Na Čapky je Opelík (2016)

Přidal: Premek |

Srpen 1, 2016

Recenzi „čapkovských studií“ v knize Jiřího Opelíka „Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi“ připravila Milena M. Marešová.

Natočeno 2016. Premiéra 1. 8. 2016 v rámci pořadu Mozaika (ČRo 3 Vltava, 6:30 h.). Repríza 1. 8. 2016 v rámci pořadu Mozaika (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.).

Lit.: Marešová, Milena M.: Na Čapky je Opelík. In web ČRo 3 Vltava, 1. 8. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: První čapkovský úklid podnikl literární historik Jiří Opelík před osmi lety – tehdy dostal čtenář do ruky výsledek, Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek, datovaných do roku 2007. Od kterého se počítají příspěvky v současné, „druhé knížce“, časem do roku 2015.

Některé studie vyšly časopisecky, jiné se objevují poprvé, především ta nejrozsáhlejší s názvem Škola Lidových novin, sama zabírající polovinu z dvousetstránkového obsahu.

To zásadní je uloženo v osmi různě dlouhých článcích o díle skoro stoletém, obsahem vzrušujícím. A že je to čtení nadmíru lákavé! Kdo by se obával, že náročné, nemusí, protože Jiří Opelík píše obdivuhodně čtivě, což je dáno odbornou erudicí, ale současně empatií, s níž se k povahám a postojům obou bratří autor přibližuje. Už v rovině textové zde máme příkladnou ukázku dobrého díla, neboť spolehnout se naň může badatel akademicky titulovaný, stejně jako studenti nebo publicisté. Ostatně jeden z textů vyšel v časopise Týden a čtenáře posledního čísla roku 2008 jistě nezarazila jeho náročnost.

Potřeba říci „b“, když bylo řečeno „a“

Navzdory tomu, že Jiří Opelík mohl šuplíky svého stolu uzamknout s myšlenkou, že o Čapcích už bylo „vše vybádáno a napsáno“, v mysli zůstaly jemné nuance…, v žádném případě ovšem marginální. Promýšlí-li pisatel Čapkův vztah k Bohu a náboženství, anebo uvažuje O skryté roli knihy Hovory s T. G. Masarykem (jak nazval příspěvek do olomouckých Bohemic v roce 2013), jsou to záležitosti kruciální. Vyjevují mimo jiné velmi těsný vztah k dílu, Jiří Opelík nesleduje jednoduché spoje, ale odezírá, co proudilo mezi událostmi, co bylo materiálem stavebním: „A pokud se v dobové kritice na rozhraní 20. a 30. let objevily názory o tehdejší Čapkově umělecké stagnaci, nastartovaly Hovory infikováním Hordubala i překonání této stagnace.“ A ještě dále: „Právě jednoduchost základního impulsu, jímž byla niterná potřeba říci ´b´, řekl-li jsem už ´a´, potřeba skladebně doplnit a tím docelit románovou tezi románovou antitezí, nasvědčuje imanentnímu vzniku Povětroně. Čapek nás ostatně sám v Doslovu k trilogii poučil o tom, že v Povětroni ve srovnání s Hordubalem ´situace je obrácená´.“ I z několika vytržených vět je zřejmé, jak citlivě a pečlivě je látka probírána.

Zásadní je ona zmíněná Škola Lidových novin. Je to práce historická, v níž s mírou nostalgie čteme o „spisovatelích novin“, o poslání Lidovek, které: „nebyly, jak se má často za to, listem inteligence, ale listem pro inteligentního čtenáře“ a měly tedy nabízet „dobré počtení – prostě žádná exkluzivnost, ale ani konvenčnost, žádné čtivo“.

Číst bratry Čapky v podání Jiřího Opelíka je zkrátka objevné, z jejich bohatého jazyka se nevytrácí nic, a tak pozornosti lze tento sympatický úklid rozhodně doporučit.

Radiodokument