Kultura On Air – Vadí – nevadí (2016)

Přidal: Premek |

Září 13, 2016

„Když zkoumáš cenzuru, je to velká výzva, protože nikdy nebudeš mít hotovo. Vždycky tam bude nějaká mezera, která nepůjde zaplnit na základě dostupných materiálů.“ Rozhovor připravila Veronika Ruppert.

Hovoří Lukáš Skupa.

Natočeno 2016. Premiéra 8. 9. 2016 (ČRo Radio Wave, 13:00 h.).

Lit.: Ruppert, Veronika: Filmová cenzura a zlatá šedesátá: Vadí – nevadí Lukáše Skupy. In web ČRo Radio Wave, září 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak se v 60. letech cenzuroval český film, vysvětluje kniha Lukáše Skupy Vadí – nevadí. Na příkladu Filmového studia Barrandov rekonstruuje tehdejší cenzurní systém. Filmy ze „zlaté éry“ české kinematografie, která bývá tradičně posuzovaná z hlediska estetického přínosu konkrétních režisérů nebo filmů, ukazuje z jiného pohledu.

Vzpomínky na šedesátky jako na zlatou éru tvůrčí svobody podle Lukáše Skupy nejsou úplně na místě. „Cenzura tu stále byla, ale filmaři, které známe jako největší hvězdy šedesátých let, přicházeli do přímého kontaktu s cenzory jen velmi málo. A to je podle mého názoru příčinou toho, proč všichni vzpomínají na šedesátá léta jako na zlatou dobu, kdy bylo všechno hrozně fajn.“ S cenzory místo nich jednali lidé na vyšších úrovních, jako například ředitel barrandovského studia nebo ředitel státního filmu.

„Cenzura za sebou zametala stopy a spousta jejích aktivit byla skrývaná. Dávali si velký pozor, co kde napíšou a co komu řeknou. Rozhodnutí třeba probíhala tak, že někdo někomu něco řekl ústně nebo po telefonu. Když zkoumáš cenzuru, je to velká výzva, protože nikdy nebudeš mít hotovo. Vždycky tam bude nějaká mezera, která nepůjde zaplnit na základě dostupných materiálů.“ Ačkoliv jsou šedesátá léta vnímaná jako doba uvolnění, podle Lukáše Skupy to rozhodně neznamená, že by v té době cenzura úplně zmizela. Oficiálně byla sice v roce 1968 zrušená, ale po pár měsících byla znovu obnovená.

Docházelo k ovlivňování obsahu filmů, k úpravám scénářů, vystříhávání problematických scén a na konci dekády i k zákazům filmů jako Ucho nebo Skřivánci na niti. „Pozornost vyvolávaly politické otázky, náboženství, ale i sexualita a erotika. To byl třeba případ filmu Souhvězdí Panny, který obsahoval na svou dobu poměrně odvážné sexuální scény ve vojenských kasárnách, kam za vojínem přijede na návštěvu jeho dívka. Z dnešního pohledu jsou ty scény velmi cudné, ale tehdy byla erotika na plátně novinkou a cenzoři řešili, do jaké míry je dobré sexuální akt ukazovat. Filmaři pak museli některé záběry vystříhat.“

Kdo vlastně tehdejší cenzoři byli a jak fungovali? „Lidé si často představují, že šlo o nějakou skupinku lidí, která spolu někde seděla a rozhodovala. Realita byla ale jiná, v cenzuře bylo zapojeno mnoho lidí z různých institucí: z oficiálního cenzorního úřadu, z různých ministerstev, z ústředního výboru Komunistické strany nebo sami filmaři.“ Šlo o lidi z vyšších pater filmového studia Barrandov nebo Československého státního filmu, kteří měli vlivné známosti v ústředním výboru KSČ. „Ti pak mohli třeba pomoci s prosazením problematického filmu do výroby. V některých případech se za filmy opravdu lobbovalo. Třeba dramaturg, scenárista Jan Procházka byl kamarádem prezidenta Antonína Novotného. Takže když byl nějaký problém, byl ze své pozice, díky přátelství, schopný něco vyjednat.“ Poslechněte si celý rozhovor.

Radiodokument