Děti Charty 1/7 (2016)

Přidal: Premek |

Listopad 14, 2016

Připravili Jan Sedmidubský a Ivana Denčevová. Sedm příběhů dětí Charty 77. Rozhodnutí signatářů Charty 77 se dotklo i jejich dětí. Děti chartistů znaly drobné perzekuce, šikanu, domovní prohlídky i čtení korespondence…

Hovoří historik doc. Michal Stehlík, Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda.

Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 7. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:33 h.). K poslechu zde. – Repríza 2. dílu 13. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 4. dílu 21. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:33 h.); 7. dílu 18. 2. 2017 v cyklu Historie Plus. Repríza 1. dílu 13. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Obsah: 1. Úvodní díl – 2. Milena Jabůrková – Grušová. K poslechu zde. 3. Milena Bartlová. – 4. Petr Placák – 5. Svatojánský výlet Martina Palouše – 6. Simona Hradílková – 7. Monika Arkai Dienstbierová -

O pořadu se hovořilo 13. 11. 2016 v pořadu eRKo. Všechny články zde.

Pozn.: Příběh Simony Hradílkové, dcery Tomáše Hradílka. Chartu podepsala v 18 letech a celkem třikrát jí komunistická policie zavřela na 48 hodin do cely předběžného zadržení. Připravili Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský. (anotace)

Příběh ze seriálu Děti Charty je věnován Monice Arkai Dienstbierové. Patřila k chartistickým dětem, vlivem politických poměrů v Československu se jejím domovem stala tři města bývalé rakousko-uherské monarchie. Připravila Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Reflexe normalizace na vlnách Českého rozhlasu (cykly Told Untold a Děti Charty). In Svět rozhlasu 37/2017, s. 25 a násl. (článek).

Lit.: Hanáčková, Andrea: Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na Dvojce. In web DokRevue, 6. 4. 2017 (recenze). – Cit.: Rozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.

Padesátému (sic!) výročí Charty 77 bylo v zimních měsících 2017 věnováno množství pořadů Českého rozhlasu. Dokumentaristé Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský připravili pro ČRo Plus sérii věnovanou těm, kteří v sedmdesátých letech 20. století Chartu většinou podepsat ještě nemohli, zato spolu se svými rodiči intenzivně pocítili represi komunistického režimu, který stejně jako nacisté zahrnul do své pomsty nejen aktéry konkrétního činu, ale i jejich rodiny. Dokumenty byly vysílány i na poslouchanější Dvojce, bohatě promovány na všech stanicích a vznik seriálu je bohatě zdokumentován díky tomu, že na některé reportáže doprovázeli autory i fotograf a kameraman.

Děti chartistů z první vlny roku 1977 byly v době podpisů svých otců různě staré (portrétováni jsou Milena Jabůrková Grušová, Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai Dienstbierová, Ondřej Němec a Marek Benda). Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Zatímco Martin Palouš podepsal Chartu téměř zároveň se svým otcem, jiní si na svůj podpis počkali až do osmdesátých let, případně si pro sebe vyhradili jiný způsob protestu proti establishmentu.

Autoři seriálu Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský vedou vcelku poučený dialog s lidmi, jimž Charta 77 zásadním způsobem ovlivnila dětství a dospívání ve formování občanského a politického postoje. Zároveň se daří v jednotlivých dílech zrekonstruovat myšlenky, ale i běžný občanský život signatářů Charty. Slyšíme úryvky z vězeňských dopisů, osobní poznámky, citace z knih, archivní záběry, někdy v autorské, jindy v herecké interpretaci. Posluchač získává poměrně plastický obraz doby, v níž stejně jako dnes lidi zaměstnávaly existenční starosti, rodinné a zdravotní komplikace. Politicky exponovaná skupina chartistů přitom však řešila především dopady režimní zvůle.

Časové souvislosti, proměny na postech mluvčí Charty, věznění a iniciativy jednotlivých období přidává do kontextu výpovědí dobře informovaná Denčevová, většina respondentů totiž pojímá dané údobí jako celek a jako uzavřenou kapitolu. Často se připomíná skutečnost, že podpis Charty byl v mnoha případech potvrzením statutu vyvrhele, že se k podpisu uchylovali lidé zbaveni možnosti aktivně pracovat ve svém oboru již léta předtím. Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Na to všechno se Ivana Denčevová ptá. Role Jana Sedmidubského byla spíše technicky ohlídat kvalitu záběrů, následně měl na starosti střih a režii pořadů.

Předností cyklu je rozhodnutí natáčet v autentických prostorách, kde se v sedmdesátých letech chartisté scházeli, kde (třeba u Bendů) mohly děti tiše sedět a být účastny porad svých rodičů a jejich přátel. Snaha proniknout do soukromí jednotlivých sociálních herců nabízí zároveň možnost listovat přítomnými knihami, které jsou jakýmsi leitmotivem všech rozhovorů, nahlížet do rodinných fotoalb, zachytit topografii daného místa. Denčevová neváhá odvést řeč ke kvalitě čaje, komentuje pracovní nepořádek na stole, diskutuje nad fotografiemi a stále znovu tak vzpomínky vrací do současnosti. Výhodou je její dobrá znalost lidí v dané komunitě, roztomilým detailem třeba přispěje v okamžiku, kdy při natáčení představí Monice Arkai (Dientsbierové) přítomného fotografa Tomáše Vodňanského, dalšího syna rodičů – chartistů. Obě „děti“ si poněkud rozpačitě vybavují okolnosti, za nichž se mohly v chartistických letech případně potkávat, jakkoli si to konkrétně nepamatují. Jindy mají však aktualizace a poukazy na současnou práci a situaci sociálních herců významnější roli. V případě portrétu Petra Placáka nebo Ondřeje Němce vytváří permanentní pohyb v čase autentický doklad skutečnosti, že živá angažovanost ve věcech občanských svobod, politické bdělosti a jakéhosi společenského neklidu přetrvala u chartistických dětí dodnes. Je cenné, že se při střihu neztratily ani takové drobnosti jako narážky na tristní peroutkovskou kauzu současného českého prezidenta nebo Paloušovy postřehy k české politické kultuře.

Aktivity dětí prvních chartistů, jejich společenské a politické angažmá jednoznačně zrcadlí prostředí, v němž vyrostly a vliv rodin, které vedly své děti k jasnému vymezení se vůči nesvobodě. Přestože nepadají triviální otázky typu, zda by konkrétní osobnosti svůj podpis dnes zopakovaly, je zřejmé, že za svůj tehdejší postoj ručí jednotliví respondenti dodnes tím, jak žijí, co dělají a jaké hodnoty navenek prezentují. Petr Placák ze svého mladistvého radikalismu nic neubral a i jeho vášnivou obhajobu myšlenek knihy Gottwaldovo Československo jako fašistický stát je třeba číst nejen jako polemiku nad kritikou knihy, ale také jako vyjádření celoživotního postoje a práce. Denčevová se Sedmidubským jsou ovšem vůči svým respondentům maximálně vstřícní a nekonfliktní, jakkoli třeba plzeňská kauza Marka Bendy rozhodně neslouží tomuto synovi čestného chartisty Václava Bendy ke cti slavného jména.

Autoři neustále lavírují mezi portrétním dokumentem a nutnou edukací posluchače. Jako čtyřicátnice převážné většině dobových detailů rozumím, znám jména a souvislosti, jsem si však jistá, že už generace mých studentů potřebuje detailnější vysvětlení charakteru doby, jednotlivých režimních opatření i různých technik a fíglů, které chartisté a lidé z disentu využívali ve prospěch šíření informací, literatury, pro vydavatelskou a jinou činnost. Denčevová se Sedmidubským zprostředkovali atmosféru doby sedmdesátých a osmdesátých let citacemi z autentických estébáckých spisů. Petr Placák vypráví o tom, jak ho konkrétní lidé mlátili „na Barťáku“ a jak přesně tyto výslechy probíhaly, doloženo je špiclování Paloušových a hlášení o tom, jak chodil Palouš v čase 19:05-19:43 pro pivo. Tíživou atmosféru kádrujících soudruhů a neohlášených domovních prohlídek popisuje Simona Hradílková dodnes jako tísnivou a vyvažuje tak jisté bohémství a programovou rebelii ve výpovědích pražských chartistických dětí. Sedmidubský cyklus podpořil dobovou hudbou, někdy prospěšně po smyslu výpovědi, jindy pouze interpunkčně.

Reflektovaný cyklus vnímá Chartu 77 především jako komunitu, pro konkrétní děti signatářů zajímavou, vzrušující. Většina těchto sociálních herců se po letech shoduje v tom, že příslušnost jejich rodičů k této komunitě ve skutečnosti kladla na děti vyšší nároky – měly být ve škole lepší než ostatní, aby vůbec dostaly šanci pokračovat ve studiu, nebylo žádoucí zhoršovat si už tak poskvrněný politický profil. Zároveň je ale zřejmé, že tyto děti obvykle nejpozději v pubertě vzaly za svůj občanský postoj rodičů a nastaly jim trable s komunistickým režimem, vedoucí k obstrukcím, výslechům, pronásledování i věznění. Samotné společenství Charty je tedy chápáno jako východisko debat o lidech uvnitř, její vnitřní rozpory dokumentární série neřeší.

Problematičtěji staví vznik i zánik Charty 77 autoři Apolena Rychlíková s Martinem Kohoutem, kteří se v březnové premiéře svého rozhlasového dokumentu Mýtus Charty 77 pokusili popsat „zápasy o Chartu“, o její charakter, ambice, vyjednávací strategie i mezinárodní renomé. Zatímco minisérie Českého rozhlasu Plus vytváří spíše memoárový obraz historie staré čtyřicet let, Rychlíková s Kohoutem se ve svém díle snaží porozumět mechanismu vzniku a fungování nesourodého společenství lidí, které spojuje především silný protest proti stávajícímu režimu. Jak se mohli propojit bývalí komunisté z padesátých let, reformní komunisté, zapřísáhlí antikomunisté i mladí undergroundoví umělci? Jak intenzivní musel být nesouhlas s komunistickou ignorancí vůči lidským právům, aby tolika lidem stálo za to postavit se svým podpisem na stranu poměrně krotkého apelu na dodržování mezinárodních úmluv, k němuž se i socialistické Československo zavázalo? A co všechno se dělo uvnitř Charty, která díky svým mluvčím navenek působila jako kompaktní opoziční skupina?

Rychlíková s Kohoutem podnikli úspěšný, byť kompozičně zcela konvenční pokus tomuto mechanismu porozumět. Vykonali velmi užitečnou práci. Nedávný proces s Kateřinou Krejčovou totiž ukázal, jak živý může být v těchto dnech a měsících odkaz skupiny lidí, která se postavila establishmentu čelem, jakkoli věděla, že tím na sebe přivolá nenávistné reakce a silnou represi. Krejčová ve své závěrečné řeči právě Chartu připomíná. S odvoláním na filozofa Jana Patočku hovoří o „solidaritě otřesených“, o empatii, kterou pocítila právě od signatářů Charty 77, znalců praktik totalitárního státu a jeho represivních složek. Na detailech svého případu poukazuje na podobnost aktuálního vykonstruovaného procesu s procesy ze sedmdesátých let. Dokumentární Děti Charty 77 vzpomínají na tuto dobu už spíše s úsměvem, jakkoli nesentimentálně. Rychlíková s Kohoutem jsou mnohem pragmatičtější. Pravda je taková, že problémy zneužívání pravomoci úředních osob, nejrůznější podoby policejní zvůle a znovu nastolované umělé konstrukce trestných činů, stejně jako úřední kličky vedoucí k osvobozování prominentů z trestních vazeb, se opět staly realitou současné české politické scény.

Lit.: Denčevová, Ivana: Děti „třídních nepřátel“ komunisté nešetřili. Netradiční pohled na Chartu 77. In web ČRo Plus, leden 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jména těch, kteří se stali signatáři Charty 77 a sehráli v ní zásadní roli, jsou známá a dohledatelná. Ale jejich rozhodnutí se dotklo se všemi důsledky dalších lidí, třeba jejich dětí.

Už to tak bývá, ti, kteří se zapíší do dějin, jsou známí. Ale zapomíná se na jejich blízké. Oni s nimi prožívali každodenní život, spoluvytvářeli jejich prostředí i názorové ukotvení. Také se pak stali – někdy zcela paradoxně – těmi, kteří měli nést „zodpovědnost“ za dotyčného.

Zcela zvláštní kapitolou jsou děti. Ostatně rodiče vědí, jak často rozhodují za své děti, jak obtížné to bývají situace a možná ani nejde „o život“. A třeba se i v dobré víře obhajují myšlenkou, že „přece chtějí jen to dobré pro své děti“.

Kdy jde o dobro dětí?

Relativista by mohl namítnout, a co je to „dobré“? Jak víme, že je to právě to či ono? Zcela stranou ponechejme i fakt, že to tzv. dobré v danou chvíli se může v dalším sledu událostí ukázat jako velmi nedobré až zlé a naopak.

Ti, kteří říkali: „Musíme s režimem nějak vyjít, jde nám přece o dobro našich dětí,“ rozumějme, aby mohli studovat, najít práci, mít bydlení, se pak dostávají do protikladu s těmi, kteří se komunistickému režimu postavili a byli také přesvědčeni, že jim jde o dobro jejich dětí.

V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Tehdejší „děti Charty“, dnes lidé zralého středního věku s vlastními potomky, nakonec vzpomínají na 70. a 80. léta bez větší hořkosti.

Lidštější dějiny

To jsou úvahy, které jsou na každém z nás jednotlivě. Jak říká host pořadu, historik Michal Stehlík, „je to otázka, která se vine staletími. Máme na světě příliš málo času, abychom si neuvědomovali svou odpovědnost. Každodenně se rozhodujeme mezi dobrem a zlem. Jsou to tedy i otázky dneška.“

Lidské příběhy patří nejen k naší historii, ale jsou těmi, díky kterým vnímáme dějiny lidštěji, srozumitelněji, nejen jako strohá fakta. Takové jsou i příběhy „Sedmi dětí Charty 77“, které navazují na tento díl Historie Plus.

Princip kolektivní viny

Jak se komunistický režim choval k dětem tzv. nepřátel, je zcela samostatnou kapitolou. Od drobných perzekucí přes šikanu, domovní prohlídky, vazby, čtení korespondence. Dokonce i byty, ve kterých disidentské rodiny žily, byly prošpikované odposlechy.

Právě v takových prostředích děti chartistů vyrůstaly. V některých případech se jejich rodiče ocitli ve vazbách a věznicích. Pro ně samotné to znamenalo ztížené podmínky ke studiu, někdy úplnou nemožnost studovat.

Je obvyklé, že se formy potrestání týkaly celé rodiny, přátel a dalších lidí v okolí, někdy zcela náhodných?

Můžeme uvažovat o principu kolektivní viny. Historik Michal Stehlík vysvětluje, že „tento princip je vlastně vyčleňování ze společnosti“. Objevuje se ve 20. století například v období 2. světové války, kdy se perzekuce odbojářů týkaly celých rodin, přátel, ale i obcí, kde žili. V 70. a 80. letech, v dobách normalizace, nešlo o popravy jako v dřívějších obdobích, ale sociální a trestněprávní důsledky si nesly celé rodiny. Aktivita jedince se podepsala i na jeho okolí.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, hostem je historik Michal Stehlík.

Milena Jabůrková, roz. Grušová, je dcerou spisovatele, básníka a esejisty Jiřího Gruši, který se stal signatářem Charty 77. Milena vystudovala gymnázium, vysokoškolské studium absolvovala až v 90. letech. V současnosti působí jako členka představenstva IBM, je také členkou vedení Svazu průmyslu a dopravy.

Petr Placák je synem lékaře Bedřicha Placáka, jednoho z mluvčích Charty 77. Petr se stal představitelem nejmladší generace, která se kriticky stavěla ke snahám chartistů „vést dialog s komunistickým státem.“ Založil a byl výraznou postavou opoziční skupiny České děti, v létě 1989 byl fyzicky napaden estebáky. Svůj příběh zobrazil v knize Fízl, za kterou obdržel cenu Magnesia Litera.

Martin Palouš je synem filozofa a vysokoškolského pedagaga Radima Palouše. Otec i syn podepsali nezávisle na sobě Prohlášení Charty 77 a poté oba v různých obdobích působili jako mluvčí Charty 77. Martin byl diplomatem a vysokoškolským učitelem. V současnosti je hostujícím profesorem na Floridské univerzitě v Miami.

Simona Hradílková je dcerou Tomáše Hradílka, který se koncem 80. let stal mluvčím Charty 77. Simona se v dětském věku setkala s perzekucí a šikanou ze strany komunistického režimu. Zúčastnila se vydávání samizdatu, organizovala akce spjaté s opozičními aktivitami. V současnosti pracuje jako vychovatelka, věnuje se rukodělným výtvarným pracím a podílí se na organizování kulturních akcí v Brně, kde žije.

Monika Arkai, roz. Dienstbierová, je dcerou novináře Jiřího Dienstbiera, který se stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Díky rakouskému kancléřovi Bruno Kreiskému získala Monika možnost studovat na Vídeňské univerzitě. Aby mohla z Československa vycestovat, musela slíbit, že se nikdy domů nevrátí. V Rakousku absolvovala právnickou fakultu, je právničkou a soudní překladatelkou. Žije střídavě v Praze a ve Vídni.

Ondřej Němec je synem disidentů Dany a Jiřího Němcových. Oba patřili k prvním signatářům Prohlášení Charty 77. Ondřej se vyučil tiskařem, protože nemohl být s ohledem na politickou angažovanost rodičů přijat na uměleckou školu. Od dětství se věnoval fotografování, jeho fotografie z prostředí undergroundu a disidentského světa jsou unikátními záznamy doby. Po listopadu 89 se stal fotografem v deníku Lidové noviny, je autorem řady fotografií uveřejněných v zahraničních printech, fotografických knižních příloh. V současnosti působí v Knihovně Václava Havla.

Marek Benda je synem Václava Bendy, který působil jako mluvčí Charty 77. Marek Benda se od dětství setkával s perzekucemi komunistického režimu, bylo mu znemožněno studium na výběrové střední škole, kam byl původně vzhledem ke studijním výsledkům přijat. Patřil k organizátorům studentské vzpomínkové akce 17. listopadu 1989. Vzápětí vstoupil do politiky a dodnes je poslancem. Vystudoval právnickou fakultu.

Lit.: Ulrichová, Silvie: Děti Charty: Český rozhlas Plus nabízí netradiční pohled na Chartu 77. In web ČRo Plus, leden 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nový dokumentární seriál Českého rozhlasu Plus připomene 40. výročí Charty 77 z odlišné perspektivy než je běžně zvykem. Autoři sedmi dokumentů Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský se pokusili na tehdejší události podívat očima těch, kdo svůj osud mohli ovlivnit je částečně nebo vůbec ne – potomků prvních chartistů.

V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Až na Simonu Hradílkovou, dceru chartisty Tomáše Hradílka, který se svou rodinou bydlel v Lipníku nad Bečvou, jde o příběhy pražských disidentských rodin, jejichž osudy jsou často lehce propojeny. Martin Palouš například Chartu 77 podepsal ve věhlasném „disidentském“ bytě rodiny Němcových v Ječné ulici.

POSLOUCHEJTE SPECIÁL V PÁTEK 6. LEDNA, OD 11:00 DO 12:00
- historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
- Dana Němcová, předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle-Nadace Olgy Havlové
- Jan Sedmidubský
- František Janouch, jaderný fyzik, disident a zakladatel Nadace Charty 77
- JUDr. Stanislav Devátý, advokát
- Od 11:34 Interview Plus s Milanem Uhde

„Většina seriálových protagonistů patřila v roce 1977 k teenagerům, a tak nedostali prakticky možnost ocitnout se v morálním dilematu. Moc se zkrátka postarala, aby se dostali do pozice outsiderů, kteří ve slušné společnosti nemají co dělat. Přesto prakticky nikdo z nich zpětně nevyčítal svým rodičům, že podepsali Chartu. Martin Palouš ji dokonce podepsal paralelně s otcem Radimem, aniž by si to předem řekli,“ popisuje spoluautor dokumentů Jan Sedmidubský.

Po zkušenosti z natáčení se dá říct, že tehdejší „děti Charty“, dnes lidé zralého středního věku s vlastními potomky, nakonec vzpomínají na sedmdesátá a osmdesátá léta bez větší hořkosti. Roli hraje jistě i to, že všem protagonistům seriálu se podařilo po roce 1989 vést poměrně spokojené a smysluplné životy. Jsou to a vždycky byli lidé do nepohody.

Šéfredaktor stanice Ondřej Nováček připomíná, že Děti Charty jsou první rozsáhlejší dokumentaristický projekt natočený přímo pro Český rozhlas Plus. „Kromě něj se posluchači této jediné stanice mluveného slova mohou v novém roce těšit na deset premiérových dokumentů, soustředěných na aktuální společenská témata jako např. krize OKD, či zmatky v pěstounské péči. Český rozhlas Plus tak cíleně doplňuje nabídku žánrů, ve které dominují analýzy, komentáře a debaty, o královnu publicistické formy, tj. dokument“ vysvětluje Nováček.

Prostřednictvím videa, které zveřejníme na webu Plusu (link is external) a jeho sociálních sítích, se vypravíme do pražské Ječné ulice. Právě byt Dany a Jiřího Němcových se stal, zejména po zveřejnění Charty 77, jakousi centrálou disentu a undergroundu. Mnoho lidí tam také našlo svůj druhý domov.

Lit.: Denčevová, Ivana: V tomhle hnojníku žít nechci. Příběh Mileny Jabůrkové Grušové. In web ČRo Plus, 15. 1. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Spisovatel, básník, esejista, překladatel a literární kritik, pozdější diplomat a politik Jiří Gruša si do svého deníku v roce 1963 napsal: „Patrně mi není dáno zařazovat se do zákonitostí proudu.“

To opravdu nebylo a své o tom může vyprávět jeho dcera Milena Jabůrková.

Narodila se v roce 1962 a vzpomíná: „Já jsem se do problémů narodila. Otec Jiří Gruša, dědeček Eduard Goldstücker, oba s politickými problémy, dědeček se podruhé ve svém životě stal exulantem po letech v komunistickém kriminále. Mít tyto dvě osobnosti v rodině je požehnání i prokletí zároveň. Dvojnásobně. Je dost těžké, když je v rodině jeden génius. A já jsem měla v nejbližším okolí hned dva. Dědečka jsem kvůli jeho emigraci neviděla 14 let. A tak můj vztah k otci byl velmi silný. Parafrázovala bych výrok jednoho filozofa: byl pro mě mírou všech věcí – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Jeho myšlenky mě formovaly a až ve středním věku jsem byla schopna vidět i tátovy nedostatky a postavit se kriticky k jeho názorům.“

V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Tehdejší „děti Charty“, dnes lidé zralého středního věku s vlastními potomky, vzpomínají na 70. a 80. léta bez větší hořkosti.

Podepsat nebo ne?

Spisovatel Jiří Gruša se ocitnul na seznamu zakázaných autorů. Začal pracovat mimo obor, vydávat literární díla mohl pouze v samizdatu, jako třeba román Dotazník. Stálo ho to několikaměsíční pobyt ve vyšetřovací vazbě v roce 1978, oficiálně za pobuřování. To už měl za sebou několik kratších zkušeností s pobytem ve vazbě.

Rozhodnutí podepsat Prohlášení Charty 77 bylo logickým vyústěním jeho pohledu na svět a názorového ukotvení. Věděl, že to přinese jeho blízkým řadu obtíží, jak vzpomíná Milena. Její babička ji přesvědčila, „aby tatínkovi vysvětlila, že nemá Chartu 77 podepisovat, protože s tím bude mít celá rodina další řadu obtíží.“

Přesto se ještě Mileně podařilo dostat na gymnázium. „Jistou pikanterií je, že jsem se hned po vzniku Charty 77 hlásila na gymnázium. Tam jsem se dostala, zřejmě aby režim ukázal, že nikoho nešikanuje – ale do Radotína, kde stát vytvořil ghetto pro děti z nepohodlných rodin. Mými spolužáky byla Betyna Landovská, Jáchym a Filip Topolovi, Hana Skoumalová. Na vysokou školu jsem se nedostala. Mladší bratr Martin nemohl studovat, učil se tiskařem.“

Situace se zkomplikovala ještě víc, když Jiří Gruša odjel v roce 1981 na literární stipendium do USA. Při zpáteční cestě se v Německu dozvěděl, že byl zbaven československého občanství. „A nastalo utrum v našem setkávání se,“ vzpomíná Milena.

„Už mi to tady v tom hnojníku pěkně leze na nervy.“
Milena v dopise otci

Velvyslanec i ministr

V Československu se setkali do listopadu 1989 jednou, při příležitosti pohřbu Milenina bratra Martina, který zemřel v létě 1989 za tragických okolností. Komunistické úřady Jiřímu Grušovi dlouho odmítaly dát vstupní vízum do země. „Otec měl obavy, že nebude moci přijet, že ho do Československa vůbec nepustí, stejně jako ho nepustili na pohřeb jeho otce. Nakonec přijel. Nesl to těžce, i proto, že mu brácha těsně před smrtí řekl, že by chtěl za ním odjet do Německa. Otec mu odpověděl, ať se nejdřív naučí německy. Pak měl výčitky, že ho třeba mohl zachránit. Ptal se opakovaně, co udělal špatně.“ Milena v té době pracovala jako uklízečka. Její maminka Anna, původně překladatelka, byla pokladní v samoobsluze.

Změna přichází se Sametovou revolucí v roce 1989, Jiří Gruša se stal diplomatem, byl velvyslancem v Německu a Rakousku, věnoval se literární dráze a byl krátce ministrem školství. Zvolen byl předsedou mezinárodního PEN klubu a ředitelem prestižní vídeňské Diplomatické akademie. Zemřel nečekaně při plánované operaci srdce v den státního svátku Československa, 28. října 2011.

Milena, matka několika dětí, začala studovat na vysoké škole, absolvovala Univerzitu Karlovu a další univerzitní studium ve Velké Británii. V současnosti pracuje jako členka představenstva mezinárodní společnosti IBM a je jedinou zvolenou ženou ve vedení Svazu průmyslu a dopravy.

Lit.: Denčevová, Ivana: „Placáky berte všechny,“ zněl příkaz estébáka. In web ČRo Plus, 21. 1. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Během poslední zářijové soboty roku 1988 se lidé setkali u pomníku sv. Václava. Estébák Šípek měl svým povelem na mysli prof. Bedřicha Placáka a jeho dva syny, staršího Jana a mladšího Petra.

Zatčení byli poté nakládáni do přistaveného policejního autobusu. Jistou ironií je, že Petr Placák měl u sebe letáky – ty chtěl na shromáždění rozdávat – a ty po cestě vyhazoval z autobusu, takže je de facto distribuoval Sbor národní bezpečnosti.

V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Tehdejší „děti Charty“, dnes lidé zralého středního věku s vlastními potomky, vzpomínají na 70. a 80. léta bez větší hořkosti.

I tento příběh jednoznačně ilustruje výrok Petra Placáka, když napsal: „V osobním životě jsem si dělal absolutně, co jsem chtěl, a StB s tím vůbec nic nesvedla, i když se jeden čas opravdu snažila. A stejně tak jsem si od začátku psal, co jsem chtěl.“

Jeho otec, prof. Bedřich Placák, měl za sebou téměř dobrodružný život, byl partyzánem a zúčastnil se Slovenského národního povstání v roce 1944. Vystudoval medicínu, stal se uznávaným lékařem a vysokoškolským učitelem, zároveň měl také vojenskou hodnost plukovníka. A dodejme, že i životní zkušenosti přesvědčeného komunisty. Změna nastala po srpnové okupaci roku 1968, kdy následně nepodpořil normalizaci, z KSČ byl vyloučen, stal se subalterním lékařem, posléze hlídačem. A také signatářem Prohlášení Charty 77, i jejím mluvčím.

V této rodině se Petr Placák, narozený v roce 1964, zcela logicky ocitnul v opozici proti komunistickému režimu. Po vyučení mechanikem vystudoval střední školu pro pracující, s vysokou školou už měl problémy, a to politického rázu. Posléze byl ze studií vyloučen. Pracoval jako uklízeč, topič, čerpač a lesní dělník, publikoval texty v samizdatových a exilových časopisech. V samizdatu vyšla jeho novela Medorek, která přinesla problémy do jeho vztahů s otcem.

České děti

S nasazením jemu vlastním se zapojil do opozičních aktivit, takže se stal terčem pro estébáky. Jeho svazek, nazvaný Fagot, byl skartován, ale ve svazku vedeném na jeho bratra Jana se můžeme dočíst: „Je důležitý signál o značné aktivizaci jeho bratra Petra Placáka, který se angažuje v Nezávislém mírovém sdružení a je zde důvodné podezření, že je vedoucím činitelem např. seskupení, které se nazývá České děti.“

„Tím, že někdo vstoupil do tajné politické policie tyranského režimu, zvolil si falešné jméno, vzdal se identity, aby jiné přiváděl na scestí, se zřekl dobrovolně svého lidství a zpečetil svůj osud. Fízl nemá jméno, otce ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydědil z lidské společnosti, aby sloužil zlu, v jehož jménu napadá samu podstatu člověka. Postavil se sám mimo zákon, a proto je možné fízla zabít, aniž by to bylo trestné.“
PETR PLACÁK o estebácích

A právě uskupení České děti, které vzniklo v roce 1988 a kterého klíčovým dokumentem se stal Manifest Českých dětí, se stalo dalším hybatelem opozičních aktivit a akcí. Petr Placák k tomu napsal: „Na rozdíl od Charty 77 a jejích pomyslných lidských práv, Manifest nebyl obranou pronásledovaných, ale aktivní demonstrací svobody. Otroci jsme nebyli my, ale komunisté. Tím, že se Charta 77 obracela na režim, přiznávala mu určitou vážnost, legitimitu, vstupovala na pole jeho vnímání a chápání věcí, de facto přijímala jeho pravidla hry.“ A právě s touto politickou „hrou“ Petr Placák jednoznačně nesouhlasil, byť Chartu 77 samozřejmě uznával. Stal se do jisté míry „opozicí proti opozici“.

Výčet akcí, pod kterými byl podepsán a účastnil se jich, by byl dlouhý. Ale ilustroval by jeho osobnostní nastavení, statečnost a zároveň mimořádnou schopnost ironie, či sebeironie, spjatou s estebáky. Na jedné z demonstrací v červnu 1989 byl zatčen a odvezen za Prahu, kde byl surově zbit. A druhý den si měl na danou služebnu přijít vyzvednout zabavený občanský průkaz. Tam byl zbit podruhé. Hned ten den podal trestní oznámení, což byla do značné míry absurdita i troufalost zároveň. Bylo tehdy pochopitelně zamítnuto. Obnoveno bylo až v 90. letech a daný soud se po 25 letech (!) podařilo Petrovi Placákovi vyhrát. Tento příběh je součástí jeho eseje Fízl, která je svědectvím o době normalizace v 80. letech minulého století. Ta ukazuje, jakým způsobem se mohl jedinec bránit systémovému nátlaku.

V 90. letech Petr Placák vystudoval historii, je šéfredaktorem kulturně-společenské revue Babylon, včetně jeho webové verze. Působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a publikuje své odborné texty a také literární, prózu i poezii.

Lit.: Denčevová, Ivana: Děti Charty: S vaším otcem je aspoň sranda. Příběh Marka Bendy. In web ČRo Plus, 25. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V bytě rodiny Bendových na pražském Karlově náměstí probíhala zásadní setkávání lidí z disentu, byl také útočištěm pro podobně smýšlející „mimopražské“, kteří si tam jezdili „pro naději“.

A není divu, opravdu je tam příjemně a vlídně, byť z původní početné rodiny Bendových se počet trvalých obyvatel podstatně snížil. Dnes se tam v rámci nejužší rodiny schází 32 lidí.

Matematik, filozof, politický publicista Václav Benda vystudoval filozofii a bohemistiku, později teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě. Jeho manželka Kamila byla také matematičkou. Oba provázela jejich životem nejen matematika, ale i filozofie, zájem o věci veřejné, obětavost a katolická víra.

V době uvolňování politických poměrů koncem 60. let se Václav Benda zapojil do opozičního studentského hnutí. Byl předsedou Akademické rady studentů a spoluzakladatelem klubů katolické mládeže. A také se začala rozrůstat jejich rodina, nejstarším synem byl Marek, který se narodil v roce 1968. Následovaly děti Martin (1970), Marta (1972), Patrik (1974) a Filip (1976).

Normalizace zasáhla výrazně do jejich života, neboť Václav Benda byl jedním z prvních signatářů Prohlášení Charty 77. Z programátora se stal topičem a o dva roky později v květnu 1979 byl zatčen jako představitel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po několika měsících vazby byl odsouzen „za pobuřování“ a další čtyři roky strávil ve vězeních.

V jednom dopise z vězení Václav Benda napsal: „Po měsíční zkušenosti tady si stěží dovedu představit horší možnost. Takže v tom ohledu od vás chtě nechtě očekávám pomoc a podporu, ať již v myšlenkách a modlitbách, či v podobě časté korespondence či nějakého povzbuzení v dopisech. Nemálo by ovšem pomohlo už to, kdybych si o vás nemusel dělat nadbytečné starosti: Kamilka ať je hodná a statečná a děcka ať pomáhají mámě a zvládají školu i ostatní povinnosti tak, abych na ně mohl být pyšný. Jinak si ovšem o mne nedělejte starosti, jsem přesvědčen, že s pomocí Boží a s důvěrou ve vás ty čtyři roky neochvějně vydržím.“

Poloopuštěnost dětí

Asi si jen obtížně umíme představit, jak mohla Kamila Bendová – pracovala po celou dobu jako matematička na Akademii věd a s díky vzpomíná na své šéfy, kteří ji nevyhodili – zvládat nejen svou práci, ale zároveň domácnost s pěti malými dětmi. A možná i proto se nejstarší dvanáctiletý Marek stal jistou „hlavou rodiny“. Sám vzpomíná: „Měl jsem pocit, že to tady všechno pevně držím v rukou. Vzpomínám si třeba na první Vánoce, ve vaně byl kapr a já jsem se o něj měl postarat.“

To v jednom dopise do vězení Václavu Bendovi psala i jeho manželka: „Je to stejně zajímavé, za normální situace malí kluci (v partě tak malí, že se s nimi nepočítá) – a u nás je Marek pomalu hlava rodiny a je schopen své povinnosti plnit. Opačně, nemá-li nějaký úkol, je to protivný a zlomyslný kluk – při té příležitosti si myslím, že Filipa s Patrikem zvládnu sama – nakonec to není poprvé, ale s těmi staršími to bude mnohem horší a bez Tebe ani nemluvě.“

Dojemné dopisy obou manželů, které popisují každodennost, jsou mimořádně cenným svědectvím o dané době. V jednom z nich, který psal Václav, se můžeme dočíst: „Pokud a nakolik všichni lidsky obstojíme, dají se ty čtyři roky pokládat za jednu z dramatických a rozhodně spíše plusových než minusových epizod našeho pozemského válčení – kdyby ovšem nebylo těch děcek, pro něž jsou raná léta víc než epizodou a jejich poloopuštěnost v tomto důležitém životním období, nepřestávám trpce litovat.“

„V roce 1988 mě poprvé vytáhli na výslech. Byl jsem ještě v posteli, máma mi přinesla lístek a já jsem říkal, no a co já s tím, to je pro tatínka. Ale ona říká, to není pro tatínka, to je pro tebe. Tak jsem šel v pyžamu a přes řetízek pootevřených dveří jsem jim říkal, že hned přijdu. A máma mi řekla před nimi: „Co se s nimi bavíš? Nesmíš jim říct ani slovo!“ Odvezli mě na Žižkov, tam mě 3 hodiny vyslýchali. Na všechno jsem řekl: „Odmítám vypovídat.“ Abych neohrozil osobu blízkou. Poté mě vyhodili a řekli: „S vaším otcem je aspoň sranda.“
Marek Benda

Součástí života rodiny Bendových se stali estébáci. Domovní prohlídky, výslechy, kamera umístěná na protějším domě, která zaznamenávala nejen to, co se děje u Bendů, ale také ty, kteří je přišli navštívit. Kvůli odposlechům se rodina naučila „doma o ničem důležitém nemluvit.“ Na Václava Bendu byly postupně zavedeny dva svazky, pod názvem Doktor. Skartovány byly v prosinci 1989.

Svazek Fakan

Přesto se některé informace zachovaly v jiných materiálech. Takže se můžeme dočíst v záznamech z roku 1983, že „po návratu z výkonu trestu akce Doktor se (Václav Benda) dále zapojuje do činnosti Charty 77 a pro rok 1984 přijal funkci mluvčího.“ O čtyři roky později, v roce 1987, pak estébáci uvedli: „Václav Benda a Petr Uhl patří neustále mezi nejvýznamnější organizátory činnosti Charty 77.“

Perzekucím se nevyhnul ani Marek, ať se to týkalo jeho nepřijetí na výběrovou školu, kam byl nejprve přijat bez přijímacích zkoušek vzhledem k výbornému školnímu prospěchu. Ale následně přišlo rozhodnutí, že přijat nebyl. V jeho 17 letech na něj byl zaveden estébácký svazek, pod názvem Fakan.

Kamila Bendová – která se významně podílela na činnosti disentu – také dodržovala zásadu, že nebude vypovídat. Zachované zápisy z výslechů, které absolvovala, jsou velmi strohé a stručné. Na žádnou otázku neodpověděla.

Rok 1989 znamenal vstup Václava Bendy do politiky. Stal se čelnou osobností nově vzniklé Křesťansko-demokratické strany, byl zvolen poslancem, poté senátorem. Také se zasloužil o vznik Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, jehož se stal posléze ředitelem. V roce 1999 v 53 letech zemřel.

Marek Benda vstoupil jako zástupce studentů rovněž do politiky a je dodnes poslancem za Občanskou demokratickou stranu.

Radiodokument