktuální. Pro uvažování nad tím, z čeho různé další děje vyrůstaly a na pozadí jakých událostí se odehrávaly, je ale velmi cenný. A také pro vědomí toho, že nic se neděje ve vzduchoprázdnu a z ničeho nic.

Dav rozzlobených lidí, kteří mají pocit, že je nikdo neposlouchá, jsou frustrovaní a mají strach, a onen chladně odhodlaný muž, který chce bránit svoji vlast všemi prostředky, spolu úzce souvisí. První je živnou půdou druhého. Rovněž zmínky o formující se domobraně zaznívající už loni v létě a na podzim jsou dokladem toho, že rozvoj Národní domobrany, která dnes působí už v 610 obcích a dále se šíří, nepřišel jen tak.

Poselství dokumentu Lenky Pitronové ale může být i v tom, že pokud o něčem všichni mluví a budí to emoce, je vždy dobré jít přímo ke zdroji a snažit se získat bezprostřední zkušenost toho, o co či koho se jedná. Stejně jako se dokumentaristka nespokojila s tím, že se uprchlíci všude řeší a vydala se za nimi.

Rozhlasový dokument Promiň, ale nevím, kdo jsi! Lenky Pitronové vysílá Český rozhlas Vltava ve středu 30. března od 21:45.

Lit.: Ježek, Michal: „Rozhlasový dokument vyniká atmosférou, prožitky a emocemi,“ říká Jaroslav Bican. In web ČRo, září 2016 (rozhovor + nahrávky k poslechu). – Cit.: Dlouhodobě se věnuje analýze společenských a politických problémů. Píše zprávy a komentáře do internetového Deníku Referendum, zlákal ho ale i rozhlasový dokument. „Vidím, že má oproti psaným textům specifické výhody, ale věnuje se mu jen malá pozornost,“ vysvětluje, proč ho recenzuje. Podle Jaroslava Bicana skrývá rozhlas ve svém archivu velké bohatství, které by ale měl propagovat pomocí sociálních sítí.

Jaké specifické výhody dokumentu máš na mysli?

Myslím, že rozhlasový dokument umožňuje zachytit nejen události, ale i jejich atmosféru. Třeba když dokumentarista natáčí demonstraci, může účinně vyjádřit také rozpoložení účastníků a aktérů. Zjišťuje, v jakém stavu jsou jejich emoce a prožitky. To je specifická možnost dokumentu, kterou psané texty, ať už komentáře, rozhovory nebo analýzy, do té míry nenabízí.

Před časem jsi napsal recenzi dokumentu Lenky Pitronové Promiň, ale nevím, kdo jsi!, která sledovala příběhy uprchlíků, ale i těch, kteří chodí na protiuprchlické demonstrace. Cítil si z dokumentu jejich emoce?

Bylo z něho cítit rozrušení lidí, kteří mají silnou potřebu vychrlit své názory, protože se dusí v pocitech, že je nikdo neposlouchá… Uprchlické téma zpracoval i dokument Dana Moravce Čechy Čechům – Bez nenávisti,který mě zaujal tím, jak pečlivě zmapoval činnost iniciativy HateFree, která usiluje o život bez násilí a nenávisti. Jasně si tím ohraničil téma, které ale pěkně zobecnil.

JAROSLAV BICAN (29)
Pracuje jako redaktor domácí rubriky Deníku Referendum. Vystudoval Politickou teorii a současné dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti studuje na tamní Fakultě humanitních studií doktorský obor Historická sociologie. Vedle DR píše komentáře pro Český rozhlas Plus, Tiscali či dvouměsíčník Listy. Dlouhodobě analyzuje českou politickou scénu i širší společenské dění.

Díváš se na rozhlasové dokumenty i další uměleckou produkci ČRo zvenčí. Má podle tebe schopnost ovlivnit širší veřejnost

Podle mne v rozhlase vzniká hodně kvalitních dokumentů, her nebo třeba četby. Je ale otázka, do jaké míry se je daří prezentovat nejen tradičním posluchačům. Podobně je to s rozhlasovým archivem, který se stará o obrovské bohatství dlouhé historie, ale většina lidí vůbec neví, že existuje.

Napadá tě nějaká strategie, jak to změnit?

Když otevřu Facebook, hned mě udeří do očí někdo, kdo sdílí nejrůznější články, tak proč by se stejným způsobem nemohly sdílet rozhlasové dokumenty? Samozřejmě by to chtělo hravě pracovat s žánrem, podporovat třeba vznik mikrodokumentů, které by lépe zapadly do rychlého režimu uživatelů sociálních sítí. Díky nim by se mohl prezentovat i rozhlasový archiv, kterému by prospěl vlastní profil na Facebooku i účet na Twitteru. Vždyť sociální sítě umožňují rychle propagovat aktuální témata a odkazovat přitom na kontext. Bezprostředně mě jako vhodné téma napadá třeba hodně diskutovaný festival Prague Pride, který otevírá problémy práv LGBT komunity. Archiv by k němu mohl přinést tematické pořady deset, dvacet nebo třeba třicet let staré, což by bylo jedinečné, protože by posluchač sledoval, jak se naše společnost v těchto otázkách postupně orientuje, jak se vyvíjí a mění.

Zaměřuješ svoji práci na českou politiku. Kdybys byl rozhlasový dokumentarista, jaké téma by tě lákalo?

Jako novináře by mě hodně zajímal dokumentární vhled do různých českých médií. Kdyby se do toho nějaký dokumentarista pustil, měl by obtížný úkol, ale mohl by zachytit a porovnat atmosféru v redakcích, ať už v médiích veřejnoprávních nebo soukromých. Obzvlášť zajímavé by bylo zachytit atmosféru v médiích ministra financí Andreje Babiše, když se neustále diskutuje jeho střet zájmů. Posluchač by pak mohl poznávat, jak funguje odvětví, které dnes prochází velkými změnami, a nahlédnout do duše českého novináře či novinářky, kteří jsou vystaveni velkému stresu.

Nosných témat je ale mnohem více. Po vzoru dokumentu o HateFree by stálo za to udělat celý cyklus dokumentů o prospěšných neziskovkách. Napadají mě teď tři. Hodně zajímavý je spolek Antibrzda, který sdružuje lidi s postižením i bez něj a snaží se prosazovat zájmy a respekt k právům hedikepovaných lidí. Nebo spolek ČEPEK, který mimo jiné poskytuje informace mladým lidem, kteří o sobě zjistí, že je sexuálně přitahují děti či mladiství, aby se dokázali se svou menšinovou sexuální orientací smířit a nikomu neubližovali. Další organizací, které by slušel rozhlasový dokument, je TRANS*PARENT. Prosazuje práva a pozitivní společenské změny ve prospěch trans žen, trans mužů a genderqueer osob. Nejde ale jen o tato sdružení a tématiku, která je s nimi spojená, moje zkušenost je taková, že se kolem nich pohybují osobití lidé s prožitky, životními zkušenostmi a odhodláním něco dělat. Tedy s něčím, co by velmi zajímavě vyniklo právě ve formátu rozhlasového dokumentu.

Nedávno měl premiéru dokument o syrské dívce Yusra plave o život,který vznikl v koprodukci ČRo – Radiožurnálu a britské BBC. Vidíš budoucnost rozhlasového dokumentu právě v mezinárodní spolupráci na tématech, které jsou globální?

Myslím, že mezinárodní spolupráce je důležitá z mnoha důvodů. Díky ní se daří zachytit témata, která by jinak byla finančně i technicky příliš náročná. Čeští dokumentaristé zároveň můžou čerpat zkušenosti ze zahraničí. Kdybych se měl vyjádřit k tomuto konkrétnímu dokumentu, přijde mi tam zajímavá hlavně práce s kontrastem, kdy dokumentaristka sleduje osud člověka, který prochází různými peripetiemi. Yusra je nejdřív v zoufalé situaci, snaží se dostat z válkou zmítané země přes moře do Evropy, pak je najednou obklopena reflektory, všichni ji fandí, přejí jí úspěch a pak přijde etapa, kdy reflektory zhasnou a její život se má odehrávat dál v nějaké všednosti, běžnosti. Dokument může zachytit, jakým způsobem všechny ty přerody člověk vnímá, jak o nich přemýšlí a může to přitom zachytit na pozadí velkých událostí, které hýbou naším světem.

Díváš se na rozhlas z pohledu internetového deníku. Myslíš, že má rozhlasový dokument s formou komentáře či článku také něco společného?

Když jsem začal rozhlasové dokumenty recenzovat, s překvapením jsem zjistil, že má. Minimálně to, že oba chtějí proniknout pod povrch věcí.

Radiodokument