Konstantin Biebl: Psát čistě a od srdce (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 3, 2016

Být levicovým avantgardním básníkem, to byla ve 30. letech svým způsobem značka kvality. Jenže mít cosi společného s meziválečnou avantgardou po roce 1948, to mohla být poukázka do kriminálu. Konstantin Biebl se rozhodl nebezpečí čelit sebevraždou. Připravil David Hertl.

Natočeno 2016. Premiéra 2. 12. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 11. 8. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Konstantin Biebl: Psát čistě a od srdce. In web ČRo Plus, prosinec 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Autor toho nejlepšího z české meziválečné poezie – a zároveň autor hluchých veršů z přelomu čtyřicátých a padesátých let, přitakávajících dobové atmosféře třídního boje. Tím vším byl Konstantin Biebl.

Válečná maturita

Narodil se v únoru 1898 ve Slavětíně na Lounsku do rodiny lékaře. Dobré finanční zázemí umožnilo Bieblovi doslova se „proflákat“ lounskou reálkou. Maturoval jako voják rakouské armády. Narukoval do první světové války, v lednu 1918 byl na balkánské frontě raněn, zajat a odsouzen k smrti; podařilo se mu ale uprchnout. Prožité útrapy a onemocnění tuberkulózou v něm zanechaly sklon k depresím. Po roce 1918 se sice zapsal ke studiu lékařství, ale přistupoval k němu jako k reálce. Školu nedokončil, věnoval se už jen básnické tvorbě.

Ta byla ovlivněna řadou cest, válečnými zkušenostmi i osobními zážitky. Nejsilnější inspiraci načerpal z necelých tří měsíců, které strávil na přelomu let 1926 a1927 na několika ostrovech jihovýchodní Asie. Výsledkem byla básnická sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927) a série cestopisných fejetonů, které byly po jeho smrti vydány v knize Cesta na Jávu. Tvorba tohoto představitele poetismu a surrealismu byla silně protiválečná; často se objevují motivy úzkosti a strachu z budoucnosti.

Smutný pád básníka

Už ve dvacátých letech vstoupil Biebl do komunistické strany. Pomineme-li přátele z okruhu levicové avantgardy, považovali to ostatní za projev salonního levičáctví: Biebl se výhodnou svatbou finančně zajistil a o proletářích mohl s klidem básnit. Nadšení, živené po roce 1945 orientací na Sovětský svaz, bylo po roce 1948 vystřídáno těžkou depresí. Generace mladých komunistických fanatiků si z příslušníků meziválečné avantgardy udělala příslovečného fackovacího panáka.

V době, kdy k cestě za mříže stačilo pár špatných slov, byla pro Biebla každá kritická zmínka o jeho předválečné poezii zdrojem neskutečných depresí. Snažil se zachránit dobově nadšenou sbírkou Bez obav (1951), nakonec je ale 12. listopadu 1951 nalezen na chodníku pod oknem svého bytu v Praze. Jak už to bývá, kolem jeho smrti se objevila řada spekulací – pravdou ale je, že Biebl mohl být jen těžko někomu tak nebezpečný, aby bylo nutné zbavovat se ho podobným způsobem. Nejspíš „jen“ nesnesl dlouhodobou vážnou nemoc a zmíněnou tíživou atmosféru pronásledování svých přátel z okruhu avantgardních umělců.

Biebl a Bieblová

Jeho žena Marie Bieblová (1909-1997) byla také básnířkou. S Bieblem ji seznámil jeho kamarád z lounské reálky, pozdější spisovatel a publicista Karel Konrád. Bieblová (rozená Bulovová) pocházela z finančně velmi dobře zajištěné rodiny lounských podnikatelů. Není bez zajímavosti, že sestra Marie Bieblové se provdala za psychoanalytika, spisovatele, básníka a filosof Bohuslava Brouka.

Manželství Bieblových podle všeho nebylo právě nejšťastnější, Konstantin Biebl si na věrnost příliš nepotrpěl a měl ve zvyku se i na veřejnosti předvádět se ženami, s nimiž udržoval mimomanželský vztah. O zvláštní situaci svědčí skutečnost, že v bytě, pod jehož okny byl nalezen, žil sám; stejně tak jeho manželka měla vlastní byt.

Těžký rok 1951

Pětašedesát let od Bieblovy smrti připomene pořad Psát čistě a od srdce z cyklu Archiv Plus, ve kterém zazní některé unikátní archivní záznamy s hlasem tohoto básníka. Za zmínku stojí nejen zajímavé autorovo vyprávění o jeho cestách na Jávu, zvláště pak o setkání a dlouhém nočním pohovoru s koloniálním úředníkem. Biebl tyto své vzpomínky natočil v roce1941 a byly určeny pro zahraniční krajanské vysílání protektorátního rozhlasu.

Doslova dojemné jsou pak Bieblovy vzpomínky na cestu do Dalmácie s Jiřím Wolkerem; přibližují Biebla jako nesmírně citlivého pozorovatele s mimořádnou dávkou básnické obraznosti. To vše ale po válce vzalo za své. V tomto směru je neméně důležitá i nahrávka, kterou u Biebla ve Slavětíně pořídil Československý rozhlas v roce 1951, už po vydání sbírky Bez obav a tedy nejspíš nedlouho před Bieblovou smrtí. Do Slavětína nejspíš redaktora rozhlasu přivedl opět Karel Konrád, který byl smutným svědkem posledních Bieblových dní (z nedávno publikovaných materiálů vyplývá, že Biebl zejména v posledních měsících života trpěl utkvělou představou, že je kýmsi neustále sledován; vše došlo tak daleko, že podle svědectví například při příchodu na návštěvu ke známým volal policii a oznámil do telefonu, kde je, „kdyby se mu něco stalo“).

Pozornému posluchači nahrávky z roku 1951 neujde, že třiapadesátiletý Biebl je redaktorem označován za „mladého“ básníka. Sám Biebl se v rozhovoru snaží popsat tíživou situaci, do které ho přivedly útoky mladých levicových básníků a coby důkaz své věrnosti linii strany recituje básničky Julius Fučík ve vězení, Lenin v knihovně nebo Karel Marx v Karlových Varech.

Radiodokument