Host Telefonotéky – Věra Lejsková (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 21, 2016

Hostem a spoluprůvodkyní je Věra Lejsková, klavíristka. Moderuje Michal Bureš.

Ze záznamu hovoří Radovan Lukavský, Ladislav Chudík, Ladislav Lakomý, Hana Maciuchová a Antonín Přidal.

Natočeno 2016. Premiéra 16. 12. 2016 (ČRo 3 Vltava).

Lit.: Bureš, Michal: Klavíristka Věra Lejsková a legendy před olomouckým mikrofonem. In web ČRo 3 Vltava, 16. 12. 2016 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Předvánoční procházka krajinou vzpomínek na výrazné osobnosti, které v průběhu let před olomouckým mikrofonem promlouvaly k posluchačům Českého rozhlasu. Byli mezi nimi Radovan Lukavský, Ladislav Chudík, Ladislav Lakomý, Hana Maciuchová nebo také Antonín Přidal.

Vzpomínka Antonína Přidala

„Vezu se v saních tažených párem koní. Zabalili mě a naložili dva strýcové, kteří přijeli na vesnické nádražíčko, ne tak daleko od Olomouce, aby mě odvezli do jiné vesnice, kam vlak nejel. Jeli jsme přes večerní pole, ani sníh už nesvítil, bylo to jako cesta temným, ale příjemným tunelem, na jehož konci bude světlo a teplo. Tím jsem si byl jist; právě tak jist jako svými strýci, kteří se jako praví sedláci vyznali ve všem, v polích, koních, cestách i necestách. Tu jistotu mi potvrzovalo pravidelné cinkání kolem mých uší.

Napadlo vás někdy, proč koně táhnoucí sáně mívali na postrojích rolničky nebo zvonce? Že by proto, aby se jim po setmění každý vyhnul? Ale co ve dne? – Možná tu nějaký praktický důvod byl, ale já si myslím, že ujíždějící sáně cinkaly proto, aby ticho zasněžené krajiny nebylo tak tísnivé. Na sáních totiž neskřípou a nevrzají žádná kola. Pod nimi nic nedrkotá a nerachotí. Bez cinkotu a zvonění by byly až přízračné. S rolničkami a zvonci volají do ticha: „Nikdo se nás neboj, vezeme dobré zprávy!“

Nakolik jsem byl dobrá zpráva já, kluk zabalený do houní a mžourající do tmy, to se mělo teprve časem ukázat. Ale o mých strýcích a o mých rodičích, kteří jeli se mnou, nebylo pochyby. Věděli, že se s nimi v zavátém světě neztratím, nebo nesmím ztratit. Věřili v to a já jsem věřil jim. Možná že zrovna nebyly Vánoce, ale takový vánoční pocit je člověku dobrý kdykoliv, kdykoliv.

Druhá část mé vzpomínky na cinkající sáně je opravdu vánoční. Je mi teď něco přes devět let, za půl roku skončí válka. Jenže zatím stále trvá. V kuchyni už se prostírá k štědrovečerní večeři, ale já a můj otec stojíme ve dveřích, kterými se vychází na dvorek. Jak jsme se tam octli, už nevím. Oba jen tak polehku, jen tak na chvíli, ale ta chvíle pro mne neskončila dodnes. Tatínek se beze slova dívá k černému nebi, jakoby kvůli počasí, a právě když mi začíná být zima, řekne znenadání: „Vzpomeňme na strýce, kteří jsou někde daleko.“ Byli tři a všichni někde uvězněni. Jeden v Polsku, druhý v Německu, třetí neznámo kde. – To byla pro mne nová stránka Štědrého večera, nebýt jen pro sebe a vedle těch, od kterých čekám příjemný dárek. Být i s těmi, kteří v tu chvíli nemohou dát nic, a přece k nám patří a my k nim.“

Až později mi docházelo, co mi tenkrát otec napověděl, že není jen jistota bezpečně jedoucích sání, jistota dítěte mezi dospělými, že jsou i jiné pevné věci v lidech a mezi lidmi, a to i ve chvílích, kdy nemohou být spolu a kdy se zdá mnohé ztraceno. Když se za půl roku moji strýcové vrátili, živí, i když ne zdraví, nepamatoval jsem si z těch posledních válečných Vánoc už nic, žádný dárek, žádnou příhodu. Jenom tu chvíli na dvorku pod černým nebem, kdy bezmocný otec připomene synovi své bezmocné bratry, a vyšle tak pod černé nebe dobrou a mocnou zprávu!“

Vysíláním spoluprovázela klavíristka Věra Lejsková, která se svým manželem Vlastimilem Lejskem natočila v olomouckém rozhlase mnoho hudebních snímků. Některé z nich v pořadu také zazněly.

Radiodokument