Historie Plus – Florence Foster Jenkinsová (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 30, 2016

„Může zpívat cokoliv, kromě hudby“ – takto ohodnotil jistý newyorský časopis ve své kritice vystoupení zpěvačky Florence Foster Jenkinsové, která v roce 1944 poprvé a naposled vyprodala slavnou CarnegieHall. Pozoruhodný příběh o tom, že nadšení někdy může znamenat víc než talent, vám přinese Historie Plus.

Natočeno 2016. Premiéra 31. 12. 2016 (ČRo Plus, 14:07 – 14:34 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Jak vraždit Mozarta – takový podtitul bychom mohli dát dnešnímu vydání Historie Plus. Přiblížíme vám v něm osud zpěvačky, která samu sebe mylně považovala za ideální interpretku koloraturních árií. (anotace)

Lit.: Novák, Ondřej: Božská Florence Jenkinsová: Zazpívala vše, kromě not. In web ČRo Plus, prosinec 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Slavná Carnegie Hall hostila ten večer jedno z asi nejpodivnějších operních vystoupení všech dob. Sehnat lístek na představení 25. října 1944 chtělo notnou dávku štěstí, protože vstupenky byly během dvou hodin vyprodané. Florence Foster Jenkinsová nikdy předtím nevystoupila veřejně, ale o jejím zpěvu po celém New Yorku kolovaly dlouhá léta legendy. A koncert před naplněným sálem ji zapsal do historie. I když asi ne tak, jak by si přála.

Recenze na její vstoupení totiž byly kruté. Noviny byly plné hodnocení jako „největší vtip v dějinách města“ nebo „nejhorší operní zpěvačka všech dob.“ Lady Florence, jak si paní Jenkinsová umělecky říkala, kritika údajně zasáhla tak, že pět dní poté při návštěvě známých Schirmerových hudebnin dostala infarkt. A o měsíc později ve svých 76 letech zemřela. Příběh, který osudovému vystoupení předcházel, je ale plný zvratů a také nevyjasněných záhad.

Neměla hudební sluch

Kritici se při hodnocení zpěvu lady Florence shodují, že zpívala naprosto falešně a mimo rytmus. Pianisté Edwin McArthur a Cosmé McMoon měli problémy se jejímu zpěvu přizpůsobit. Trýznivá byla i výslovnost. Paní Jenkinsová totiž zpívala árie nejen v angličtině, ale i němčině, italštině nebo ruštině. Se zpěvem také „poloprofesionálně“ začala až v jejích 40 letech. To jí však nebránilo v tom, aby zpívala na vyhlášených hudebních dýcháncích. Její publikum tvořila vybraná společnost nejbližších přátel. A také spřízněných hudebních recenzentů, kteří o ní pak psali pochvalné kritiky.

Jak je ale možné, že jí nikdo neřekl pravdu? Důvodů bylo zřejmě několik. Její životní láska, herec St. Clair Bayfield, se pečlivě staral o to, aby se k uším lady Florence nedostaly žádné negativní ohlasy. A roli sehrály i peníze. Jenkinsová pocházela z bohaté pensylvánské rodiny. Po smrtí jejího otce zdědila nemalé jmění a z Filadelfie se s matkou přestěhovala do New Yorku. Místem setkávání lidí z vyšší společnosti té doby byly často hudební kluby.

Ty začala Jenkinsová navštěvovat a seznámila se s řadou operních hvězd té doby. Třeba zpěvákem Enricem Carusem nebo sopranistkami Lily Pons, Friedou Hempel či Luisou Tetrazziani. S posledními dvěma jmenovanými se dokonce sama jako „sopranistka“ srovnávala. Když zemřela i její matka, lady Florence zdědila zbytek rodinného majetku a podporovala třeba newyorskou Metropolitní operu. A pečlivě vybrané publikum chtělo její peníze.

Mohla za to syfilida?

Objevují se ale i spekulace, že si svého špatného projevu byla vědomá. Údajně se před přáteli občas prořekla, že je to jen show pro pobavení. Tomu by odpovídala i podoba vystoupení. Lady Florence totiž zpívala v tematických kostýmech, které si sama ušila. S pianistou Edwinem McArthurem se údajně rozloučila poté, co do publika posílal chápavé úsměvy a dával najevo, že moc dobře ví, o jakou komedii se jedná. Podle dalších teorií ale za její výkon mohla syfilida, kterou se nakazila od svého prvního manžela, lékaře Franka Jenkinse. S tím totiž v sedmnácti letech utekla od rodičů. Chtěla se dát na dráhu zpěvačky, ale její otec byl proti.

Této teorii nahrává i fakt, že v dětství byla lady Florence nadějnou klavíristkou, ale kvůli poranění ruky musela přestat hrát. Hudební sluch tedy zřejmě měla. Syfilis ale jako bakteriální onemocnění napadá i nervový systém. Léčba před příchodem antibiotik byla velmi primitivní. Obnášela třeba podávání rtuti (po této kůře Jenkinsové vypadaly vlasy) a při nedoléčení může dojít i k poškození sluchu nebo změnám osobnosti.

Aplaus byl opravdový

V Carnegie Hall vystoupila za dobu existence sálu řada nejznámějších jmen – od Enrica Carusa přes Benny Goodmana až třeba po Beatles. Podle ředitele a archiváře Carnegie Hall museum Gina Francesconiho byl ale největší zájem právě o vystoupení paní Jenkinsové. Šuškanda, která vzbudila zájem veřejnosti, se totiž netýkala jen jejího zpěvu, ale také energie a radosti, které lady Florence do svých vystoupení dávala.

Zpěv milovala a smála se spolu s publikem. A její takřka kabaretní provedení světoznámých Mozartových nebo Verdiho árií byla mezi newyorskou smetánkou legendární. Podobně ji hodnotil i její životní partner St. Claire Bayfield, když na sklonku života prohlásil, že se jí publikum možná smálo, ale aplaus, ten byl opravdový. Svou „božskou Florence“ přežil o 23 let.

Radiodokument