Příběhy 20. století – Ruth Beery (2016)

Přidal: Premek |

Září 26, 2016

V letech 1944-1945 pobývala osmiletá Růžena Rónová jako chovanka v klášterním sirotčinci v Banské Bystrici, kde se o ní staraly sestry z řádu dcer křesťanské lásky sv. Vincenta de Paul neboli Vincentky.
Chodila na bohoslužby, žila jako křesťanská dívka – byla však židovská holčička a v klášteře ji ukryli rodiče, stejně jako několik dalších židovských dětí. Vzpomínky Růženy Rónové, která se dnes jmenuje Ruth Beery, jsme natáčeli v Tel Avivu, kde žije. Připravil Adam Drda.

Natočeno 2016. Premiéra 25. 9. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.).

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Růženko, jak ti tady říkají? Příběh Ruth Beery, rozené Rónové. In web ČRo Plus, září 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V letech 1944-1945 pobývala osmiletá Růžena Rónová jako chovanka v klášterním sirotčinci v Banské Bystrici, kde se o ní staraly sestry z řádu dcer křesťanské lásky sv. Vincenta de Paul neboli Vincentky.

Chodila na bohoslužby, žila jako křesťanská dívka – byla však židovská holčička a v klášteře ji ukryli rodiče, stejně jako několik dalších židovských dětí. Vzpomínky Růženy Rónové, která se dnes jmenuje Ruth Beery, jsme natáčeli v Tel Avivu, kde žije.

Růžena se narodila v červenci 1937 v Hlohovci jako druhé dítě židovských rodičů. Otec Dezider pocházel z Maďarska a maminka Blanka ze středního Slovenska. Židovská víra se v rodině projevovala spíš formálně – dvě návštěvy synagogy ročně během nejvýznamnějších svátků. Po vzniku Slovenského štátu se situace Židů postupně zhoršovala, byli zbavováni občanských práv i majetku, Rónovi přišli o dům s obchodem. Systematické deportace slovenských Židů do ghett a vyhlazovacích táborů na východě začaly na jaře 1942.

„Tehdy jsme dostali důrazné varování od strýce, který nás upozornil, že kdyby přišlo nařízení, že se máme dostavit na shromaždiště, ať to rozhodně neděláme, ať nechodíme nikam,“ vzpomíná Ruth Beery. Otec si v té době obstaral maďarské doklady a rozhodl se, že se i s rodinou ukryje.

Ruthiny první vzpomínky jsou tedy spojené se schováváním, nejistým přemisťováním z místa na místo, od rodiny k rodině:„Od roku 1942 jsme dva roky putovali po Slovensku. Ukrývaly nás nežidovské rodiny, někdy za úplatu, někdy ne. Často o tom přemýšlím, vždyť i jim hrozilo nebezpečí, ale přesto se nás ujaly.“ Nějaký čas prožili Rónovi na středním Slovensku – v Tisovci, u matčiny sestry, jejíž muž – lékař byl prohlášen za hospodářsky prospěšného Žida, a byl proto dočasně chráněn.

Ticho a řád v Bystrici

Roku 1944 se Rónovi ocitli v neúnosné situaci, v srpnu začala druhá vlna deportací. Na podzim se rozhodli, že odejdou do Maďarska a malou, tehdy sedmiletou Růženu svěřili do péče řádových sester Vincentek v klášteře v Banské Bystrici: „Byly tam ještě další židovské děti, ale nevěděli jsme to o sobě navzájem. Bylo o mě postaráno, měla jsem postel, měla jsem jídlo. Nebylo mi tam zle, ale čekala jsem na rodiče. Bylo tam úžasné ticho a úžasná atmosféra, velmi důstojná. Ale byli jsme děti, nikdo nás nepolíbil, nikdo nás neobjímal, nikdo se nás na nic neptal. Pamatuju se, že jsem v noci poplakávala, ale to nikoho nezajímalo. Sestry měly jiný úkol, zachránit nás. A to také dělaly.“

O rodičích Ruth nic nevěděla, jen jednou ji přišel navštívit rodinný přítel. „Matka představená mě zavolala, že mám návštěvu. Poznala jsem našeho známého, a jeho první otázka byla: ‚Jak ti tady říkají?‘“

Rodiče s bratrem uprchli do Maďarska, kde se ukrývali ve Veresegyházi. Tam se také v lednu 1945 dočkali osvobození a poté se vypravili pro dceru. Setkání odloučené rodiny se odehrálo v dubnu 1945, a Ruth Beery na ně vzpomíná: „Byly Velikonoce a šli jsme právě z kostela. Vidím rodiče, ale dřív, než se k nim rozběhnu, se ptám řádové sestry, zda k nim můžu jít. Souhlasila. Otec slzel, maminka mě pevně objala a slibovala: ‚Odteď už se nemusíme skrývat a nikdy, nikdy se už neopustíme.‘“

Sestry Vincentky nechaly Ruth pokřtít a křesťanských zvyků se pak držela ještě dlouho po návratu z kláštera. Její rodiče to respektovali. Později křesťanskou víru opustila.

Rónovi se společně vrátili do Hlohovce. Na rodinném domě, který byl arizován a později vrácen, brzy přibyl nápis: „Tu býva žid.“ -„Ačkoli my jsme všechno, co jsme ukryli u přátel, dostali zpět, ne všichni na Slovensku byli rádi, že se Židé vracejí,“ říká Ruth Beery.

První poválečné týdny byly v židovských rodinách spojeny s čekáním na příbuzné, nejinak tomu bylo u Rónových: „Otec měl jednoho bratra, jehož zachránila německá manželka. Matka byla z veliké rodiny. Dvaačtyřicet příbuzných bylo deportováno, nevrátil se skoro nikdo.“ Pár let po válce se rodina přestěhovala do Nových Zámků, kde otec provozoval železářský obchod, po znárodnění pracoval jako úředník.

Z malého města do velkého světa

Po osvobození nastoupila Růžena Rónová do třetí třídy, a říká, že žádné další potíže se svým židovstvím ani s válečným skrýváním neměla. V roce 1955 ukončila gymnázium, rok studovala chemii, což ji neuspokojovalo, nakonec absolvovala nástavbu na stavební průmyslovce v oboru stavební technik. Brzy se vdala a narodila se jí dcera.

Později, už rozvedená, poznala svého druhého muže, který přijel na Slovensko z Izraele jako turista: „Tehdy jsem já porušila slib, který dala maminka, když si pro mě přišla do kláštera. Opustila jsem ji a nechala ji na Slovensku. Šla jsem do ´velkého světa´“.

Růžena odcházela do Izraele v 60. letech a tehdy přijala hebrejské jméno Ruth. Její matka ji zanedlouho následovala, vystěhovala se za dcerou v roce 1969. Ruth říká, že se postupně stala „skutečnou Izraelkou“, přijala novou řeč, pochopila jinou mentalitu, identifikovala se s novou vlastí. Je přesvědčená, že to, co prožila v dětství, v ní zůstalo navždycky: „Mám stále strach, o dceru, o vnuka. Je to trvalý pocit, spíš úzkosti než strachu v pravém slova smyslu. Zřejmě se toho už nezbavím.“

Radiodokument