Co se děje za polárním kruhem (2016)

Přidal: Premek |

Listopad 29, 2016

Romana Lehmannová. Lidé se tam nerodí, ani nepohřbívají. Beze zbraně se nikdo za město neodváží. Souostroví Svalbard leží v Severním ledovém oceánu daleko za polárním kruhem. Žije tam stejně ledních medvědů jako lidí. Místní už jsou na všude přítomné zbraně zvyklí, taky na věčně zmrzlou půdu, polární den, noc i maximálně osmadvacet piv na celý měsíc. A zvykli si na to i čeští vědci. Jsou totiž už léta součástí celosvětového výzkumu arktické přírody. Ale vědu si musí tvrdě odpracovat, nehostinná tundra desítky kilometrů od civilizace nic neusnadní.

Natočeno 2016. Premiéra 4. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 3. 2. 2019 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 29. 5. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.).

Lit.: Lehmannová, Romana: Lidé se tam nerodí, ani nepohřbívají. A vědci tam chodí jen se zbraní… Dokument z míst, kam se nepodíváte. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Místní už jsou na zbraně zvyklí. Stejně jako na věčně zmrzlou půdu, polární den, noc i maximálně 28 piv na celý měsíc. Zvykli si na to i čeští vědci.

Souostroví Svalbard leží v Severním ledovém oceánu. Žijí tam vlastně jen vědci. Beze zbraně se nikdo z nich za město neodváží. Žije tam totiž stejně ledních medvědů jako lidí. Co se děje za polárním kruhem?

Vědci a studenti z Centra polární ekologie Jihočeské univerzity jsou už léta součástí celosvětového výzkumu arktické přírody. Když začnou zrát třešně, posílají nákladní lodí metráky jídla a první z nich si začnou balit krosny. Začátek prázdnin už nestihnou, tou dobou jsou na cestě do Arktidy. Na souostroví Svalbard. Do země ledních medvědů.

Vždycky na podzim jsme zvali vědce i studenty do rozhlasových pořadů. Fascinovalo mě, že tak vzdálená Arktida je nám vlastně blízká. Že my tady v Evropě ovlivňujeme arktickou přírodu a ona nás. Nikdy jsem nechápala, proč toho nevyzkoumali za to léto víc. Že to kolikrát shrnuli do jedné věty.

Zima uprostřed léta

Na začátku července jsem tam přistála i já. Doma bylo kolem 25 stupňů, ve městě Longyearbyen pět nad nulou. Pršelo, vlastně lilo. A když jsme se kodrcali autem po těch pár kilometrech silnic, co tam mají, byly za oknem jenom černé a hnědé šmouhy. Žádné barvy zelených stromů, žádný čistě bílý sníh. Jenom bahnité pobřeží, zkalené moře, nákladní přístav a kamenité úpatí hor se zbytky uhlí.

Aspoň ty dřevěné domy, že jsou barevné. Žluté, modré, červené, všechny bez plotů, bez zahrad, místo toho kolem nich jízdní kola, kanystry, barely a stovky sněžných skútrů beze sněhu. Ten v létě prosvítal až na horách v dálce. Ohřeju se pár hodin na vědecké základně na kraji města a odplouvám. Několik hodin na moři na lodi, pak na člunu. Až teď jsem porozuměla, proč se sem tak rádi vrací.

Jenom led a jinak nic

Ostrý ledový vítr, světle modrá obloha bez mraků a deště zalitá sluncem. Temně modré moře. Doprovází nás mohutný černý hřbet kosatky dlouhý jak výletní loď, tuleni a spousta ptáků. Zasněžené špičky hor vypadají tak blízko.

Na hladině plují kusy křišťálově čistého ledu. Terénní stanice vědců je na nekončícím kamenitém pobřeží jak bílý drobek. Kolem dokola nic. Žádné město, žádné silnice. Ze člunu si táhneme všechno sami, těžké bedny, sudy a jako první zbraň. Tady už si pomůžeme jenom my sami.

Radiodokument