Lidé pera – Od revoluce k (r)evoluci (2004)

Přidal: Premek |

Srpen 12, 2016

Jan Tříska, Ivan Štern. Panelová diskuse politologů Západočeské univerzity v Plzni. Debatu o revoluci sestříhala a průvodním slovem opatřila Iva Jonášová z Českého rozhlasu 6.

Připravil ČRo Plzeň v roce 2004. Repríza 2. 5. 2006 (ČRo 6, 20:10 h.); 31. 3. 2012 (ČRo 6, 12:22 h) v cyklu Taháky do vašich uší.

Lit.: Jonášová, Iva – Tříska, Jan – Štern, Ivan: Od revoluce k revoluci. In web ČRo 6, říjen 2012 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Revoluci zpravidla spojujeme s aktem násilí. Sleduje nejen svrhnout stávající vládu, ale chce změnit i poměry ve společnosti natolik, aby přestala platit dosavadní pravidla, dosavadní stupnice hodnot, a společnost si postupně začala osvojovat zcela nový řád a zcela nové hodnoty, které ji údajně podle názorů revolucionářů mají přivést ke svobodnější, humánnější, sociálnější a spravedlivější společnosti. Tak se revoluční násilí i ospravedlňuje.
Proč se však nakonec vše obrátí ve zlé? Proč se zdánlivě dobré úmysly promění v teror a utrpení, v rozvrat a bídu? Není na revolucích přece jen cosi vadné?

Původ a záměry revolucí

Jan Tříska

Revoluce je imanentním prvkem lidských dějin. Docházelo k nim v každém dějinném období, starověku, středověku, novověku i v nedávné současnosti. Proto nelze očekávat, že se budoucnosti revoluce vyhnou. Revoluce se často označuje za lidové povstání. Jeho součástí je mimoprávní akce mas, kterou usilují o změnu politického systému, nikoli jen o odstranění vládnoucí elity. (A. Heywood: Politologie, str. 460.) Příčina revolucí spočívá v neschopnosti společnosti se reformovat. Ruský filosof Nikolaj Berďajev označuje revoluce za nemoc, svědčící o vítězství inertních sil společnosti nad silami tvůrčími. (N. Berďajev: O otroctví a svobodě člověka, str. 152.) Ačkoliv revoluce vzniká jako nemoc spočívající v jalové reformovatelnosti politického zřízení, zároveň v ní však mnozí spatřují lék na tyranii, despocii a útlak. K revolucím vždy docházelo, když utlačované a nespokojené masy nechtěly dále snášet jho, které se jim zdálo věčné, současně však věřili i v možné uskutečnění spravedlivější společnosti. Revoltující člověk tak byl ochoten riskovat i svůj vlastní život, aby se vysvobodil ze současného stavu nesnesitelné tyranie. Nicméně okamžitě upadl do nového otroctví, útlaku, nesvobody, revoluce, k jejímuž uskutečnění sám přispěl.

Obecným rysem revolucí je snaha o změnu politického systému, nicméně jejich skutečnou podstatou, jádrem revolucí není změna politického systému, ale změna základních principů, hodnot, na nichž společnost stojí. Se změnou politického režimu jsou tedy nahrazeny i staré „nespravedlivé“ principy novými „spravedlivějšími“. Pokud revoluce založí společnost na nových hodnotových pilířích, můžeme ji shledat dokončenou, neboť tyto pilíře obsahují interpretační předivo, jak revoluci porozumět a jak ji i ospravedlnit. Podle Jacquese Derridy, zakladatele dekonstruktivismu, rozhoduje o úspěchu či nezdaru revoluce založení diskurzivního rámce, jež zpětně legalizuje akt revoluce a uvede v soulad revoluční násilí s právem. Derrida budoucí legitimnost revolučního násilí shrnuje slovy: „úspěšná revoluce“ dodatečně vytvoří to, co se již předem vytvořit mělo, totiž vlastní interpretační modely jak zpětně číst, dát smysl, nutnost a zejména legitimitu tomuto násilí, které mimo jiné vytvořilo i příslušný interpretační model, tj. diskurz svého sebeospravedlnění.“ (J. Derrida, Síla zákona, str. 54.) Je-li revoluce potlačena, logicky se tak v duchu starého práva na ní pohlíží jako na protiprávní překročení zákona, tudíž je nelegální a revolucionáři jsou trestáni dle stávajících právních norem.

Samotné slovo revoluce nasáklo jakýmsi zapáchajícím pejorativním nádechem, vzbuzující zděšení, děs, hrůzu, strach. Příčinu těchto negativních asociací nenajdeme u cílů, hlásaných revolucionáři, ale v prostředcích, jichž k těmto cílům má být užito. Z machiavelismu, politiky dýky a jedu, vychází logika revoluce. Ta musí popřít přítomnost, aby mohla stvořit lepší společnost nacházející se v mlhavé a vzdálené budoucnosti. Přítomnost revoluce považuje za pouhý prostředek pro budoucí spravedlivější společnost, v níž již nenajdeme utlačovaných ani zotročených. Nová společnost představuje nejvyšší cíl, ospravedlňující jakoukoli metodu vedoucí k rajské budoucnosti. Pro jakobíny i bolševiky byly jejich revoluce přirozené. Revolucionáři okolo Lenina rozuměli říjnovým událostem r. 1917 jako přirozenému dějinnému vývoji, zakládajícímu se na dialektickém materialismu a směřujícímu k beztřídní společnosti. Stejně na násilí pohlíželi jakobíni, ti „Liberté, Egalité, Fraternité“ (svobodu, rovnost, bratrství) považovali za přirozené lidskému pokolení. Použití násilí pro ně nebylo tedy žádným problémem, neboť přirozené cíle jsou spravedlivé. (J. Derrida: Síla zákona, str. 49.)

Dovolávání se budoucnosti nechybí v rétorice žádného revolucionáře. Lenin tak může zdůrazňovat nezbytnost zvláštního potlačovacího aparátu, státu, při přechodu od kapitalismu ke komunismu, který je nutný k potlačení menšiny vykořisťovatelů. Potlačení vykořisťovatelů bude vyžadovat mnohem méně krve než potlačování povstání otroků, nevolníků a námezdních dělníků a tak bude i mnohem levnější. Likvidace vykořisťovatelů, tj. třídy kapitalistů, ustane až nastolením beztřídní komunistické společnosti. Tento stav, v němž nebude koho vykořisťovat, obhájí teror namířený proti buržoazii jako nutný základ beztřídní společnosti. Na stejné logické platformě jako Leninova argumentace spočívá i zlostné ohrazení zběsilého Marata, „jaká nespravedlnost? Kdo to nevidí, že chci pár hlav srazit, abych jich (v budoucnu) spoustu zachránil.“ (A. Camus, Člověk revoltující, str. 140.) „Revoluce miluje člověka, kterého má teprve stvořit, člověka budoucího, a v jeho jménu zabíjí toho přítomného“, konstatuje Albert Camus. Přesto bych dodal, že revoluce zabíjí člověka ve jménu „lepší“ společnosti, jejímž produktem bude i „lepší“ člověk. Tím se připojuji k Berďajevovi a jeho myšlence o dosavadním neuskutečnění personalistické revoluce, revoluce se neuskutečňují ve jménu člověka, ale ve jménu té či jiné společnosti. (N. Berďajev: O otroctví a svobodě člověka, str. 152.)

Nenásilná revoluce?

Jan Tříska

V úvodní části jsem spíše naznačil jakými kroky revoluce a revolucionáři ospravedlňují násilí, nyní bych se však zabýval otázkou, zdali může být revoluce ze své podstaty nenásilná? Existuje reálná možnost revoluce bez krveprolití, vražd a teroru? Zkušenost nám dává připomenout spíše ty revoluce, které se neobešly bez gilotin a popravčích čet. Tyto revoluce se nacházely vně práva, a proto, aby popřely právní rámec, vůči němuž se ostře vymezovaly, musely být ochotny bránit své nároky tou nejkrajnější formou násilí.

Revoluce se však uskutečňují i v rámci stávajícího právního řádu. Revoluci, tj. kvalitativní změnu politického zřízení mohou způsobit i demokratické volby. Hitlerův úspěch ve volbách do Říšského sněmu v roce 1933 sotva může být pokládán za mimoprávní akci mas, přestože s sebou přinesl kvalitativní změnu politického zřízení. Demokracii nahradil nacistický totalitarismus. Většina historiků, sociologů i politologů tak Hitlerovo uchopení moci označuje za revoluci, ačkoliv NSDAP zvítězila v demokratických volbách. Nicméně pro revoluce je typické, že v určitém okamžiku přestává platit právní řád. To se v Německu nestalo. Ačkoli v právu docházelo k posunům od demokratických principů, právní kontinuita byla zachována. (I když dlužno poznamenat, že i tato „nenásilná“ revoluce se v roce 1933 neobešla bez určitého násilí. Nacisté nejprve zapálili Říšský sněm, aby mohli obvinit levici, svoji hlavní politickou konkurenci, ze žhářství. Další už nechali na pruském zemském ministerském předsedovi vlády Hermannu Göringovi a na pruském spolkovém státu, který v té době už měli plně pod mocenskou kontrolou. Pruská policie pozatýkala všechny říšské komunistické a sociálně demokratické poslance a zavřela do připravených koncentračních táborů. Takto oslabenou říšskou sněmovnu pak přinutili pod zcela nezakrytou pohrůžkou dalšího teroru, aby odhlasovala říšskému kancléři plné moci. Tím okamžikem se stal Hitler absolutním vládcem celé země a „demokratickou“ cestou mu sněmovna otevřela cestu k budování totalitní diktatury.)

Volby, z nichž politický útvar čerpá svou legitimitu, sotva můžeme chápat jako násilí. Pokud jím nerozumíme jako volební povinnost. Podle Waltera Benjamina přesto samotný stát v právním řádu přenechává pracující třídě právo na násilí, právo na generální stávku. Násilí generální stávky netkví v tom, že by se ulicemi valily potoky krve a na lampách by rozvášněný dav věšel představitele nenáviděného režimu. Násilnost generální stávky spočívá v tom, že ohrožuje či likviduje daný právní řád, a v tomto případě právě ten státní právní řád, který sám toto právo na násilí připouští.

Proč však stát dává do ruky zbraň svým odpůrcům? Derrida tento fakt vysvětluje tím, že „stát má strach ze zakládajícího násilí, tj. takového, které je schopno ospravedlnit, legitimovat či přeměnit právní poměry, a tedy vystupovat jako násilí, jež má právo na právo“ a dodává: „pouze toto násilí vyžaduje a umožňuje kritiku násilí“. (J. Derrida, Síla zákona, str. 52.)

V tomto kontextu je zarážející, jak velkého podcenění se dostává Sorelově generální stávce v eseji Hannah Arendtové O násilí. Ta hodnotí Sorelův přínos ohledně generální stávky těmito slovy: „uvažoval o třídním boji z vojenského hlediska; stejně však skončil u toho, že nenavrhoval nic násilnějšího než slavný mýtus generální stávky, tedy formu jednání, kterou bychom dnes přiřadili spíše k nenásilné politice“. (H. Arendtová, O násilí, str. 13.) Arendtová zcela pominula fakt, že generální stávka Derridovými slovy: „poskytuje neocenitelné vodítko, poněvadž uplatňuje přípustné právo na popírání existujícího právního řádu a vytvoření revoluční situace, v níž bude třeba založit právo nové, ne-li dokonce nový stát“. (J. Derrida, Síla zákona, str. 53.) Nenásilnou revoluci formou generální stávky nutně podmiňuje právo na uskutečnění tohoto aktu. Nespočívala „sametovost“ listopadové revoluce právě v generální stávce? Stagnující komunistický režim nepřipouštěl ustanovení nového politického systému zmanipulovanými volbami. Generální stávka tak představovala nejméně násilnou formu ustanovení demokratických pořádků. Zůstaly by události vyvolané tzv. Palachovým týdnem tak sametovými, pokud by nebyla vyhlášena generální stávka? Nemusela by být demokracie, jejíž výsady, ale i povinnosti zakoušíme, vykoupena mnohem násilněji, krvavěji? Naštěstí se jedná pouze o hypotetickou otázku.

Univerzálnost, současně polovičatost revolucí?

Jan Tříska

Proč v nás zůstává pocit, že se revoluce nenaplňují, že nedosahují svých vytyčených cílů? Možná jsou revoluce ze své podstaty utopické, chtějí založit novou společnost, která však nikdy, alespoň tak, jak je revolucí vylíčena, nenastává. Za utopickým charakterem revolucí stojí především ideologizace revolucí, počínaje už revolucí francouzskou. Není ani tak náhodné, že se termín ideologie objevil 6 let po pádu Bastily, když jej poprvé použil Francouz Antoine Destutt de Tracy v souvislosti s učením o idejích. Tedy ideologii, toto předivo myšlenek a názorů vysvětlujících svět i společnost, jehož vypovídající hodnotu nemůžeme ověřit a tedy dokázat jejich pravdivost nebo nepravdivost.

Do francouzské revoluce si revoluce kladly za cíl buď restauraci starého režimu či jeho svržení a nahrazení režimem méně tyranským. Revoluce byla chápána jako náprava dočasné abnormality, tyranie. Například anglická Slavná revoluce svrhla Jakuba II. a poté obnovila starý politický řád narušený tyranem. Nizozemci a Američané si v revolucích vybojovali nezávislost na Španělsku, resp. na Anglii. Žádná z nich však nechtěla vytvořit novou formu organizace společnosti. Od roku 1789 revoluce není jen opozicí vůči tyranii, ale zároveň tvůrčím procesem, formující novou organizaci společnosti. (D. Miller: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, str. 422.) Zdrojem revoluce pro novou organizaci společnosti se stávají právě ideologie.

Ideologie poskytují vysvětlení toho, na jakých principech funguje společnost, ale také nabízejí vizi, jak by vypadat a fungovat měla. Političnost ideologií spočívá v inspiraci společenských tříd, aby podnikly nějakou „organizovanou sociální akci“. Ideologie jako komunismus, fašismus a anarchismus takovou akcí chápou revoluci. Ideologické revoluce musí mít i svého hlavního ideologa s vizí nové společnosti, samozřejmě s představou, jak ji zorganizovat. Velká francouzská revoluce se dovolávala ideálů lidské svobody a rovnosti, mnozí pak za „ideologa“ označili Rousseaua, jelikož se jakobíni pokoušeli ustanovit utopickou Rousseauovu vizi přirozeného a svobodného společenského zřízení. Říjnová revoluce se domáhala utopie beztřídní komunistické společnosti a „ideologem“ jí byl Marx s Engelsem. Nakonec nacistická usilovala o svět ovládaný nadřazenou árijskou rasou, a za inspirátora byl považován opět zkomolený a nepochopený Nietzsche se svým nadčlověkem. Leninovými slovy: „…bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí“.

Ideologické revoluce vždy zůstávají stát pod svým vrcholem, protože si nárokují nejen výklad světa, ale i podmanění všech zemí světa. Snaží se nás přesvědčit, že své nejryzejší, nejopravdovější a nejhumánnější plody ze sebe vydají teprve, až si podmaní celý svět. Svoboda a rovnost pro každého člověka nastane, jakmile budou potlačeni všichni utlačovatelé a nebudou porušována lidská práva a svobody. Nastolení komunistické společnosti je možné, až když revoluční vlna smete buržoazní třídu po celém světě. Nadřazená árijská rasa bude vládnout lidstvu, až když si podrobí nebo zlikviduje všechny „podřadné“ rasy. Uskutečnění ideologických cílů revoluce a stvrzení jejich pravdivosti je podmíněno totálním ovládnutím světa. Až nadvláda nad světem umožňuje ideologii naplno prokázat svoji pravdivost a uvést v soulad s revolucí všechna do té doby o ní šířená a přitom nepravdivá tvrzení.

První článek Deklarace práv lidských a svobodných z 26. 8. 1978 o tom, že „lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní“, bude lživý do té doby, pokud kdekoliv na světě existuje otroctví, útlak, tyranie. Stejně tak podle Hannah Arendtové tvrzení bolševické propagandy o tom, „že moskevské metro je jediné na světě, je lží tak dlouho, dokud bolševici nemají moc zničit všechna ostatní.“ (H. Arendtová, Původ totalitarismu I-III, str. 484.)

Revoluce s ideologickou platformou mohou být dokončeny pouze v totálním ovládnutí světa. Tak stvrdí své cíle, ale i potvrdí „pravdivost“ všech svých tvrzení. Lze jen doufat, že dřív než jakákoli ideologie se po celém světě rozšíří věčně nedokonalá demokracie s listinou základních práv a svobod. Nedokonalá je demokracie už jen proto, že věří v nedělitelnost svobody. Tedy v to, že i ona sama je nesvobodná, jestliže se kdekoli na světě nacházejí lidé žijící stále v útlaku, otroctví a v nesvobodě. Sází totiž na rovnost všech lidí bez ohledu na původ, vyznání, rasu či třídní postavení. Neumí se sama rozhodnout, zda jde o cíl, kterého možná nikdy nedosáhne, ke kterému přesto usilovně spěje, anebo zda jde o iluzi, nemající šanci se naplnit. Ku prospěchu svému i našemu toto dilema neřeší. I v tom je její nedokonalost, ve skutečnosti její požehnání.

Proměna revoluce v totalitní strnulost

Ivan Štern

Téma od revoluce k (r)evoluci lze pojmout také s určitou ironií.

Cílem revolucionářů, kteří se do revoluce pouštějí s politickými záměry, je dosáhnout úspěšnou a vítěznou revolucí radikální kvalitativní změny v mocenském uspořádání v zemi. Revolucionáři jsou přesvědčeni, že právě oni jsou povoláni k tomu, aby nabídli zemi zcela jiný způsob vládnutí, způsob, který je rozhodně lepší, vyzrálejší a jednoznačně ku prospěchu země jako celku, ku prospěchu každého jednotlivce. Jak sami říkají, revoluční úděl podstupují s vědomím poznané historické odpovědnosti; násilí se dopouštějí, pokud se ho dopouštějí (a zpravidla se ho opravdu dopouštějí), podle jejich názoru v nejmenší možné míře a proti vlastní vůli, a konají pouze v souladu se zájmem, popřípadě s vůlí lidu, o níž jsou přesvědčeni, že ji znají nejlépe, často lépe než ji zná sám lid. Povoláni naplnit tento dějinný úkol dospívají k přesvědčení, že jsou současně těmi vyvolenými, jimž je dáno zaujmout revolucí uvolněné mocenské pozice, a ujmout se tak správy země, moudrou rukou ji vést k vytouženému cíli.

Revolucionáři netvoří jakousi nesourodou masu radikálů, ale sdružují se v politické seskupení, které nezřídka nazývají politickou stranou. Na rozdíl od klasických stran parlamentní demokracie si tato strana zakládá na tom, že je složena pouze z těch nejryzejších nositelů revoluční myšlenky, pro niž dříve nebo později bude potřeba, má-li dojít naplnění, sáhnout k revoluci a během revoluce třeba i obětovat vlastní život (byť v praxi raději podstupují oběť životů jiných).

Zatímco se klasické parlamentní strany vyznačují mnohohlasem, i když základní hodnoty a základní postoje jejich členové sdílejí, strana revolucionářů jednoznačně odmítá jakýkoli jiný politický či myšlenkový proud než ten, který stanovili její zakladatelé. Myšlenková odbočení (jak sami říkají- úchylky) jsou tu považována za zradu – před revolucí na budoucí revoluci, po revoluci na uskutečněné (či probíhající) revoluci.

Názorová jinakost je v těch nejmírnějších případech řešena okamžitým vyloučením a zatracením nositele takového názoru jako nečistého. Revoluční strana se víc chápe jako úderná vojenská jednotka, jako náboženská sekta, která beze stopy kritičnosti ctí svá základní ideová dogmata. O nich nejen nepochybuje, nejen si o nich zakazuje pochybovat, ona je kanonizuje a poměřuje jimi skutečnost. Neodpovídá-li poměřovaná skutečnost stanoveným dogmatům, které mají podobu zjevených pravd, chybná nejsou dogmata, vadná je skutečnost. Člověk, který by se pokusil o kritickou analýzu kanonizovaných dogmat, není vůdci revoluční strany považován za jedince, pokoušejícího se vyvolat nevinnou diskusi, ale za škůdce, za ztělesnění zla, za nepřítele, kterého je třeba zničit. Stejně je třeba zničit i skutečnost, která se dogmatům vzpírá.

Revoluční stranou kanonizovaná dogmata v sobě obsahují vizi zásadně spravedlivějšího uspořádání společnosti, než je uspořádání dosavadní; vizi způsobu života, který je ve své podstatě vyvrcholením dějin, tudíž také jejich zakončením. Podle předkládané vize následuje pak už jen šťastný a spokojený život, prostý jakýchkoli problémů. Sama vize, která je nade vší pochybnost pravdivá, opravňuje revolucionáře sdružené v revoluční straně se považovat za jednoznačné a současně výlučné zvěstovatele a nositele lidského dobra. Dokonce se mohou považovat i za jeho samotné ztělesnění. Jakýkoli útok na ně, byť jen v podobě pochybnosti o jejich „historické roli“, jak s oblibou sami říkávají, je vždy vykládán jako útok sil zla proti silám dobra.

Problém nastane po úspěšné revoluci, tedy v okamžiku, kdy revoluční násilníci pobijí odpůrce idejí, které má revoluce naplnit, „včerejší lidi“ a opanují bojiště. Lidé, kteří zvábení předloženou vizí podlehnou a dokonce se politickém zvratu podílí, jsou ochotni zpravidla mít pochopení a přijmout skutečnost, že proběhnuvší revoluce dosáhla zničujících účinků. Zpravidla rozmetala dosavadní pracně vybudované materiální a mnohé duchovní hodnoty. Samu společnost uvrhla do ještě větší bídy a nouze, než v jaké žila předtím. Přesto se účastníci revoluce (revolucionáři jim říkají „dělníci revoluce“) spokojí s vysvětlením: má-li strana revolucionářů vybudovat nový zářný svět, představující zcela novou kvalitu života, musí do základů zničit nejprve svět starý.

Obraz krajiny se ale nemění, neroste do nové krásy. Země se potácí v rozvalinách, způsobených revolucí, život je stále tíživější, nesrovnatelně tíživější s dobou předrevoluční, navíc krutější a nemilosrdnější. Revolucionáři, pevně usazení v mocenských pozicích, mají pro bídu života, která chronicky zalehává celou zem, jednoduché vysvětlení: Oni sami, vyvolení nositelé dobra, určeného všemu lidu nemohou už z povahy poslání být zemskými škůdci. Jimi jsou jednak ne vždy zcela poražení a vyhlazení nepřátelé z minulosti, stoupenci starých pořádků, ale také ti, kteří se navenek k revoluci přidali jen proto, aby se na ní přiživovali, ze sobeckých a dalších nízkých důvodů dobra, určeného pro všechen lid se zamýšlejí zmocnit sami. Může jít také o nepřítele, který se nově objevil. Byl importován z nepřátelské ciziny. Zrodil se působením zavlečené nepřátelské a nepřející propagandy, jak revolucionáři říkají, cestou ideové diverze.

Nepřítele je tedy nutné popsat. Vytvořit jeho obraz. Protože nezdary vršící se jeden za druhým se rodí z povahy vlastní revoluce, obraz nepřítele, který se tu vytváří, musí mít univerzální použití. Jeho smyslem není snadněji rozpoznat skutečného nepřítele, existuje-li, ale aby do tohoto obrazu zapadl kdokoli, na koho revoluční strana ukáže a za nepřítele a škůdce ho označí. Obraz nepřítele respektuje jediné, kanonizované dogma.

Zatímco komunisté pracují s třídním nepřítelem, nacisté pracují s plutokratem, a oba sdílejí obraz nepřítele v podobě kapitalisty nebo Žida. Z hlediska jeho funkce není podstatné, zda takový nepřítel vůbec existuje, je dokonce žádoucí, aby reálně raději neexistoval, než aby bylo možné ho chytit za ruku. Výhody to má v zásadě dvě:

Revolucionáři takový obraz nepřítele mohou použít pro kohokoli ve společnosti. Tak si nikdo, včetně členů revoluční strany není jist chvíli, kdy on sám může být označen za nepřítele a jako takový likvidován.

Revoluční strana nadto snáze tak vysvětluje, proč se jí nedaří naplňovat slíbenou vizi. Musí vést neustálý boj, který nikdy nekončí. Nepřítelem se může stát každý, včetně těch nejzapálenějších bojovníků za „lepší příští“, a také se stává. Je tudíž příznačné pro každou revoluci, že hustota řad jejích nepřátel několikanásobně vzroste po jejím vítězném konci ve srovnání s počtem nepřátel v průběhu předchozího boje.

Boj proti „nepříteli“, který odpovídá „obraz nepřítele“, není veden v rukavičkách. Naopak s krutostí a nemilosrdností. Revoluční teror, který skončil vítězstvím a získáním moci nad státem, se proměňuje v teror státní. Do něj jsou zapojeny v zásadě veškeré státní instituce, nejen politická policie, ale školy, kulturní zařízení, povolené spolky a organizace, zaměstnavatelé a podobně. Proto je přítomen všude.Dopadá na hlavy všech, když ne bezprostředně, tak prostřednictvím hrůz, které zakouší soused či příbuzný.

Záhy se však ukáže, že není možné donekonečna držet společnost ve vypjaté existenciální úzkosti a napětí. Ne proto, že by stupňované napětí mohlo teoreticky přimět společnost k zoufalým pokusům o odpor. Terorem zdecimovaná a zastrašená společnost na něco takového nemá dostatek sil, ani odvahy. Nebyl zaznamenán jediný případ společnosti, která by se vzepřela jen proto, že byla „přes míru“ terorizována.

Teror však z povahy věci nezasahuje jen ovládanou masu, ale i vládnoucí třídu. I mezi ní si vybírá oběti, které zpravidla končívají na popravišti. Protože ani ten nejvýše postavený ve vládnoucí revoluční straně si není jist svým osudem, ani svým životem, dříve nebo později je to právě vládnoucí třída, která teror ve svém vlastním zájmu, z pudu sebezáchovy zastaví. Zpravidla po smrti diktátora, v jehož jméně se „očistný“ a „revoluční“ děje.

Navenek se tak zpravidla děje způsobem, kdy odhaluje „nezákonnosti, přehmaty, porušování zásad stranického života , kult osobnosti“ a podobné hříchy, předchozího vedení, tedy zemřelého diktátora. Příznačné pro tuto „novou dobu“ je, že vinou jsou obtíženi na rozdíl od doby předchozí zásadně vůdci mrtví. Pokus obtížit touže vinou ještě živého vůdce zpravidla končí šibenicí nebo kulkou v týle. Jakoukoli recidivu teroru, například návrat po přechodném otřesu společnosti, vyvolaném zastavením teroru a zdáním politického uvolnění do žádoucího stavu strnulosti, se pokouší (ne vždy s úspěchem) nová vládnoucí třída omezeně dávkovat a tak ji udržet pod kontrolou.

Zdání politického uvolnění, které si nadělí pohrobci zemřelého vůdce revoluční strany, se promítne i do politiky ve vztahu ke společnosti. Začínají se vést řeči o reformě, o návratu k původním myšlenkám hnutí, o odstraňování ideologických pokřivení. Současně probíhá frakční boj uvnitř revoluční strany. Jeho cílem je likvidovat stoupence zemřelého vůdce, tedy ty stoupence, kteří jeho smrtí mocensky utrpěli, a potencionální pokračovatele teroru. V lepším případě jsou odstaveni z funkcí a posláni do politického důchodu, v horším předáni do rukou kata.

Nastává období mocenského ukotvování nového vedení revoluční strany, které nakonec po několika letech předstírání jakéhosi reformního hnutí ústí ve snahu danou situaci zakonzervovat a znemožňovat její jakýkoli pohyb dopředu, ale ani dozadu. Vládnoucí třída předstírá, že byla dosažena cílová vize revoluce, tudíž dějiny skončily, čas se zastavil. Skladba společnosti začíná nabývat strnulosti, moc ji zbavuje, popřípadě utlumuje její jakékoli dynamické prvky, a to i ty, které měly v předchozí fázi klíčový význam, pokud se měla pevně usadit u moci.

Jestliže v předchozí teroristické fázi takovou klíčovou roli hrála politická policie, základní nositelka a šiřitelka teroru, po výtce dynamický prvek ve státně teroristické struktuře, nyní převládá snaha ji naopak upozadit, dostat pod větší kontrolu a nechat ji fungovat víc jako hrozbu než jako praktického vykonavatele násilí. Vládu nad společností začíná přebírat sama revoluční strana. K tomu účelu sama sebe z úderného oddílu dějinné avantgardy proměňuje v masový a všudypřítomný kolos.

Proměna není samoúčelná.

Jednak, jak už bylo řečeno, jde o sebezáchovnou reakci vůdců na předchozí teror, který se nezastavil ani před nejvyššími patry vládnoucí třídy. Předhazované oběti z řad nejvyšších vůdců revoluce naplňovaly úzkostí naplněné lidi uklidňujícím pocitem, že něco jako spravedlnost existuje, jestliže se revoluce nevyžívá jen na bezmocných, nedělá rozdíly a klidně na popraviště pošle i včerejšího poloboha.

Jednak jde o stabilizaci poměrů. Rozpoutaný teror svoji roli ve vztahu společnosti splnil, vyvolal absolutní pocit nejistoty a úzkosti. Na druhé straně přiváděl společnost do stavu naprosto nepřijatelného, hlavně nevratného rozkladu. Totalitně řízená společnost také ale musí vykazovat určitou životaschopnost. Bez určité míry soudržnosti ve společnosti možná není. Vzniká proto potřeba vytvořit a použít daleko jemnější a nenápadnější nástroj k ovládání společnosti, než je ustavičné vyvolávání živočišného strachu. Tím nástrojem se stává právě revoluční strana.

V prvotní fázi usazování výsledků revoluce hraje klíčovou roli politická policie, dynamická nositelka rozpoutávaného teroru. Svým způsobem se nadřazuje revoluční straně, uvnitř které má rovněž za úkol nacházet nepřátele revoluce. V následující fázi vývoj do ruky bere naopak revoluční strana. Politickou policii upozaďuje, i tím způsobem, že jejího čelného představitele obviní z diverze, zrady, špionáže a pošle na dlouhá léta do vězení či na popraviště. Členství v revoluční straně bylo dosud výlučným privilegiem jen pro přesvědčené a kované stoupence revoluce. Nyní se nabídne komukoli ve společnosti. Dosavadní rituál nově přijímaných členů se sice navenek zachová. Strana se stále tváří, že členství v ní je výsadou, určenou jen pro osoby ideově vykované z jednoho kusu. Ve skutečnosti se v otázkách personálních začne chovat pragmaticky a účelově. Jejím cílem není být společenstvím ideově kovaných revolucionářů, to mělo smysl v době otevřeného teroru, ale masovou a všudypřítomnou hmotou. Aniž by se tak snažila nastoupenou cestu pojmenovávat, rozjíždí ohromnou náborovou akci, zaměřenou především na ty členy společnosti, kteří jsou z titulu svého vzdělání, předpokládaného neformálního postavení ve společnosti nositeli určité autentické autority a představují pro své okolí svým způsobem vhodný vzor k následování. Jedním z prostředí, kde takový masový nábor, skrytý očím veřejnosti uskutečňuje, je armáda. Nábor probíhá mezi vojáky základní vojenské služby zejména s vysokoškolským, případně i se středoškolským vzděláním. Požadavkem není už ideová kovanost. Ta je svým způsobem na škodu. Zcela postačí, aby oslovený uchazeč o členství ideovou kovanost předstíral. Díky jeho vzdělání, jehož součástí je znalost základních kanonizovaných dogmat, velkým problémem není.

Nelze říci, že by revoluční strana nebyla už v předchozím období, v období teroru pro společnost všudypřítomná. S cílem dosáhnout co možná největšího zastrašení do jejího zorného pole vystrkovala především všehoschopné lidské zrůdy: fízly, udavače, také ale ideové blouznivce, proroky a fanatiky. V období ustrnutí má naopak zájem na tom tyto kreatury stáhnout z oběhu a na jejich místo dosadit občany, o nichž jejich sousedí ví, že jsou to veskrze slušní, vzdělaní a kultivované lidé.

Efekt to přináší dvojí. Přítomností takových lidí v revoluční straně dávají vůdci najevo, že se strana kultivuje. Sice neustupuje od svým ideových dogmat, hodlá je ale uplatňovat cestou mírnou, postupnou, jednoduše cestou „mírného pokroku“. Samo členství těchto osob je zároveň nezpochybnitelným znamením, že revoluční strana chce, jak jen to bude možné, žít se společností v míru. Současně má zájem o členství lidí, kteří v něm zcela oprávněně – tak jsou i nastaveny kariérní podmínky – vidí jedinou cestu, jak se uplatnit ve své profesi, jak dosáhnout osobního životního cíle. Ani v jejich případě nejde o otevřenou hru. Náznaky, že skrze členství ve straně vede ta správná cesta k životnímu cíli, jsou ale natolik čitelné a natolik obecně známé, že se staly veřejným tajemstvím. Tato skrytá otevřenost anebo otevřená skrytost má pro vládnoucí třídu ohromnou výhodu. Účelově jednajícímu uchazeči o členství dává najevo, že jeho postup má nádech určité nepatřičnosti. Vyvolává v něm tak – i proti jeho vůli – výčitky svědomí, a stává se tak snadněji ovladatelný. Jedním takových jednoznačných náznaků je úředně hierarchizovaná skladba profesí, které se říkalo „nomenklatura“. Uspořádání odráží nejen prestiž, které se konkrétní profesi dostává, ale především rozhodovací moc s ní spojená. Čím vyšší prestiž a rozhodovací moc, tím vyšší nomenklatura je jí udělena. A čím vyšší úroveň hierarchie nomenklatury, tím vyšší organizační vrstva revoluční strany rozhoduje o obsazení konkrétního místa dané profese konkrétním uchazečem. S rostoucí nomenklaturou se stupňuje „zamlčovaný“ požadavek na členství v revoluční straně. Například místo informatika v běžném podniku mělo nejnižší možný význam, pokud však šlo o místo téhož informatika v instituci centrálně řízené, nomenklatura se pohyboval na úrovni okresního výboru revoluční strany, tedy na úrovni, kdy členství ve straně žádoucí ještě nebylo. Náměstek ministra se pohyboval na úrovni nomenklatury spadající do působnosti ústředního výboru strany, tedy na nejvyšší její úroveň. Členství ve straně tu bylo samozřejmostí. Výsadou nejvyšší nomenklatury bylo i to, že mezi lidmi požívajícími tohoto „dobrodiní“ měla politická policie výslovný zákaz verbovat své možné tajné spolupracovníky. I tak dávala strana politické policii v období postteroristickém, v období strnulosti, že její působnost má své hranice a že otázka podřízenosti a nadřízenosti je s konečnou platností vyřešena ve prospěch strany.

Nomenklatura existovala už v dobách revolučního vzmachu a otevřeného teroru. K obsazení místa, kde se předpokládalo členství ve straně, však postačovalo, aby se uvažovaný jedinec vykazoval odpovídající ideovou kovaností, navíc upřímně prožívanou. K výkonu výsadní profese jinak nepotřeboval prakticky nic dalšího. To, že pocházel z prostého lidu, zejména že uměl sotva číst a psát, nebylo nevýhodou, ale naopak revoluční předností. Země se tak nejen zmítala pod náporem teroru, ale postupně se dostávala do rukou poloanalfabetů. Lidí, kteří rozhodovali bez znalostí, bez schopnosti odhadnout důsledky svých rozhodnutí, tudíž i bez přiměřené odpovědnosti. Svá rozhodnutí za to prosazovali pod hrozbou násilí. Nakonec zemi přivedli na pokraj hospodářského a společenského rozvratu.

Postteroristická revoluční strana neměla zájem na pokračování něčeho takového. Zamýšlela společnosti nabídnout určitý životní komfort. Do jisté míry si ji i tak koupit, dostat ji pod kontrolu nenásilně, za pomoci mírnějších a méně nákladných nástrojů. Cílem bylo dosáhnout určité stability a rovnováhy, které strana společnosti předložila jako výsledek revolučního usilování, jako výsledek, o který už není třeba bojovat, ale jen jej přiměřeně ku prospěchu všech udržovat. Aby toho dosáhla, potřebovala, aby na rozhodujících místech stáli lidé kompetentní, ne fanatičtí divousi, přesto však lidé, nad kterým měla plně kontrolu. Tak i kompetentní jedinec, bez ohledu na vnitřní přesvědčení, musel navenek působit jako ten, který „stojí na správné straně barikády“, který je o „historické pravdě“ skálopevně přesvědčen. Členstvím v revoluční straně dopsal pak jen tečku nad „i“.

Stranická tolerance, která tak byla zcela účelová a která sledovala výlučně zájem vládnoucí třídy, šla dokonce tak daleko, že byla shovívavá i ke kritickým projevům na vlastní adresu. Naopak tvrdě, často až přehnaně brutálně, veřejnosti zásadně na očích, zasahovala proti sporadicky objevujícím se projevům opozice. Označovala je automaticky nejen za odsouzené ke ztroskotání, ale také za krajně nepřátelské.

Stačilo, aby někde při nějakém výročí se sešel houfek lidí, kteří vyvolávali nevinné heslo „Chceme svobodu!“, aby na ně nastoupila několikanásobná přesila policajtů, surově je zbila do krve a následně za setrvalého mučení protáhla několika druhy věznic. Stačilo, aby několik intelektuálů podepsalo smířlivě formulovanou petici, požadující pouze dodržování platných zákonů, aby byli postupně všichni podrobeni několikastupňovému výslechu, vyhozeni ze zaměstnání, aby jim byl odpojen telefon a zabaven řidičský průkaz či aby byli vystaveni jiné podobné šikaně, případně tomu samému jejich děti a příbuzní.

Revoluční strana tak vytváří dva protipóly, mezi kterými se společnost pohybuje. Na jedné straně ředí vlastní revolučnost, netrápí se tím, co si lidé o ní myslí, stačí ji, že nahlas nedávají svůj názor najevo, a nabízí za to možnost, aby kdokoli s ní, dokonce za „lidsky snesitelných“ podmínek mohl vycházet a zařídil si život podle vlastních představ. Na straně druhé brutálním zasahováním proti sebemírnějšímu projevu odporu má ve zbytku společnosti vyvolat, a také spolehlivě vyvolává, přesvědčení, že není radno revoluční stranu dráždit. „Ničeho se tím nedosáhne, jediný výsledkem takové provokace jsou neblahé, přitom zbytečné následky nejen pro samotného oponenta, ale i pro jeho okolí,“ zní nakonec obecný hlas. Ve snaze podtrhnout „normálnost“ konjukturálního a mravní zásady relativizujícího chování doplňuje násilné zásahy proti oponentním projevům jejich označením za nenormální a za duševně úchylné. Tak někdy namísto do vězení putuje aktivistický odpůrce vládnou třídy a obhájce lidských práv do psychiatrické léčebny, je diagnostikován nemocí, nazvanou „paranoia kverulans“ a takto léčen.

Podílení se na nové hře, kterou revoluční, postteroristická strana nabízí, není však tak nevinné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Předně není možné získat členství v revoluční straně způsobem, že zájemce o ně požádá. Stále jde o výsadu, která je vrchnostensky přidělována, které nelze dosáhnout na základě vlastního svobodného rozhodnutí. Každý uchazeč o členství musí buď počkat, až ho příslušný funkcionář revoluční strany osloví a možnost členství nabídne, anebo musí vyvinout velmi složité, o potřebné známosti se opírající úsilí, aby v jeho důsledku byl takto nakonec osloven.

Osobní iniciativa, sledující být osloven s možností stát se členem strany, může vyznít naprázdno, avšak s osudovými s důsledky. Není-li zájemce úspěšný a vyplave-li na povrch, že o něco podobného usiloval, následuje zpravidla obvinění, že se do řad revoluční strany zamýšlel „podloudně vetřít“ s úmyslem straně „zevnitř škodit a rozložit ji“, zbavit ji tak jejího „revolučního náboje“. Trest následuje vzápětí. Od ztráty stávajícího zaměstnání až po možné zahájení trestního stíhání, pro něž, a následné odsouzení, se vždy nějaký důvod najde.

Je-li zájemce o členství naopak osloven, i tak nemá vyhráno. V průběhu přijímacího procesu, který trvá delší dobu, zpravidla rok, se může vyskytnout celá řada překážek. Stačí, aby jej křivě obvinil z úkladu někdo ve straně vlivný, a jen proto, že mu uchazeč nepadl z nějakého důvodu do oka, například proto, že je příliš vzdělaný, nebo proto, že umí cizí jazyky, následuje osud ne nepodobný předchozímu případu. Vzhledem k tomu, že za uchazeče o členství musejí povinně složit záruku nejméně dva stávající členové strany, vezou se zpravidla ručitelé s ním.Zamýšleli přece umožnit uchazeči do strany se vetřít a pak rukou společnou straně zevnitř škodit, rozložit a zbavit ji tak revolučního náboje.

Nemusí být vyhráno ani v okamžiku, kdy strana rozhodne, že se uchazeč stává jejím členem. První, co nový člen zjistí, že z pasti členství v revoluční straně nevede cesta zpět. Pokud by se přece jen rozmyslel a požádal o vystoupení ze strany, žádal by marně. Neuspěl by ani tehdy, pokud by jednoduše oznámil příslušným stranickým místům, že ze strany vystupuje. Revoluční strana by to nevzala na vědomí. S čím by si ale mohl být jistý, se stranickým řízením, které by tak proti sobě vyvolal. Pokusit se „svévolně“ opustit stranu byl totiž stejně velký hřích, jako se do strany vetřít ve snahy ji „zevnitř rozložit a zbavit revolučního náboje“.

Členství ve straně nemůže zrušit nejen člověk, ale ani smrt, jen strana sama. V případě „svévolného“ opouštění strany by sama zahájila proces vylučování. Vylučovaný člen se podle standardního verdiktu do strany vetřel s úmyslem jí zevnitř škodit, a protože díky „bdělosti“ strany se mu nedařilo, pokusil se ji poškodit „svévolným“ opuštěním.

Vyloučením ze strany samozřejmě nic nekončilo. Dotčený nešťastník přišel na prvním místě o zaměstnání. Jeho nezletilé děti, pokud nějaké měl, mohly zapomenout na studia. Potrestáni byli rovněž, podobně jako v předchozím případě, i ti, kteří jeho členství doporučili, případně schválili.

Vzhledem k záměru, se kterým uchazeč o členství do strany vstupoval, nemožnost ze strany vystoupit mu zpočátku rozhodně nevadí. Členstvím se mu otevřela cesta k vysněné profesi, k vysněnému studiu v zahraničí, k vysněné funkci, k jejímuž výkonu má kompetenci, potřebné schopnosti a znalosti. Vědomí, že pobyt ve straně se ve skutečnosti rovná doživotnímu vězení (ale i posmrtnému vězení), není nijak povzbuzující nejen pro potrefeného jedince, ale ani pro jeho okolí, pro jeho rodinu. Sám, i jeho blízcí si jsou vědomi jednoho – navzdory poměrům, které se alespoň na povrchu zdají snesitelné a k životu, jedna volba je tu nezpochybnitelná – buď člověk zůstane svobodným člověkem, potom musí vzdát snahu v životě, i v tom profesionálním, uspět způsobem odpovídajícím schopnostem, vzdělání a erudici, zpravidla žít na pokraji chudoby a k podobnému osudu odsoudit své blízké, anebo vlastní svobodu vzdát, záměnou za to dostat šanci se uplatnit a život spolu s rodinou prožít v relativním materiálním dostatku. Drtivá většina společnosti volí zpravidla druhou variantu a na pokusy režim kritizovat, poukazovat na jeho porušování lidských práv se dívá nevraživě. Vzhledem k relativní snesitelnosti poměrů se jí chování vládnoucí třídy nejeví tak výrazně nespravedlivé, a kritiku – vědoma si i trvalé latentní hrozby násilí – odmítá jako zbytečnou provokaci. Prozíravější mezi vůdci revoluční strany (ti méně fanatičtí a omezení) si toho jsou vědomi. Většinové snaze otevírají dveře dokořán. Vzniká tak nesvobodná společnost, kterou není potřeba udržovat v nesvobodě terorem, kterou není potřeba obklopovat sítí fízlů a udavačů (jim zůstává role sledovat sporadicky vyskytující se opozici) a která nastolenou metodou je schopna se v nesvobodě udržovat tak říkajíc samoobslužným způsobem.

Rozhodujícím nástrojem udržování pořádku přestává s konečnou platností být politická policie, jejíž role byla nezastupitelná v době teroru, ale revoluční strana. Z pravověrného oddílu dějinné avantgardy se proměnila ve stranu masovou, výběrovou zůstala podle jména, začala mezi sebou sdružovat jedince zdánlivě ideově spřízněné, předepsané ideové přesvědčení dovedně předstírající, ve skutečnosti názorově, ale i životním způsobem často od sebe se lišící doslova protichůdně.

Ideově kovaní členové, upřímně přesvědčení o správnosti původního zakladatelského kanonizovaného dogmatu začínají být naopak na překážku. Jsou nositeli nežádoucího étosu, opírajícího se o určitou hodnotovou stupnici, byť by šlo o stupnici falešnou.

Pojítkem mezi členy postteroristické revoluční strany není, dokonce nesmí být ideová spřízněnost. Jím naopak musí být ideová spřízněnost vědomě předstíraná. Další nutnými podmínkami jsou hodnotová vyprázdněnost, schopnost relativizovat každý byť jen maličko zásadový životní postoj, dovednost naložit se životem účelově a v neposlední řadě umění vyvíjet takové úsilí, které umožní v daných poměrech dosahovat maximalizace úspěchu, tedy zisku, měřeného materiálním zabezpečením a zaujatým postavením ve strukturách společnosti.

Zajímavý je osud členů revoluční strany, kteří v počáteční fázi „revolučního“ teroru hráli ve straně klíčovou roli, kteří byli jádrem strany a vyznačovali se upřímným přesvědčením o správnosti (hlavně pokrokovosti) kanonizovaných dogmat, vyznávali je a veškerým svým konáním se snažili uvést je v život. Byli nemilosrdní ke všem nepřátelům nového učení (tedy kanonizovaných dogmat), které slibovalo „zářné zítřky“, a to jak k nepřátelům skutečným, tak i k nepřátelům smyšleným, k těm, kteří byli podle potřeby v průběhu času dosazováni do stanoveného obrazu nepřítele.

Vedle zcela nezpochybnitelné krutosti při prosazování „toho jediného správného učení“ a v boji proti jeho nepřátelům se vyznačovali překvapivou milosrdností, dokonce uznalostí vůči těm nepřátelům (skutečný nebo smyšleným), kteří se dali na pokání, kteří uznali v průběhu vyšetřování vlastní osudový omyl, kteří v konfrontaci se skutečnostmi, předkládanými vyšetřovateli, prozřeli, a dali najevo připravenost kanonizovaná dogmata přijmout za svá. Pro ně nepožadovali absolutní trest, kterým býval některý z druhů trestu smrti, ale cestu k nápravě formou převýchovy v koncentračních táborech a zařízeních k tomu určených. V lehčích případech, kdy alternativou bylo několik let vězení, požadovali převýchovu v prostředí dělného lidu („ve výrobě“) a často se dobrovolně nabízeli jako „patroni“ převychovávaného.

V zásadě tak do rozpoutaného teroru vnášeli určitý řád a pravidla, která pronásledovaným jedincům, označeným za nepřítele nového, pokrokového uspořádání společnosti umožňovala vyvázat se při splnění určitých snadno rozpoznatelných podmínek z osudu, který končí na popravišti (v lehčích případech ve vězení), a získat tak pro sebe alespoň naději zachovat si, když už ne dosavadní živobytí, tak alespoň holý život. O to nemilosrdnější byli vůči těm členům strany, a to i vůči těm (či zejména) z nejvyšších mocenských pater, kteří byli označeni za nepřátele, zrádce a vnitřní rozvraceče (lhostejno, zda oprávněně anebo inscenovaně, jen proto, že zastávali na další vývoj poněkud jiné názory).

Zatímco u zjevných nepřátel nastupující revoluce, případně nepřátel, kteří za nepřátele v duchu obrazu nepřítele byli označeni, byli připraveni přistoupit na myšlenku jejich pomýlenosti a neschopnosti pochopit rozsah a hloubku dobra, které jim naplňováním kanonizovaných dogmat přinášejí, u svých bývalých soudruhů odklon od původních postojů (ať už skutečný anebo tajnou policií podsouvaný a mučením vynucený) posuzovali nesmlouvavě jako neodpustitelný smrtelný hřích, který si zasloužil jediný trest – smrt.

Ideově kovaní členové revoluční strany v době nastávající strnulosti začali překvapivě křížit plány těm vůdcům (říkejme jim oportunisté) strany, kteří sice rituálně vyznávali tatáž dogmata, v praktické politice se však orientovali účelově (oportunisticky, jak zněla pravověrná kritika). Tak jako společnosti oportunisté nabízeli určitou dělbu prostoru – za svůj považovali ten veřejný, zatímco zbytku společnosti ponechali její soukromý s tím, že společnost se nebude objevovat v prostoru veřejném, s výjimkou aktivit organizovaných vládnoucí třídou, a na oplátku se moc zdrží toho, aby strkala nos do soukromí společnosti – nabízeli i mezi sebou určitou dělbu mocenských pozic a sjednaný rituál pro jejich obsazovaní tak, aby nikdo nepřišel v zásadě zkrátka a aby zbytečně nepropukaly snahy o „palácové“ převraty.

Vznikla tak nová „společenská smlouva“ mezi vládnoucí třídou a společností a uvnitř vládnoucí třídy samé. „Smlouva“ měla zaručit vnitřní smír a snížení napětí na co nejmenší míru, a to někdy i za cenu přijatelné „úchylky“ od kanonizovaných dogmat. Sama kanonizovaná dogmata přestala mít tu roli, kterou měla v době, kdy hnáni revolučním instinktem, jej jednoznačně určovala, kdy ve jménu revoluce vykonávali „očistu“ společnosti a likvidovali tak možnou mocenskou politickou konkurenci. Tehdy ideově nejkovanější členové strany byli k nezaplacení a užiteční. V jejich rozletu jim nikdo nebránil. Špinavou práci katů vykonávali s přesvědčení, často bez nároku na materiální či jinou hmatatelnou odměnu. Tím byli i nebezpeční. Byli nepodplatitelní. Byli ochotni se kdykoli pustit i do prověrek čistoty vlastních členů revoluční strany a připraveni stíhat je pro zjištěnou úchylku podle pravidla, padni, komu padni. Stali se proto nebezpečnými už v době vrcholícího teroru a také proto jedním z jeho terčů.

Vůdci strany – oportunisté měli proti vůdcům, kterým šlo tak zvaně „o věc“, jednu výhodu. Jejich uvažování bylo chladné, cynické, oproštěné od jakéhokoli ideového balastu. Sledovalo jen mocenské cíle. Měli také daleko blíže k politické policii, než vůdci, kteří „hořeli“ pro revoluční pravdu. Z povahy věci je totiž každá policie, tedy i ta, která má být revolučně zapálená, ve svém uvažování a ve svém konání chladná, cynická a ideovost užívá jen jako vhodný instrument k nátlaku či vydírání. Jakmile začalo hrozit reálné nebezpečí, že budou oportunisté „odhaleni“ jako úchylkáři či jako zrádci revoluce, kteří pracují jen pro sebe, a ne pro lid, obraceli pozornost politické policie proti strážcům ideové čistoty. Objednávali si u ní i jejich politické vraždy. Vraždu pak tatáž policie měla označit za spiknutí, ze kterého obvinila některé ze strážců ideové čistoty, postavit je po odpovídajícím mučení a vymývání mozku před soud, nechat je soudem uznat za zrádce, spiklence a rozvraceče a poslat je na popraviště.

Jestli měl dosavadní teror určitá pravidla, jestli bylo dosud možné se kupříkladu kát a přidat se v roli ztraceného syna k vítěznému hnutí, jestli uplatňovaný ideový rámec dosud svazoval teror do určitých hranic a koridorů, od chvíle, kdy se postupně moci zmocňovali účelově orientovaní vůdci a svoji konkurenci, složenou z upřímně věřících vůdců a členů strany začali naopak fyzicky likvidovat jako nepřátele revoluce, začal teror nabývat nejen obludných rozměrů, byl současně nečitelný a hlavně nevypočitatelný. V jeho soukolí mohl skončit kdokoli, kdykoli a jakkoli, důvod, pokud se vůbec hledal, hledal vždy až jako poslední. Dokud se teror řídil a vymezoval se kanonickým učením vítězící revoluce, bylo možné v zásadě odhadnout, koho si vezme na mušku, byla i šance možný útok za splnění předem známých podmínek odvrátit. Nyní se mohl stát nepřítelem každý, kromě nejvyššího vůdce (i když ani on si ve svém postavení nemohl být jistý). Rozhodujícím kriteriem přestala být daná ideová dogmata, ale vrtkavá a zcela nevypočitatelná nálada nejvyššího vůdce, daná rozsahem a stupněm rozvíjející se paranoie. Nevypočitatelnost se totiž začala projevovat jako obousečná. Jestliže se nepřítelem mohl stát kdokoli, protože stačilo jej jen za nepřítele označit, pak také nepřítel mohl přijít odkudkoli. Nejen z ulice, ale i z nejbližšího okruhu spolupracovníků, dokonce i ze strany vlastní rodiny. Každý každému se stal nepřítelem, ukázal-li kdokoli na kohokoli jako na nepřítele, vždy se ukázalo, že nepřítelem skutečně je.

Pokud neměli ideově kovaní členové strany na růžích ustláno už v době vrcholícího „revolučního“ teroru, nedařilo se jim o nic lépe ani v době postteroristické.

Mnozí z nich, protože vidění světa, byť dogmatické a věrné kanonizovanému učení, měli usazené v určitém hodnotovém systému, jímž často bezděky navazovali i na tradice vlastnímu učení vzdálené, dokonce svobodomyslné, prohlédli a nadřadili osvojený hodnotový systém dosud sdíleným dogmatům a kanonizovanému učení. Podnětem jim k tomu často bylo i zděšení, když se rozhlédli po krajině hrůz, které předtím, věrni svým idejím pomáhali rozpoutat. V duchu prozření se nejprve pokusili teror opouštějící a účelově mocensky se stabilizující revoluční stranu naopak proměnit v organismus humanizující se a humanismus, původně slibovaný, rovněž šířící. Po několika vážných varováních, vyslovených nejprve při jednáních mezi čtyřma očima, poté na veřejné stranické schůzi, často i po několika výsleších v úřadovnách politické policie, byli nakonec pro některou z úchylek od stále platného dogmatu slavně vyloučeni ze strany, vypuzeni z dosavadních zaměstnání, zahnáni na okraj společnosti a dáni jako škůdci a nebezpečné živly pod dohled politické policie.

Jiní, podobně ustrojení, sice uznávají, že teror napáchal mnoho zla, ale bylo to zlo potřebné. Nyní, když je zásadní boj revoluce dokonán, nelze i tak složit ruce v klín, je třeba být stále ostražitý a hlídat čistotu myšlenky. Ukončením fáze teroru revoluce neskončila, ale pokračuje dál, byť možná o poznání jemnějšími prostředky. Říkají tomu zápas o vědomí člověka. Mocenské posuny uvnitř strany vnímají nejen jako zradu na původním učení, na otcích zakladatelích, ale jako opouštění všeho, co má být straně svaté. I když se navenek strana v osobách vůdců oportunistů, kteří se mezitím soustředili pouze na upevňování vlastní moci, tváří ideově, nedají se tímto rohlíkem opít. Kudy chodí, opakují, že strana opouští klíčové zásady kanonizovaného učení, že její vedení kanonizované učení zrazuje, osud lidu a budoucnost „nového“ člověka je mu lhostejné. Pojem oportunista, jímž nové vůdce označují, vyslovují opovržlivě, tvrdí, že strana opouští principiální přístup k řešení společenských problémů, nenabízí řešení problémů podle zásad kanonizovaného učení, že pro krátkodobé oportunní cíle opouští ideové zásady, které podle nich jediné ji činí silnou. Dokonce stane-li se, že oportunisty vedená strana hledá a nachází řešení, které je často v rozporu s tímto učením, byť právě toto řešení je problém je schopno odstranit anebo alespoň ztlumit, odmítají je i tak jako nečisté a „neprincipiální“.

Podle jejich názoru tu strana není proto, aby politiku přizpůsobovala konjukturálním zájmům, které jsou v zásadě vždy krátkodobé. Má v každém okamžiku uvažovat z hlediska cílů, stanovených nezpochybnitelným a jedině správným učením, i když taková úvaha a kroky z toho plynoucí aktuálně řešený problém nejen nevyřeší, ani neztlumí, ale naopak ještě prohloubí. Dílčí neúspěch je vždy vyvážen zásadou „dějinného optimismu“. Jinak řečeno – úplným naplněním kanonizovaného učení se nakonec úspěšně vyřeší všechny problémy, tedy i problém, jehož aktuální řešení skončilo neúspěchem. Za daleko větší neúspěch, než je aktuální nevyřešení problému, ústup od ideových zásad kanonizovaného učení. Nejde o to se chtít konjukturálně zalíbit těm, které v dané chvíli problém trápí a požadují jej řešit. I oni jsou povinni si být vědomi toho, že skrze nedostatečně řešený problém přinášejí oběť, která se jim zúročí naplněním „zářných zítřků“, patrných už kdesi na obzoru.

Stejně tak nevlídně patří na rostoucí „kontaminaci“ strany novými členy, kteří se jimi stávají ne z přesvědčení, ale s cílem si prostřednictvím členství zajistit život sobě a své rodině podle vlastních představ.

Vůdcům – oportunistům tak upřímní straníci začínají být solí v očích. Nezpochybňují sice samu existenci strany, ani smysl předchozí revoluce, naopak jsou o jejich „dějinném“ významu skálopevně přesvědčeni. Důraz na ideovou čistotu politiky strany je pro ně z hlediska nově praktikované politiky v duchu uzavřené „společenské smlouvy“ nejprve nepříjemnou zátěží. Postupně se stává nesnesitelným břemenem. Snaha upřímně věřících straníků uvnitř strany udržet trvale revoluční étos není nevinná. Nepříjemně připomíná dobu teroru, dobu, kdy i ten nejvyšší ve straně si nemusel být nutně jistý životem, především však vytváří ideové předpolí pro nástup politické policie, zatím úspěšně upozaděné a pod kontrolou strany.

Politická policie samozřejmě ústup ze slávy a z pozic, které ve společnosti zaujímala, kdy stála často i nad samotnou revoluční stranou, vnímá úkorně. Dogmatické jádro strany, které opakovaně požaduje ideovou čistotu a stávající politiku hodnotí v lepším případě jako „neprincipiální“, tak pro politickou policii představuje uvnitř strany trvalou naději, trojského koně, skrze kterého by se nakonec mohla pokusit opět stranu ovládat. Nebezpečí je si vědomo i „oportunistické“ vedení strany. Neponechává proto záležitost náhodě. V řadě krajních případů dokonce sahá až k institutu vyloučení ze strany, zejména v případech silně ideově zapálených jedinců s odůvodněním, že jde o jedince, kteří se díky vlastní horlivosti dopustili nepřijatelné stranicko-ideové úchylky, kterou strana rozžehnavši se s minulostí příkře odsoudila. Vylučované úchylkáře ve srovnání s úchylkáři předchozího ražení, kteří se stranu pokoušeli díky vlastnímu prozření humanizovat a kteří se nakonec ocitli pod kontrolou tajné policie jako potenciální nepřátelé, tak trpký osud nečeká. Zpravidla – mají-li k tomu věk – je čeká velkoryse vyměřený starobní důchod, jsou-li mladšího věku, strana jim nabídne místo, kde straně neuškodí, a kterým je nijak výrazně neponíží. Podobný osud čekal i na ty, kteří sice také trvali neústupně na ideových zásadách, avšak měli štěstí, někdy díky náhodě, někdy pro přímluvu někoho mocného, a ze strany nebyli vyloučeni, jen byli postupně „uvolňováni“ (zpravidla na vlastní žádost ze zdravotních důvodů) ze všech významnějších stranických funkcí. Pokud neodešli do starobního důchodu s velkoryse vyměřenou penzí, končívali jako komunální poslanci či jako ředitelé místních kulturních domů, lidových škol umění a městských knihoven.

Způsob zmasovění revoluční strany jako nástroje samoobslužného útlaku společnosti měl samozřejmě svoji výraznou slabinu. Spolehlivě fungoval, dokud se všichni zúčastnění drželi stanovených pravidel hry, dokud všechny v systému zabudované hrozby fungovaly nejen dovnitř strany, ale působily i navenek, na zbývající společnost.

Musela být splněna ještě jedna, velice důležitá podmínka. Společnost si musela žít v jistém relativním blahobytu, který si vylepšovala pokoutně, cestou blahosklonně tolerovaných neformálních vazeb, klientelismu a korupce.

Z povahy věci však diktatura založená na absolutní kontrole společnosti umí sice do mrtě vyčerpat doposud vytvořené národní bohatství, podmínky pro tvorbu nového však vytvořit neumí. Ve velice krátké historické době dokázala společnost natolik zbídačit a vytvořila tak vedle uzounké vrstvy zbohatlíků, majících vazbu jak na stranické struktury, tak na podsvětí, které řídí a úkoluje politická policie, armádu zoufale chudých a potřebných. Život, který čerpá už ze samé své podstaty, ze kterého má prospěch a na kterém se přiživuje jen několik vyvolených, jehož kvalita začíná výlučně záviset na míře možnosti korumpovat či se nechat korumpovat, nevede jen k rozpadu vazeb ve společnosti vůbec, ale i k rozpadu loajality většiny členů strany vůči ní samotné. Upsali se jí jako Faust ďáblu s tím, že úpis jim strana vyváží výsadním postavením. Upadající společnost však taková postavení nabízí ve stále menším rozsahu. Tak riziko spojené s dobrovolným opuštěním strany se nakonec jeví nicotné v porovnání se zanikajícími možnostmi, které toto členství původně nabízelo. Znicotní zcela, jakmile se z úprku ze strany stane masová záležitost.

Strana masovým odchodem drtivé většiny jejích členů nemusí nutně zaniknout. Zaniká však její role jako mocenské základny, jako samoobslužné udržovatelky nesvobody, a rozpadá se tak v důsledku toho i režim, který strana představovala. Odcházejí především ti, kterým bylo členství nabídnuto z čistě účelových důvodů a kteří je tak i chápali. Strana se zpět proměňuje z původně samoobslužného mocenského nástroje v sektu pravověrných. Jediní, kdo revoluční stranu neopouštějí, jsou opakovaně upozaďovaní, stranou často někdy i pronásledovaní, ideově čistí a ve správnost kanonizovaného učení věřící členové. Z členství ve straně nic materiálně významného neměli, a nyní zas nic nemají. Politicky jsou ale natolik nevýznamní a spolu s nimi i jejich revoluční strana, že se od nich odvrací i poslední naděje restaurace rozpadajícího se režimu, totiž politická policie.

Procesu, který tak začíná, který má různá vyústění, rozhodně však ne opakování předchozí diktatury, se nazývá obnova demokracie.

Zbývá poslední otázka – máme se takové zbytkové strany bát? Soudím, že ne. Jde o nicotnou stranu, která se sice bude v rámci demokracie držet na politické scéně, proroků „zářných zítřků“ najde vždycky dost, dokonce i mezi nastupujícími generacemi, ale své dějinné číslo nezopakuje. Naopak bát se musíme sebe samých, kdykoli schopných, ať onen tlak přijde odkudkoli, přistoupit na podobnou hru s falešným vědomím, že přece zas tak zle není.

Autor esejů (Původ a záměry revolucí. Nenásilná revoluce?. Univerzálnost a současně polovičatost revolucí.)

Jan Tříska je studentem Filosofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Autor esejů čerpal z následující literatury.

Arendtová, H.: O násilí. Praha, OIKÚMENÉ 1995.
Arendtová, H.: Původ totalitarismu I-III. Praha, OIKÚMENÉ 1996.
Berďajev, N.: O otroctví a svobodě člověka. Praha, OIKÚMENÉ 1997.
Camus, A.: Člověk revoltující. Praha, Garamont 2007.
Derrida, J.: Síla zákona. Praha, OIKÚMENÉ 2002.
Heywood, A.: Politologie. Praha, Eurolex Bohemia 2004.
Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Praha, Barrister & Principal 2003.

Radiodokument