Mozaika – Jiří Padevět: Krvavé léto 1945 (2016)

Přidal: Premek |

Říjen 24, 2016

Jiří Padevět: Krvavé léto 1945 (nakl. Academia); 10. ročník multižánrového festivalu Na cestě v Opavě; Dimitrij Kadrnožka: Barvy radosti a melancholie (Galerie Smečky); Marie Wojtyszko: Děloha (studio Marta v Brně); Divadelní panorama s Josefem Rubešem – Don Juan v Divadle na Palmovce. Mozaiku uvádí Petr Šrámek.

Hovoří Jiří Padevět.

Natočeno 2016. Premiéra 24. 10. 2016 (ČRo 3 Vltava, 6:30 h. a 16:00 h). K poslechu zde.

Lit.: Marešová, Milena M. – Oujezdský, Karel: Výstava je autorčinou poctou mecenášům, umělkyním a schopnosti sedět na dvou židlích. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2016 (článek). – Cit.: V Galerii Václava Špály na Národní třídě v Praze představuje Erika Bromová svůj nový cyklus soch, obrazů a objektů nazvaný Posedlost. Vidět ji můžete do 4. prosince. Výstavu provází monografie, jejíž úvodní text napsala historička a teoretička umění Martina Pachmanová.

Sochařka a malířka Erika Bornová vstupovala na českou výtvarnou scénu v 80. letech minulého století. Jako jedna z mála umělkyň se tehdy zúčastnila neoficiálních Konfrontací a patřila také k prvním, kdo u nás začal soustavně sochařsky pracovat s pěnovým polystyrenem. Současnou výstavu Eriky Bornové tvoří nejen velké strukturální figurální obrazy, jež jsou autorčinou poctou mecenášům a mecenáškám umění, ale také soubor několika fiktivních sochařských portrétů inspirativních žen – umělkyň, vytvořený z barevného polystyrenu.

O své cestě od malby k soše umělkyně sděluje, že byla poměrně rychlá: „Přestože jsem vystudovala na Akademii výtvarných umění malbu, ale už v posledním ročníku jsem se začala věnovat plastice. A už by se dalo říct, že skoro 28 let se věnuji sochám z polystyrenu.“ Tento materiál Eriku Bornovou zaujal pro svoji lehkost: „Já pracuji v šestém patře a tam jiný materiál vlastně není možné používat. A hlavně polystyren mi dává svobodu tvoření i v tom, že sochu, kterou si vyřežu, tak si můžu sama přenášet z místa na místo a transportovat, kam chci.“

Posedlost jako spojující motiv

Téma, které dalo název výstavě Eriky Bornové, se týká mecenášů umění, ale zároveň ho umělkyně vnímá jako „svoje“ téma: „Zabývala jsem se posedlostí jak u mecenášů, kteří byli právě posedlí prací umělců ať výtvarných nebo skladatelů nebo literárních, a pak jsem si vybrala ženy umělkyně, o kterých si myslím, že skutečně byly posedlé svojí vlastní prací. A já jsem asi určitě i posedlá polystyrenem, to je určitě pravda.“

Ludvík II., „odstartoval cyklus mecenášů

Prvním impulzem k zájmu o mecenáše „posedlé“ uměním, byla osobnost Ludvíka II. Cyklus akrylových portrétů Ludvík II. a jeho dary vystavovala Erika Bornová v roce 2013 v Adam Gallery v Brně. Jak podotýká, fascinovala ji jeho osobnost až fanaticky zaujatá pro hudbu Richarda Wagnera „Ale také posedlého megalomana, jehož architektonické vize balancují mezi eklektickým kýčem a sedmým divem světa a jenž díky své okázalosti ve své době dovedl stát na pokraj finančního kolapsu. Ludvík II., o jehož sexuální orientaci se dodnes spekuluje, Erice Bornové ztělesnil tragiku života velkého, avšak nepřizpůsobivého člověka oscilujícího mezi genialitou a šílenstvím,“ píše Martina Pachmanová v úvodní stati ze souborné monografie Eriky Bornové Křehké monumenty, která vychází v nakladatelství KANT u příležitosti výstavy v Galerii Václava Špály.

„Ludvík II. odstartoval cyklus mecenášů. Další mecenáše, které jsem hledala, tak byli v Čechách, to byla Sidonie Nádherná, pak to byl Antonín Veith, Josef Hlávka, a pak Alexandr Brandejs. Tihle všichni, kromě tedy Josefa Hlávky, jsou vlastně trošku v zapomnění.“ Z mecenášů mimo český prostor zaujali Eriku Bornovou především madame de Pompadour: „V podstatě díky ní vznikala Diderotu Encyklopedie a podporovala mohutně Voltaira nebo Jeana Jacquesa Rousseaua.“

V cyklu umělkyň, jich si Erika Bornová váží a jejichž práci má ráda, zpodobnila Camille Claudelovou: „Bohužel tvořila do svých 30 let, kdy byla dána do psychiatrické léčebny, kde žila asi 50 let, což je strašný osud, protože její sochařský talent mimořádný.“ Další pocta patří malířkám Toyen, Georgii O’Keeffe a Fridě Kahlo. Tuto společnost doplňuje i autoportrét Eriky Bornové: „Já jsem se sem tak trochu vecpala, mezi tyto mrtvé umělkyně. Jsem k sobě velmi přísná, udělala jsem se úmyslně levitující, ačkoliv nohy mám pevně na zemi, sedím na dvou židlích – jako jediná z těchto umělkyň jsem se stala i matkou, a když se svými kolegyněmi mluvíme o tom, jak řešíme mateřství, o práci, tak je to v podstatě o tom, že člověk se pořád snaží vyrovnávat tyto dvě polohy, proto dvě židle.“

Radiodokument