Portréty – František Josef I. (2014)

Přidal: Premek |

Listopad 21, 2016

Jak se mohlo stát, že František Josef I., předposlední rakouský císař, který říši modernizoval, a během jehož vlády

Hovoří Jan Sedmidubský a historik Jiří Rak.

Natočeno 2014. Premiéra 31. 7. 2014 (ČRo Plus, 20:10 h).

Lit.: Sedmidubský, Jan: František Josef I. – zemřel, aniž se dozvěděl… In web ČRo Plus, červenec 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Osobnost předposledního rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. byla po více než 65 let, od roku 1848 do roku 1916, nerozlučně spjata s rakouskou, později rakousko-uherskou říší.

Tak dlouhá doba vlády jednoho člověka ovlivnila život monarchie i Čechů v rámci tohoto mnohonárodnostního státu víc, než si dnes jsme schopni připustit. Byla to éra největšího národního rozvoje Čechů, který se bohužel nesešel se zráním politickým.

„Vzbuďte mě o půl čtvrté, nestihl jsem ještě dokončit všechnu práci.“
Údajně poslední císařova slova před smrtí

Jak se mohlo stát, že panovník, který tolik usiloval o stabilitu své říše, se poměrně brzy a nejvíc pak ke konci svého vládnutí stával brzdou nutných reforem? Jak se stalo, že císař, který se často pomocí diplomacie snažil válkám vyhnout, nakonec uvrhl „své národy“ do ničivého válečného konfliktu? A i když nebyl hlavním iniciátorem vypuknutí první světové války, nakonec ji svým podpisem pod vyhlášením války Srbsku připustil?

Odpovědět na tyto otázky není lehké, ale klíčovou roli sehrála i jedna z hlavních třecích ploch fungování císařské rodiny, a tou byla paradoxně sama politika.

Císař František Josef I. si totiž nebyl schopen vychovat nástupce. Jeho komunikace postupně se třemi následníky trůnu (!) totálně selhala, respektive vlastně neexistovala. Syn Rudolf, synovec František Ferdinand d´Este, ani budoucí císař Karel I. nebyli nikdy přizváni k jakýmkoli podstatným rozhodnutím, ať už se týkala diplomatických jednání nebo státoprávních reforem monarchie.

František Josef byl zvyklý dělat politiku sám, a to nejraději tu úřednickou, udržovací. Po revoluci roku 1848, kdy se v prosinci ujal vlády, postupně okleštil některé dosažené svobody osmačtyřicátého roku, rozpustil tzv. kroměřížský sněm a v podstatě začal vládnout absolutistickým způsobem, jehož otěže jen postupně uvolňoval.

Zároveň musel vyvažovat zájmy národů ve své monarchii a počínal si při tom dost pragmaticky – pokud například srovnáváme situaci Čechů a Maďarů, je nutné připomenout, že uherský odpor vůči Vídni a vůle k vyrovnání s ní byla zkrátka v Uhrách daleko razantnější než v českých zemích. Lapidárně řečeno – pokud některá země monarchie nezlobí, není potřeba jí nějak zvlášť vyhovovat v jejich „ostrých prosbách“.

František Josef I. sám sebe nepochybně považoval za člověka, který je odpovědný pouze svému svědomí a Bohu. I s touto osobnostní výbavou se bohužel stal obětí problémů a krizí, jimž čelil spíš ústupovými metodami a které nakonec monarchii svrhly od propasti obřího válečného konfliktu a zapříčinily její konec.

Po sarajevském atentátu, při kterém zahynul paradoxně zastánce mírové diplomacie, František Ferdinand d´Este, už byla touha po odvetě u rakouské generality příliš silná, než aby jí starý, nemocný a v zásadě osamělý muž na trůně byl schopen čelit.

A tak se mladý, dynamický a obyčejnými lidmi kdysi poměrně ctěný panovník, jehož portrét na zakázku maloval třeba i Josef Mánes a kterému Bedřich Smetana při příležitosti sňatku s Alžbětou Bavorskou, zvanou Sissi, zkomponoval svou jedinou symfonii, dodnes nedoceněnou, stal ke stáru „starým Procházkou“.

Čili jak napsal v jednom aforismu spisovatel a dramatik Karl Kraus: „Ve státě jsou osobnosti, o nichž se nic jiného neví, ledaže se nesmějí urážet.“

Císař se ze záruky stability a „mírného pokroku v mezích zákona“ (což navzdory Haškovi nemusí být vůbec špatná politická koncepce!) stal zárukou stagnace a neřešených problémů. A co horšího – „zlatý věk“ z doby před 1. světovou válkou se proměnil v civilizační katastrofu.

Takový konec si nezasloužila ani monarchie, ani její národy, a ovšem ani samotný císař. Což nic nemění na tom, že takový konec nastal, že byl krutý a ovlivnil natrvalo celé 20. století.

Radiodokument