Příběhy slavných – Jiří Schelinger 1/5 (2016)

Přidal: Premek |

Leden 2, 2017

Napsal Jan Herget. Na pódiu rebel, v soukromí přemýšlivý kluk se zájmem o východní filozofie. Taky se o jeho smrti se vedou dohady dodnes. Režie Bela Schenková.

Účinkují Miroslav Etzler, Michaela Tomešová a Alena Štréblová.

Natočeno 2016. Premiéra 2. – 6. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min.). 1. díl k poslechu zde.

Lit.: -jht- (= Herget, Jan) – -vlup- (= Luptáková, Věra): Chtěl hrát metal. Rebel se zájmem o východní filozofie. Příběhy slavných: Jiří Schelinger. In web ČRo 2 Praha, leden 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Jiří Schelinger zpíval jinak. Skoro jako nějaký černošský zpěvák. Jiné byly taky jejich písničky ve stylu bubblegum, tj. s humorem a nadsázkou. Máma pracovala ve fabrice a otec učil hru na kytaru. Jirka byl sice pěkný sígr (stejně jako jeho o 11 měsíců mladší bratr Milan), ale kvůli tátovi se už jako malý naučil hrát na kytaru, klavír i housle. Ještě v devítce si založili bigbítovou kapelu Nothing But Nothing, se kterou hrávali na čundrech.

Všechno bral jako hru. Bylo mu 19, když ho v roce 1970 oslovil Karel Šíp, aby zpíval s jeho kapelou Faraon. V té době už Schelinger taky chodil se starší Alenou se dvěma dětmi. Později se vzali. Z Faraonu pak přešel do kapely Františka Ringo Čecha. Lákal ho rock.

Chtěl přitvrdit…

Postupně se stával zkušeným „lamačem dívčích srdcí“. Od Boha dostal muzikantský dar a vypadal jako Mick Jagger. Blonďaté mikádo a smyslné rty nenechaly klidnou jedinou fanynku. S Ringem se ale začali dohadovat: Schelinger chtěl víc přitvrdit a hrát heavy metal.

Aby jim to „nahoře prošlo“, musel zpívat v televizních estrádách. První elpíčko (1975) tak rozhodně nebylo podle jeho představ. Chtěl ho mít v duchu Deep Purple. Na pódiu tvrďák a rebel, v soukromí přemýšlivý se zájmem o náboženství a východní filozofie. V intelektuálním sdružení Regula Pragensis mluvili o světě, filozofii a harmonii. Taky byl vegetarián.

…a přitvrdil

Ani na konci 70. let nemohl dělat „tu svou muziku“. A tak ji alespoň psal do not. Vnitřní přetlak byl ale ohromný. Stával se z něj rebel, buřič, opilec a násilník. V roce 1980 byl na profesním vrcholu, smířený, že svou muziku musí sem tam vykoupit nějakou „šaškárnou“. Utíkal k marihuaně.

Na koncertech se dostával do takové extáze, že rozmlátil tamburínu tak, až měl ruce plné krve. Bolest ale necítil. Bylo mu 30, chystal desku Zemětřesení a měla to být „pecka“. Pak se ale nechal vyhecovat (Slováci prý kvůli holkám skáčou do Dunaje) a skočil…

Radiodokument