Příběhy slavných – Helena Růžičková 1/5 (2016)

Přidal: Premek |

Listopad 7, 2016

Radek Brož. „Jsem tvor, který mluví rychle, takže nemůže nikdy lhát.“ Byla upřímná, vtipná, v něčem snad i naivní. Málo se ví, že v 60. letech hrála velké dramatické role v Činoherním klubu. Po zákazu se vrhla na film, kde zazářila. Režie Bela Schenková.

Účinkují Natálie Drabiščáková a Lukáš Příkazký.

Natočeno 2016. Premiéra 7.-11. 11. 2016 v cyklu Příběhy slavných č. 74 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min.).

Obsah: 1. Šamanovo proroctví. – 2. Manželství díky Bohdalové. – 3. Oscar pro zelinářku. – 4. S láskou do voleb. – 5. Rovně a bez mindráků.

Lit.: Brož, Radek – Luptáková, Věra: Na tragickej život byla pes. Příběhy slavných: Helena Růžičková. In web ČRo 2 Praha, 11. 11. 2016 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: V 60. letech vystupovala Helena Růžičková v Činoherním klubu. Měla tam mít na jevišti v opilosti protivládní řeči. Režim ji pak chtěl na rok uklidit do zelinářství. Skončila na psychiatrii.

Maminka Draga pocházela ze Sarajeva, tatínek sloužil v cizineckých legiích v Africe. Šaman mu tam prý předpověděl, že bude mít dceru-umělkyni. Helena (tehdy ještě Málková) tak chodila na balet a už ve čtyřech letech stála na jevišti Národního divadla. Tehdy taky dostala první filmovou roli děvčátka v Babičce. Odmalička chtěla pomáhat lidem, proto vystudovala zdravotnickou školu. Práci zubní laborantky ale nakonec vyměnila za herectví. Herec Jiří Růžička se stal i jejím osudovým mužem. Žili spolu 48 let. Dohromady je dala kamarádka Jiřina Bohdalová. Brali se v roce 1955 a za rok se narodil Jirka.

Z Heleny se stávala populární herečka, manžel chtěl k filmu, a tak dělal pomocného režiséra na Barrandově. Zaoblovat se začala po porodu, zadržovala totiž v těle vodu. Syn na tom byl stejně, taky byli svého času nejtěžší komické duo světa. Ze své korpulentní postavy udělala přednost. Našla se ve filmu. V Homolkových, v Přítelkyních z domu smutku nebo ve Vlaku dětství a naděje. Legendární věta „Na tragickej život jsem já pes…“ byla pak jejím mottem. Odmítala, že by byl její humor vulgární. Hrubší výrazy prý používala, jen když byla hodně naměkko. Aby nemusela brečet.

Vědma, numeroložka, kartářka… Její předpovědi se plnily. Proč si v roce 1996 nevyvěštila neúspěch své senátní kandidatury za KSČM (jako nestraník)? Prý se do své budoucnosti prostě nikdy nedívala. Paradoxní je, že ač na kandidátce KSČM, byla silně věřící členkou Metodistické církve.

Pomáhala starým lidem, homosexuálům, dětem z dětských domovů. S vlastními vnučkami ale po rozvodu synova manželství v kontaktu nebyla. V důchodu se chtěla starat o toulavé psy. Svého syna přežila o pět let. Zemřela 4. ledna 2004 v 67 letech. Smrti se prý nebála. Už jednou, když jí bylo 30 a zlomila si páteř, prý ten tunel a světlo viděla.

Radiodokument