Historie Plus – Prezidentské duely 1/4 (2016)

Přidal: Premek |

Říjen 29, 2016

Připravili Jan Sedmidubský (1, 3), Pavel Hlavatý (2) a Kateřina Havlíková (4). Technická spolupráce Valérie Racmanová (3). Režie Yvona Žertová.

Hovoří historik Miloš Calda (3), politolog Roman Joch (3) a Jiří Pondělíček (3).

Ukázky čtou Otakar Brousek II. (3) a Lucie Vašinková (3).

Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 22. 10. 2016, 2. dílu 29. 10. 2016, 3. 10. 2020 (ČRo Plus, 20:33 h.); 3. dílu 5. 11. 2016 v rámci pořadu Historie Plus (ČRo Plus, 20:33 h.); 10. 10. 2020 v rámci pořadu Historie Plus (ČRo Plus, 20:33 h.); 4. dílu 17. 10. 2020 (ČRo Plus, 20:33 h.).

Repríza 1. dílu 16. 12. 2023 (ČRo Plus, 16:33 h.), 2. dílu 23. 12. 2023 (ČRo Plus, 16:33 h.); 3. dílu 30. 12. 2023 (ČRo Plus, 16:33 h.); 6. 1. 2024 (ČRo Plus, 16:33 h.).

Obsah:

1. Připomínáme ve své době slavný předvolební televizní duel mezi Richardem Nixonem a Johnem F. Kennedym v roce 1960. Historicky první televizní debatu mezi kandidáty v boji o Bílý dům si tehdy na svých televizorech naladilo více než 60 milionů Američanů. Repríza 26. 9. 2020 (ČRo Plus, 20:33 h.). K poslechu zde.

2. Druhý díl čtyřdílného seriálu pořadu Historie Plus věnovnaného americkým prezidentským soubojům nás tentokrát zavede do roku 1964, kdy proti sobě kandidovali demokrat Lyndon Johnson a republikán Barry Goldwater. K poslechu zde.

3. Stejně jako v letošních prezidentských volbách ve Spojených státech, stáli i na podzim v roce 1980 proti sobě dvě úplně odlišné osobnosti. Úřadující prezident z řad demokratů Jimmy Carter a jeho republikánský vyzyvatel Ronald Reagan. K poslechu zde.

4. Rok 2000 ve Spojených státech znamenal volbu nového prezidenta. Na těsné výsledky byla Amerika zvyklá. Málokterá volba hlavy státu v historii ale vyvolala tolik otázek, jako ta, která do křesla vynesla George W. Bushe. Byl skutečným vítězem klání, nebo se prvním prezidentem třetího tisíciletí měl stát jeho demokratický soupeř Al Gore? Nejen na tuto otázku se pokusí odpovědět Kateřina Havlíková v pořadu Historie Plus. K poslechu zde.

6. V šestém a závěrečném díle Amerických prezidentských duelů se vrátíme do roku 2020. Donald Trump patří k menšině amerických prezidentů, kteří svůj mandát po prvním funkčním období neobhájili. Prohrála Tumpovi volby epideme covidu? Jaká je jeho prezidentská bilance? Zpochybnil mnoho jistot, ale byla jeho nepředvídatelnost v něčem i užitečná? Nad tím se v následujícím pořadu zamyslí Jan Sedmidubský.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Prezidentské duely I.: Nixon versus Kennedy aneb Co může způsobit zpocené čelo. In web ČRo Plus, 22. 10. 2016 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: V době, kdy kandidát na amerického prezidenta Donald Trump bez obalu vyzývá k tomu, aby jeho soupeřka Hillary Clintonová byla před finální prezidentskou debatou podrobena drogovému testu, se zdá neuvěřitelné, že někdy existovaly prezidentské duely, ve kterých po sobě soupeři neházeli špínu a neuráželi lidskou důstojnost. To neznamená, že by se šetřili nebo že by se boj odehrával vysloveně v rukavičkách. Spíš šlo o to, že taktika a záludnosti zůstávaly skryty pod povrchem, ve volebních štábech.

Naše první zastavení u slavných amerických prezidentských duelů uděláme v roce 1960 – tehdy se ukázaly dva klíčové faktory nadcházejícího televizního věku: v první řadě obrovská moc tohoto relativně mladého média, a za druhé důležitost týmové práce. Chcete-li se stát prezidentem, musíte umět delegovat úkoly a pravomoci, musíte si umět vybrat ty nejlepší spolupracovníky a pak jim věřit, že skutečně svou část úkolu splní beze zbytku a perfektně. Kennedymu se to v roce 1960 podařilo, naopak Nixonovi k tomu chyběly dokonce i základní povahové předpoklady.

Nixonovy zásluhy? Počkejte, snad si vzpomenu…

Zdánlivě měl mít republikán Richard Nixon volební souboj roku 1960 v kapse – v předvolebních průzkumech vedl o 6 % a byl pro to i rozumný důvod. Co do zkušeností s politikou se oba soupeři nemohli měřit. Nixon strávil osm let ve funkci amerického viceprezidenta, což ho politicky zocelilo možná až příliš – zpočátku svého soupeře Kennedyho trestuhodně podcenil. K tomu se ovšem přidala nikoli jednoznačná podpora od vlastní strany, respektive jejího prezidenta. Dwight Eisenhower byl spíše celonárodním konsensuálním prezidentem, nikdy nepatřil k republikánskému jádru, a tak mu byl Richard Nixon jako jeho viceprezident spíš vybrán, nešlo tedy o bůhvíjak blízké spolupracovníky.

Nedalo se tedy čekat, že starý pán povede ve prospěch svého náměstka kdovíjak razantní kampaň, ale skutečnost předčila očekávání: už v době horké fáze volební kampaně byl prezident Eisenhower tázán, co je pravdy na tom, že ho Richard Nixon v lecčems inspiroval a ovlivnil. Odpověď prezidenta byla stejně spontánní, jako sarkastická: „Dejte mi týden, snad mě něco napadne.“ Ze záznamu tiskové konference vznikl následně roztomile jedovatý demokratický volební klip s jasným vzkazem – pro start do 60. let volte Kennedyho!

Oko kamery

Druhý problém tkvěl v samotném soupeři. Dodnes je trochu záhada, jak se mohl senátor z Massachusetts tak dobře připravit na první prezidentskou debatu, která měla být 26. září 1960 z Chicaga přenášena do celých Spojených států. Nejspíš se rozhodl vystupovat před kamerou úplně stejně, jako by mluvil k živým lidem na shromáždění. Povahou byl navíc mnohem sebevědomější než Nixon – bohatství rodinného klanu bylo nesrovnatelné s velmi skromnými poměry, ze kterých vzešel jeho soupeř, který jako by celý život dorovnával mindrák chudého původu a kterému nesmírně záleželo na tom, kam až to dotáhne. Psychologicky vzato – Kennedy působil jako muž, kterému už nejde o nic jiného než o blaho národa. Chlapík, kterému věříte, že vás ochrání, protože nemá problém sám se sebou.

Poslední hodiny před debatou strávil Kennedy se svým týmem, který se ho snažil připravit na všechny možné nepříjemné otázky ze strany novinářů nebo soupeře, navíc se podařilo dokonale propracovat Kennedyho vizáž a vystupování. Richard Nixon oproti tomu strávil celý den sám v hotelovém pokoji, přičemž ujistil svůj tým, že diskutovat umí, a ať mu dají pokoj.
Výsledek byl zdrcující. Na úvod dostali oba soupeři od moderátora osm minut čistého času bez přerušení pro svou úvodní řeč. Nejenže Kennedy dokázal závažnost voleb srovnat s právě sto let starým soubojem Abrahama Lincolna, ale hlavně skvěle vypadal – v padnoucím obleku, zjevně odpočatý, sebevědomý řečník, pro televizní kamery jako stvořený.

Jeho soupeř Nixon si byl od počátku méně jistý. Bystrým pozorovatelům neuniklo jeho potící se čelo a brada a také poněkud nezdravý vzhled (v zájmu spravedlnosti dodejme, že vystoupil krátce po hospitalizaci se zraněním kolena, které utrpěl při tlačenici ve volební kampani). Celkový dojem – Nixona zradila řeč těla. Zvlášť v okamžicích, kdy Nixon sám nemluvil a přesto byl v záběru, působily jeho oči vysloveně podezíravě. Něco ve smyslu: a kruci – jsem pod dohledem! Pak už stačilo, že se Nixon těsně před debatou neoholil a jeho „five o’clock shadow“ dokonal katastrofu. Republikánský kandidát přes veškerou snahu nebyl v dobré náladě a bylo to na něm znát.

Pravdu měli oba

Umělecký dojem tedy jednoznačně dopadl ve prospěch méně zkušeného kandidáta demokratů. Tím bychom ovšem pominuli informační podstatu debaty, a tady nebyl výsledek zdaleka jednoznačný. Oba soupeři působili více méně stejně kompetentně, ať už šlo o domácí problémy, v té době především občanská a sociální práva a vymýcení chudoby, ale i v oblasti zahraniční politiky, kde šlo především o souboj s Chruščovovým Sovětským svazem. Tam bylo jistě dosluhující Eisenhowerově administrativě co vytýkat, počínaje americkým zaostáváním v dobývání vesmíru. Na druhé straně, Kennedyho kritika upadajícího amerického školství ve srovnání se sovětským byla poněkud tendenční a vycházela ze zkreslených statistik.

Navíc, rozhlasoví posluchači téže debaty podle následných průzkumů dospěli většinově k názoru, že vítězem debaty se stal Nixon, který celkem spolehlivě hájil dosavadní status quo s lehkými obměnami. Sám měl se Sověty nemalé zkušenosti, koncem 50. let navštívil Moskvu a pustil se tehdy veřejně do ostré diskuse se samotným Chruščovem, se kterým navštívil výstavu amerických průmyslových výrobků.

Jenomže k Nixonově smůle jeho první duel většina lidí sledovala v televizi, a tak mu jinak vyrovnaná úroveň debaty nebyla nic platná. První dojem rozhodl a ani po následujících třech debatách, na které se Nixon mnohem lépe připravil, se na Kennedyho náskoku už nic nezměnilo. A vzhledem k tomu, že konečný rozdíl v počtu hlasů ve prospěch Kennedyho byl při volbách nakonec necelých 112 tisíc hlasů, nelze se vlastně divit, že Nixon považoval tuto svoji kandidaturu na prezidenta Spojených států za zmařenou šanci, ne-li přímo ukradenou.

A přece Bílý dům

Nixonovy rány se zahojily o osm let později, v roce 1968, kdy v prezidentských volbách zvítězil i díky svým způsobem paralyzované politické situaci v zemi – připomeňme, že rok 1968 byl dalším rokem politických vražd v Americe. Zabiti byli Martin Luther King i Robert Kennedy a v této situaci Demokratická strana nedokázala Nixonovi postavit silného soupeře. Pikantní ovšem je, že pokud šlo o televizní duely, hned po premiéře roku 1960 zeje v tomto žánru dlouhá pauza, a to až do roku 1976. Další debaty prezidentských kandidátů se prostě nekonaly – v roce 1964 odmítl jít do duelu s Barry Goldweaterem Kennedyho nástupce Lyndon Johnson, a sám Richard Nixon si příliš dobře pamatoval debakl z podzimu 1960, než by riskoval reprízu. Jak v roce 1968, tak v roce 1972 debatovat odmítl.

Teprve v roce 1976 se demokrat Jimmy Carter postavil ve studiu vedle republikána Geralda Forda, který se v Bílém domě ocitl jako náhradník po Nixonovi, který – pro mnohé Američany příliš pozdě – odhalil v aféře Watergate svou tvář proradného hráče a podvodníka. Přitom svým způsobem byla Nixona škoda. Patřil spíše k umírněným republikánům a v zahraničí dosáhl i značného úspěchu, když prosadil počátkem 70. let sblížení s Čínou. Pokud jde o vietnamskou tragédii, čestný konec války nejspíš nebyl v silách žádného z amerických prezidentů těch dob a představy o tom, že by Kennedy nikdy nezabředl tak hluboko do vietnamské džungle, jsou opravdu jen zbožným přáním.

Nixon byl atypický i povahově – svým způsobem jako by ani nebyl politikem. Často podléhal emocím a byla na něm znát zvláštní zarputilost. Před volbami v roce 1960 například slíbil, že povede kampaň ve všech státech unie, což také dodržel. Neuvěřitelně ho to vyčerpalo, a například ještě pár dní před koncem kampaně vážil cestu až na dalekou Aljašku, ačkoliv z praktického hlediska byla taková cesta nesmyslná. Aljaška byl republikánský stát s pouhými třemi voliteli. Přesto dodržel, co si předsevzal. Byl ve své tvrdohlavosti schopen sám sebe téměř zničit. To je v politice někdy i úctyhodné, málokdy ale praktické a smysluplné.

Lit.: Hlavatý, Pavel: Prezidentské duely II.: Johnson versus Goldwater aneb Atomová paranoia. In web ČRo Plus, 29. 10. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Druhý prezidentský duel, kterému se budeme v našem cyklu věnovat, je ten z roku 1964. Proti sobě stanuli demokratický prezident (původně viceprezident) Lyndon Johnson a republikánský vyzyvatel Barry Goldwater. Chyběl zde tedy vítěz minulých voleb John Fitzgerald Kennedy…

Úspěšný atentát na prezidenta Kennedyho z 22. listopadu 1963 posunul, podle amerického politického systému, na jeho místo poměrně málo oblíbeného viceprezidenta Lyndona Johnsona. Do dalších prezidentských voleb tehdy zbýval necelý rok.

Doba horkých krizí studené války

Připomeňme si historicko-politický kontext tohoto období. V roce 1961 došlo (již za Kennedyho prezidentství) k neúspěšné a Američany podporované invazi exilových Kubánců na „ostrov svobody“. V témže roce dochází také ke stavbě berlínské zdi a rovněž k prvnímu letu člověka do vesmíru – je jím občan SSSR Jurij Gagarin. Na podzim 1962 pak propuká karibská krize, kdy se svět nacházel opravdu blízko vypuknutí třetí světové války. Sověti chtěli tehdy umístit na Kubě jaderné střely a Američané tomu chtěli stůj co stůj zabránit, což se jim za cenu jistých kompromisů i podařilo.

V roce 1963 je spáchán atentát na prezidenta Kennedyho, zatímco v roce 1964, těsně před americkými prezidentskými volbami, dochází k bezprecedentní události – sovětský vůdce Nikita Chruščov byl zbaven všech funkcí a odklizen do důchodu. V sovětské historii jde o zcela jedinečný krok, protože sovětští vůdci fungovali doživotně. V téže době došlo také k první čínské jaderné zkoušce. Svět byl tehdy prostě zasažen dosti reálnou atomovou paranoiou.

Johnson jako dovršitel Kennedyho odkazu

V roce 1964 bylo postavení Lyndona Johnsona jako demokratického prezidentského kandidáta prakticky neotřesitelné – jako následovník a dovršitel Kennedyho odkazu začal být dokonce dosti populární, zmiňme alespoň jeho zásluhy o smlouvu o zákazu zkoušek jaderných zbraní a desegregační proces. Mimochodem, Johnson byl poslední americký viceprezident, který se stal prezidentem po smrti „svého“ prezidenta.

V republikánském táboře byla situace o dost složitější. Výrazně konzervativní Barry Goldwater získal svou nominaci v republikánských primárkách dosti obtížně a svého hlavního protikandidáta, liberála Nelsona Rockefellera (pozdějšího viceprezidenta Geralda Forda), porazil jen velmi těsně. Navíc byl dost „prostořeký“ a několik jeho více či méně šťastných výroků převážně z oblasti jaderných zbraní a diplomacie mu u americké veřejnosti značně uškodilo.

Slavný spot Demokratické strany

Klíčovým však byl jeden z volebních televizních spotů demokratické strany, který Goldwatera velmi obratně identifikoval s jadernou hrozbou. Tento z reklamního hlediska enormně úspěšný spot potvrdil vzrůstající roli televize v americké společnosti. Výrazným vítězem voleb se tedy stal Lyndon Johnson.

Mírotvorce Johnson a vietnamská válka

Pointa prezidentských voleb z roku 1964 byla ovšem paradoxní: jejich vítěz, mírotvorce Lyndon Johnson, eskaloval válku ve Vietnamu, a to velmi nešťastným způsobem, který prakticky neumožňoval válku vyhrát, ale vlastně ani se ctí ukončit. Část americké levice se pak výrazně radikalizovala a další prezidentské volby vyhrál republikánský kandidát Richard Nixon, viceprezident z let 1953 až 1961 a neúspěšný prezidentský kandidát z roku 1960.

V republikánské straně došlo totiž v důsledku Goldwaterovy kandidatury k dlouhodobému transformačnímu procesu, jehož důsledkem byla volba republikánských prezidentů Nixona, Reagana a Bushe staršího.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Prezidentské duely III.: Carter versus Reagan. In web ČRo Plus, listopad 2016 (článek + nahrávky k poslechu + odkazy na snímky na YouTube). – Cit.: „There you go again.“ – „Už s tím zase začínáte.“ Slavná věta Ronalda Reagana z prezidentské debaty roku 1980, kterou se ohradil vůči námitkám Jimmyho Cartera. Ta krátká spontánní reakce se stala symbolem nadhledu, se kterým republikánský kandidát čelil výtkám stávajícího demokratického prezidenta. Ti dva byli tak rozdílných povah, jako jsou oheň a voda, ale tak to koneckonců v kampani má být.

Zmíněná debata se odehrála v 28. října 1980 v Clevelandu a byla trochu vynuceným ústupkem Jimmyho Cartera, který správně tušil, že do ní vstupuje jako ten, kdo má co ztratit. Bilance posledních čtyř let byla neradostná a on za to jako prezident nesl odpovědnost. Jeho funkční období bylo poznamenáno nikoli skandály a politickými selháními, jako tomu bylo u Richarda Nixona a do určité míry i u Geralda Forda, ale spíš smůlou, která se Carterovi lepila na paty doma i ve světě.

Šetrnost je krásná vlastnost, ale…

Začněme stavem peněženky amerického občana. Druhá polovina 70. let je obdobím ekonomického poklesu a energetické krize. Už po nástupu do funkce v únoru 1977 vyzval prezident Carter své spoluobčany k šetrnosti, s tím, že jim dokonce chtěl naordinovat, jakou teplotu by měli ve svých domácnostech nastavit na termostatu. Nepříjemným způsobem zasahovaly do života Američanů dozvuky ropného šoku, které se projevovaly frontami u pump a rostoucími cenami benzínu. Prezident chtěl ovšem jít příkladem – v Bílém domě začali vypínat klimatizaci a po opulentních recepcích a slavnostech předešlé éry toho také moc nezbylo.

Ale má být prezident skromný, reprezentuje-li velmoc? Nelze se zbavit dojmu, že velká očekávání, že Carter jako syn farmáře z Georgie přiměje washingtonský establishment k pořádku a pokoře, se postupně rozplývala v pocitu, že se Carter stává čím dál nečitelnějším kazatelem, jehož nárokům nelze dostát. Reaganovým nástupem na scénu jako by skončilo období pokání za aféru Watergate a také kocovina z Vietnamu, a bývalý kalifornský guvernér oslovil Američany s jasným poselstvím – zvedneme zase hlavu!

Přímo hmatatelným důkazem amerického ponížení, a pro Carterovu kampaň velmi nepříjemným faktorem, byla vlekoucí se jednání s Íránem o propuštění zaměstnanců americké ambasády, držených v Teheránu jako rukojmí už od listopadu 1979. Carter navíc musel na jaře 1980 zrušit už rozběhnutou osvobozovací akci, protože skončila technickým a logistickým fiaskem a přišlo při ní o život 8 amerických vojáků. V kauze rukojmích pak musel prezident vypít kalich hořkosti až do dna – byli propuštění několik desítek minut poté, co jeho nástupce pronesl inaugurační slib.

Musíme jednat z pozice síly

Paradoxně se oba kandidáti voleb 1980 mohli shodnout na mnoha postojích v zahraniční politice. Carterovo poslední období se dost podobá prvnímu období Reaganovu, protože po sovětské invazi do Afghánistánu Jimmy Carter poměrně razantně přehodnotil své dosavadní postoje, mimo jiné vyzval k bojkotu olympijských her v Moskvě a prosadil embargo na dovoz amerického obilí do Sovětského svazu, které ale zároveň poškozovalo americké farmáře. V pravidelném Poselství o stavu Unie z 23. ledna 1980 zkritizoval sovětský expanzionismus a vyslovil se pro zvýšení výdajů na obranu a posílení role Spojených států ve světě.

V zásadě se jednalo o návrat ke staré strategii zadržování komunismu, ale pro Reagana a jeho kampaň už tento obrat byl zřejmě příliš pozdní. Příliš dlouho jsme šli nesprávnou cestou détente, ze které měli prospěch jen Sověti, teď s nimi musíme jednat jen z pozice síly – přibližně s takovou zahraničněpolitickou koncepcí šel Reagan do voleb. V domácí politice pak především horoval pro nižší daně, které měly podpořit ekonomický růst. O Reaganově pragmatismu svědčí i to, že obilní embargo po nástupu do funkce zrušil.

Pro Sověty ovšem prezidentské volby v roce 1980 znamenaly jenom příslovečný přesun z deště pod okap. Carter už dlouho sovětské impérium i jeho satelity dráždil svou politikou prosazování lidských práv, ke které se vůdci východoevropských zemí neprozřetelně přihlásili na konferenci v Helsinkách a pak nevycházeli z údivu, co vlastně podepsali (a ještě po nich někdo chce, aby podepsané dodržovali).

Guvernér Reagan je asociál…

Vraťme se ale k prezidentské debatě a k postavení obou soupeřů. Jimmy Carter při ní vypadal v televizi utrápeně a nebylo se ani moc co divit. Ronald Reagan naopak převzal roli nadějného a čerstvou energií nabitého (byť už vůbec ne mladého) kandidáta – právě tak jako se to kdysi podařilo Kennedymu. Byl těžkým soupeřem – bývalý demokrat, který pak „přišel k rozumu“, čili dal se k republikánům, navíc člověk s citem pro efekt a média, bývalý herec.

Jimmy Carter zvolil navíc poněkud nešťastnou osobní notu a vzkazoval Američanům, že Reagan podle své zvyklosti bude vždy proti programům, jako byli zdravotní pojištění Medicare, že je to člověk, za jehož vlády se Američanům povede hůř. Reagan reagoval zmíněnou větou, která by se dala přeložit také ve smyslu „to jsou ty vaše pohádky“, a na konci debaty se obrátil na diváky se sugestivní nabídkou: pokud se vám vede lépe než před čtyřmi lety, volte mého soupeře. Pokud ne, je tu i jiná nabídka. Zmíněná debata možná ale nebyla osudově rozhodujícím faktorem. Spíš jen posílila trend, který začal dávno před volbami.

Všechno je to na mně

Eliška Hašková – Coolidge, která pracovala v několika administrativách amerických prezidentů (a Carter byl shodou okolností jejím posledním šéfem) píše ve svých vzpomínkách o tom, že Carter si do Bílého domu přivedl svérázné spolupracovníky, kteří nebyli schopni dostát tradici protokolu a trochu jim – lidově řečeno – čouhala sláma z bot. Sám Carter byl prý člověk sice poctivý a v mnoha aspektech obdivuhodný, ale také odtažitý a neschopný dát najevo srdečnost vůči podřízeným. Svou roli asi sehrálo i to, že k jeho přednostem rozhodně nepatřila schopnost delegovat úkoly, nad většinou agendy si chtěl ponechat bezprostřední kontrolu.

Tím vším se výrazně lišil od svého nástupce Reagana – ten byl zvyklý udat směr a pak očekávat od svých lidí, že věc vyřeší a poreferují o výsledcích. Navíc si v Reaganově přítomnosti každý připadal hned jako doma – takové profesionální srdečnosti Carter při vší snaze nikdy nedosáhl.

Jak se střídají gentlemani

Předání moci 20. ledna 1981 bylo poměrně chladné, v autě cestou na inauguraci údajně panovalo tíživé ticho, až na pár zdvořilostních frází. Jimmy Carter nesl svůj odchod z Bílého domu těžce, Reagan ho v tomto směru pochopil až po osmi letech, kdy on sám musel Bílý dům opouštět, ovšem za podmínek mnohem radostnějších než jeho předchůdce.

S odstupem mnoha let a hlavně z pozice střední a východní Evropy lze konstatovat, že oba dva přišli v pravý čas a přispěli k osvobození východního bloku ze sovětské moci. Ani Jimmy Carter nakonec neměl důvod litovat – jak uznávají i jeho odpůrci, díky svým humanitárním aktivitám se nakonec stal jedním z nejlepších „bývalých prezidentů“ minulého století.

Jedna gentlemanská scénka na konec – v mnoha okrscích Spojených států se ještě sčítaly výsledky, když Jimmy Carter volal Ronaldu Reaganovi s tím, že prohrál a chce mu poblahopřát. Reagan dlouho poslouchal a pak pronesl prosté „Děkuji vám, pane prezidente.“ Příslušná legenda říká, že přitom stál v koupelně jenom v županu a z vlasů mu crčela voda.

Lit.: Havlíková, Kateřina: Prezidentské duely IV.: George W. Bush versus Al Gore aneb Usedl do křesla v Bílém domě správný muž? In web ČRo Plus, 17. říjen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Příchod nového milénia ve Spojených státech znamenal volbu nového prezidenta. Na těsné výsledky byla Amerika zvyklá. Málokterá volba hlavy státu v historii ale vyvolává dodnes tolik otázek, jako ta, která do křesla vynesla George W. Bushe. Byl skutečným vítězem klání, nebo se prvním prezidentem třetího tisíciletí měl stát jeho demokratický soupeř Al Gore?

Psal se rok 2000 a vláda Billa Clintona, nechvalně poznamenaná aférou s Monikou Lewinskou, spěla ke konci. Nastal čas zvolit nového prezident a dvěma hlavními lídry se stali republikán George W. Bush a demokrat Al Gore. (…)

Radiodokument