Divadelní okénko – Paní Studánka (1937)
K nové premiéře Národního divadla. S. J. Hsiung. Hra o čtyřech jednáních a sedmi obrazech s epilogem (volně upravil pro české jeviště Miloš Hlávka podle textu čínské hry v anglické verzi S. J. Hsiunga, překlad Staša Jílovská). Hudba Jaroslav Ježek. Texty písní Miloš Hlávka. Výprava František Tröster. Režie Jiří Frejka.
Hovoří dramaturg Národního divadla František Götz.
Osoby a obsazení: zahradník Hsieh Ping-Kuei (Jan Pivec), Studánka (Olga Scheinpflugová), princezna Západních krajů (Jarmila Kronbauerová). Zpívá Jan Pivec.
Premiéra divadelní inscenace 9. 4. 1937.
Lit.: Hubička, Jiří: Reportáže umění – Paní Studánka – další průhled divadelním okénkem z 30. let. In web ČRo archiv, 7. 10. 2016 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Po minulém vstupu do světa rozhlasových divadelních okének, jímž jsme navštívili Městské divadlo na Královských Vinohradech koncem 30. let minulého století, zavítáme dnes – opět před premiérou a opět ve stejné době – na naši první scénu, tedy do Národního divadla.
Průvodcem tímto divadelním okénkem nám bude tehdejší dramaturg Národního divadla dr. František Götz, který představil v roce 1937 rozhlasovým posluchačům dramatickou novinku, jež dobývala úspěchy na evropských jevištích.
František Götz, žil v letech 1894 – 1974, byl vynikající literární historik, kritik, dramatik, dramaturg a programový mluvčí brněnské expresionistické Literární skupiny. Z Brna do Prahy ho přivolal režisér Karel Hugo Hilar a na konci 20. let ho ustanovil lektorem činohry Národního divadla. Götz pak v letech 1928 – 1944 působil jako dramaturg naší první scény. Po Hilarově smrti v roce 1935 se stal vedoucí osobností činohry ND. Hra čínského autora Hsiunga Paní Studánka měla na Národním divadle premiéru 9. září 1937 (sic!).
V další části úvodu rozebere František Götz velmi podrobně děj i myšlenkový obsah čínské hry, význam jejího uvedení zasadí do dobového společenského kontextu. V režii Jiřího Frejky, vystoupili v hlavních rolích, jak v příští ukázce uslyšíme, Olga Scheinpflugová (Studánka) a Jan Pivec (Hsieh Ping-Kuei). Ale i další role byly obsazeny herci věhlasných jmen. Za všechny uveďme: Wanga hrál Jaroslav Průcha, Chen Antonie Nedošínská, Zlatou Studánku Ella Poznerová, Stříbrnou Studánku Božena Půlpánová, Sua Ladislav Pešek, Wei Stanislav Neumann, Princeznu Západních krajů Jarmila Kronbauerová, Tak-a – taka Josef Gruss.
Na dalším vzácném archivním záznamu je uvedena ukázka ze hry Paní Studánka. V tomto úryvku zazní dosud zcela neznámé ukázky hereckého umění Olgy Scheinpflugové a Jana Pivce. Hudbu k inscenaci napsal Jaroslav Ježek.
Poslední ukázka z divadelního okénka, tedy z pořadu, jímž Československý rozhlas představoval nové divadelní premiéry, bude opět unikátní: píseň ze hry Paní Studánka zazpívá Jan Pivec. Hudbu napsal Jaroslav Ježek, text písně Miloš Hlávka. Snad se mnou souhlasíte – byly to neobyčejně zasvěcené pořady, jimiž ve 30. letech rozhlas uváděl své posluchače do pražského divadelního života.
Lit.: Hubička, Jiří: Rozhlasová dílna – Návrat po zvukových stopách. Pohled divadelním okénkem. In Týdeník Rozhlas 19/2016 /2.5.2016/, s. 25 (článek). – Cit.: Vysílání slavných Okének, která od května roku 1938 připravovali na aktuální témata nejlepší rozhlasoví reportéři (Disman, Kocourek, Očadlík, F. K. Zeman), předcházela okénka divadelní. Pod tímto názvem od roku 1936 pražský Radiojournal vysílal půlhodinové pořady, v nichž dramaturgové předních pražských scén zasvěceně představovali nové hry, hovořili o autorech uváděných premiér, o hereckém obsazení. Po obecném úvodu následovala ukázka z dramatu. Díky tomu, že se rozhlasovému zvukovému technikovi Miloslavu Turkovi podařilo objevit a zrekonstruovat několik dalších, dosud neznámých Divadelních okének, můžeme si dnes přečíst (a zanedlouho i poslechnout) názory takových osobností českého divadla, jakými byli František Gotz, Frank Tetauer nebo Otakar Fischer. A nejen to -ukázky z divadelních premiér v Divadelních okéncích uchovaly hlasy mnoha vynikajících herců. (…)
Lit.: Just, Vladimír: Miloš Hlávka – Světák nebo Kavalír páně? Praha : Akropolis, 2013. – Cit. (ze stránek Miloš Hlávka): Bylo to tuším poprvé, kdy se Miloš Hlávka ještě za svého života setkal s problémem, jenž bude jeho dramatiku provázet trvale, zejména však po jeho smrti: tím trvalým problémem bude nejasné, zprvu jen z neznalosti nepřesné, po jeho smrti však už často záměrně mu upírané „otcovství“ jeho textů. Bylo to ale určitě poprvé a naposled, kdy se dramatik sám chopil pera, a veřejně se v kritické glose k otcovství přiznal. Jelikož – na rozdíl od jiných textů – není v našich silách skrze nepřehlednou cestu původní staré čínské pohádky přes její novodobé anglické zpracování až k několika verzím Hlávkovy volné úpravy, provést test paternity, nezbývá nám než autorovi věřit a otcovství mu skutečně přiznat. Notabene, když – zvláště v pasážích veršovaných, a zejména pak v motivech snu a reality, v holdu poezii jako takové i v holdu básníkovi, jeho fantazii, právu snít a jeho svobodnému postavení ve společnosti – v textu nalézáme typické hlávkovské motivy, důvěrně známé z jiných autorových her. „Básnit znamená v nejvyšším smyslu být,“ říká ve hře Hsieh – a v té větě je celý Hlávka, žádná Čína. Ostatně, i celou tu „Hlávkovu Čínu“ můžeme chápat jako velkou básnickou metaforu, hra si nehraje na věrnou čínskou rekonstrukci, nalézáme se pevně na půdě evropského divadla, a řešíme evropská témata, takže, jak praví jedna z autorových scénických poznámek, vůbec neuškodí, když vedle jisté záměrně stylizované (metaforické) obřadnosti pronikne do hry i kus jemné ironie. Sám autor v úvodní Poznámce herce nabádá: „Není potřebí českým přestavitelům této hry hloubati o herecké technice čínských herců. Pravda, jisté obřadnosti Paní Studánka vyžaduje, ale v tom postačí několik prostě stylizovaných náznaků, pokud možno arci nejdále od operetní ,Číny‘„.
Dříve než dáme definitivně slovo polemizujícímu autorovi, připomeňme pár faktografických dat. Paní Studánka, s podtitulem Hra o čtyřech jednáních a sedmi obrazech s epilogem (volně upravil pro české jeviště Miloš Hlávka podle textu čínské hry v anglické verzi S. J. Hsiunga, přeložené Stašou Jílovskou) měla premiéru v ND (Stavovské divadlo) 9. 4. 1937. Režii a podíl na Trösterově výpravě měl Jiří Frejka, scénickou hudbu – zcela v autorově duchu nekopírující, nýbrž jen náznakově a s vtipem parafrázující čínské motivy – napsal Jaroslav Ježek. Choreografii měl Joe Jenčík. Titulní roli hrála Olga Scheinpflugová, hlavní dvojroli básníka Yen-Yanga a zahradníka Hsieh Pinga hrál Ladislav Pešek (oba v recenzích vysoce oceňovaní) – ve strojopisu z rodinného archivu (raPH) je ještě u dvojrole tužkou jméno Jana Pivce (na premiéře však hrál jistojistě Pešek). Hrálo se, vzdor převažujícím pozitivním recenzím, sešlo se jich celkem 25(!), „pouze“ 15 x. Uvozovky umisťujeme proto, že v kontextu činohry ND v dané sezoně to byl pořád ještě nadprůměrný sukces ( příklady ze sezony 1936/37: Tančící safír: 6 x; Hlas krve: 8 x; Zač lidský život: 9 x; Hubená léta: 9 x; Továrník Dodsworth: 12 x; Srdce světa: 4 x; Boris Godunov: 8 x; Napoleon První: 14 x; Kristus: 8 x; Ztracenýdopis: 11 x; Páni Glembajové: 7 x; Vasa Železnovová: 8 x; Jan Výrava: 10 x; Na výsluní : 11 x; Jak se vám líbí: 18 x; dokonce i slavný Frejkův Revizor, považovaný za jeden z vrcholů nejen sezony, ale českého divadla vůbec, se hrál jen 16 x, pouhých 15 repríz „udělal“ i slavný Měsíc nad řekou; z dnešního hlediska extrémně nízkou reprízovost proráží jediná Bílá nemoc: 83 x ).
Textovým východiskem naší edice je rozmnoženina Paní Studánka (Praha, Universum, 1936, 80 listů, opis Archiv činohra ND Praha – verze A 2, do níž však, na rozdíl od verzí, uložených v DÚ nebo v Archivu ND byly vloženy autorovy škrty, doplňky a formulační obměny, například místo „to je přímo geniální!“ – „to je krása!“, místo „osmnáct let“ –„osmnáct časů setby“, místo „Bohové“ – „Nebesa“, místo „náš Císař“ –„syn Nebes“ aj.; na str. 12 je ve strojopisu po poznámce „strana 12 místo básně, kterou recituje Hsieh“ nová báseň, kterou přetiskujeme, a která začíná „Rok odcházející…“; na str. 51 mezi druhé a třetí dějství je ve strojopisu dodatečně za scénickou poznámku „Jásavá píseň jakoby jarní země…“ vloženo navíc „paní Studánka zpívá v jeskyni: Dej spánek té…, atd.). Tyto změny jsou psané buď černým perem nebo černou – popř. škrty červenou – tužkou (vše jedním autorovým písmem), a nalézají se v autorském strojopisu hry (A 1, raPH). Ve strojopisu se nalézá i odlišná varianta konce hry, jíž rovněž jako druhý epilog přetiskujeme. Důvodem kontaminace obou verzi bylo nejen to, že všechny tyto změny včetně škrtů nadbytečných pasáží považujeme (ve shodě s autorem) za změny k lepšímu, ale že v těchto vpiscích respektujeme tvar autorovy poslední ruky, který se pravděpodobně nejvíc blížil konečnému tvaru inscenačnímu. Složka v raPH obsahuje i variantní, veršované obměny některých prozaických dialogů ve hře, které však byly vloženy jako strojopis mimo hru (text A 1), proto je neuvádíme. Příklad, 2. dějství, s. 23. Obměna:
STUDÁNKA: Nevidíš dům, ten krásný dům s pěti střechami?
RYCHLÁ JEHLA: Vidím, co vidím, jen tmavou, holou skálu!
STUDÁNKA: Máš zakalený zrak, to je jeho stín
je, hleď to dům nevěstin, broskvovým květem věnčený…
RYCHLÁ JEHLA: To vůně větrem poletuje ze vzdáleného sadu.
STUDÁNKA: A svatební bránu také nevidíš?
RYCHÁ JEHLA: Bránu? /Jde blíž/ ach, tahle díra do studené sluje!?
(…) Svůj spor s kritikou o paternitu (jehož meritum – povrchnost kritických soudů – je aktuální dodnes) nazval Hlávka:
PACHATEL SE PŘIHLAŠUJE
Motto:“ … Ježto nemáme příležitost porovnat oba texty, nezbývá nám než prohlásit, že vlastní pachatel je neznámý.“ (Mir. Rutte v posudku „Paní Studánky“)
Ježto kritik neměl patrně příležitost poslat do Národního divadla pro jeden z desíti opisů překladu Hsiungovy hry v původním znění, nezbývá podepsanému neznámému pachateli, než se probudit z nevhodné skromnosti a prohlásit, že se jeho pachatelství zdaleka netýká jen jednoho obrazu v Paní Studánce (Západ), nad nímž u několika kritiků vznikly ony rozpaky, komu jej přisoudit, nýbrž víceméně i ostatních šesti obrazů, u nichž kupodivu rozpaky nad pachatelstvím nevznikaly, naopak začasté byly jejich kladné stránky šmahem přisouzeny tajemnému S. J. Hsiungovi. (…)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Vážený anonyme, velice vám děkuji za ocenění mé patnáctileté práce; je vidět, že gratulanti už se slétají předem. Jak si jistě povšimnete, když si dáte tu práci a projdete si záznam celý, zjistíte, že jsem vycházel z článku Jiřího Hubičky, redaktora a bývalého dramaturga Českého rozhlasu. Předpokládám, že jeho byste za blba neoznačil.
V prvním dialogu ze hry je s Janem Pivcem partnerkou v roli princezny přední hilarovská herečka Jarmila Kronbauerová!
Je to možná její nejstarší nahrávka (rozhlasová fólie).
Jaromír Kazda