Portréty – Jan Křesadlo (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 8, 2016

Mezi českými spisovateli najdete dodnes osobnosti, se kterými si literární kritici nevědí rady. Patří k nim i Václav Pinkava alias Jan Křesadlo – povoláním psychiatr, ale jinak také spisovatel, hudební skladatel a matematik. Připravil David Hertl.

Natočeno 2016. Premiéra 8. 12. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Jan Křesadlo: Talent jako závazek. In web ČRo Plus, 8. 12. 2016 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Bylo mu téměř šedesát, když exilové nakladatelství manželů Škvoreckých v kanadském Torontu vydalo jeho literární prvotinu, román Mrchopěvci. Jen málokdo tehdy věřil, že jméno autora – Jan Křesadlo – je skutečné. Čtenáři a kritici se rozcházeli jen v odhadech, který zavedený spisovatel se pod pseudonymem ukrývá.

Spisovatel – a nejen to

Psát o člověku, který jménem Jan Křesadlo podepisoval své knížky, je obtížné: skutečný autor Václav Pinkava (1926 – 1995) je jedním z téměř nezařaditelných solitérů nikoli jen české literatury, ale české vědy a českého umění obecně.

U příležitosti devadesáti let od jeho narození připomíná Václava Pinkavu v pořadu Portréty publicista Pavel Hlavatý.

Jeho mimořádné rozkročení napříč mnoha obory a také svérázný styl psaní navíc způsobují, že najdete mezi literárními vědci řadu takových, kteří ho odmítají označit za spisovatele – na počátku 90. let se dokonce vedla mezi literárními odborníky debata o tom, zda Křesadla „vpustit do literatury“, tedy zda jeho dílo vůbec uznat za literární. Na vysoké úrovni se Pinkava věnoval matematice, psychologii a lingvistice, kromě literární tvorby byl i hudebním skladatelem.

Gymnázium i univerzitu studoval na etapy

Jeho začátky přitom vůbec nebyly snadné. Poprvé si postavil hlavu už v letech Protektorátu, kdy se odmítl učit němčině. Byl proto vyloučen z gymnázia a do roku 1944 studoval na obchodní akademii; poté se navíc učil drogistou. Dokončit gymnázium a odmaturovat mohl až po válce (v roce 1947), ihned poté začal studovat filozofii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Jenže přišel únor 1948, Pinkava byl „vyakčněn“ (dobový termín pro vyloučení ze studia takzvaným akčním výborem) a nastoupil jako pomocný dělník na pstruhové farmě v Liběchově u Mělníka. Nedlouho poté byl obviněn z přípravy ozbrojeného povstání proti novému režimu, soud jej ale osvobodil. Po dvouleté vojenské službě na západě Čech se poněkud překvapivě mohl Pinkava v roce 1951 vrátit na vysokou školu, vystudovat ovšem směl obor, který mu nařídili: psychologii.

Z Prahy do Colchesteru

Autoři mnoha článků o Václavu Pinkavovi se shodují, že pramenem jeho neobyčejného nadání byla fenomenální paměť – v jeho případě hovoří o poruše zvané hypermnézie. To je schopnost pamatovat si i zcela nepodstatné věci a vybavovat si jednotlivé, často zcela drobné situace z minulosti.

Mohlo by se zdát, že pro Pinkavu byla literární tvorba svého druhu terapií, potřebou vypsat se ze všech obrazů, které bloudily jeho pamětí. A není pochyb, že část jich pocházela z rozhovorů s pacienty, kterých musel absolvovat stovky až tisíce hodin. Pinkava totiž po absolvování psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1954) získal místo v ambulanci pro sexuální deviace a od roku 1961 na psychiatrické klinice v Praze.

Později se stal vědeckým pracovníkem katedry psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1968 emigroval s rodinou (manželkou a čtyřmi dětmi) do Velké Británie, kde dále pracoval jako hlavní psycholog v nemocnici v Colchesteru. Hladký přechod do exilu mu umožnila – opět fenomenální – znalost jazyků. Pinkava jich ovládal šestnáct…

Literatura, která vyčnívá

Mrchopěvce napsal v roce 1980. Když o čtyři roky později vyšli u Škvoreckých, vzbudili mimořádný ohlas a obdrželi Cenu Egona Hostovského za nejlepší exilové literární dílo. Pinkava je také autorem románů Zámecký pán aneb Antikuro, Vara guru či science-fiction Zuzana a dva starci, Fuga trium či Virval. Vše skvěle napsáno, ovšem natolik vyčnívající z běžného obrazu české literatury, že literární kritika občas neví, co s tím.

Pravdou ale je, že v antikvariátech na jeho díla narazíte jen občas – a když, tak rozhodně nejsou levná. Lidé zkrátka Pinkavu čtou rádi. A nepsal jen česky: pod pseudonymem J. K. Klement vydal Pinkava v Londýně spolu s dcerou Evou dvojjazyčné vydání Seifertových básní věnovaných Praze pod názvem Věnec sonetů. Václav Pinkava zemřel v Londýně v roce 1995, urna s jeho popelem byla uložena spolu s bustou na Vinohradském hřbitově v Praze.

Radiodokument