Interview Plus – Milan Uhde (2017)

Přidal: Premek |

Leden 6, 2017

„Byl jsem přesvědčen, že respektování lidských práv, ke kterému se režim zavázal, nemůže plnit. Ani zlomek toho nemůže plnit, protože tím by začal rozkládat sám sebe.“ Spisovatel, dramatik a signatář Charty 77 je hostem pořadu Interview Plus. Rozhovor vedl Michael Rozsypal.

Natočeno 2017. Premiéra 6. 1. 2017 (ČRo Plus, 11:34 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Rozhovor se bývalým politikem, spisovatelem a novinářem Milanem Uhde o Chartě 77 i o Antichartě.

Lit.: Rozsypal, Michael: Milan Uhde o Chartě 77: Musel jsem říci ďáblovi ne. Myslel jsem, že nás bude tak 20. In web ČRo Plus, 6. 1. 2017 (část rozhovoru + nahrávka k poslechu). – Cit.: MR: Proč jste tehdy Chartu podepsal?

Moje hlavní motivace nebyla řešit nějaký politický problém. K tomu se přiznávám. Já jsem řešil svou situaci umlčeného autora, který prostě po několika pokusech najít si zaměstnání, abych uživil rodinu a poté, co jsem zjistil, že nepřichází v úvahu žádný pardon pro takzvané provinilé spisovatele a občany, jsem došel k závěru, že se musím nějakým způsobem se svým mlčením a pasivitou vyrovnat. Že musím, jak zpíval Sváťa Karásek, říci ďáblovi ne.

MR: Ivan Medek řekl, že měl po podpisu Charty 77 pocit osvobození. Měl jste to taky tak?

Měl jsem velmi silný pocit téhož druhu. Ačkoli to pronásledování, které následovalo, bylo intenzivnější, než jsem očekával. Počítal jsem s tím, že nás režim přivine na svá železná prsa velmi ostře. Ale on nás přivinul ještě silněji, než jsem si myslel. Odolávat tomu nebylo vždy snadné. Ale ten osvobozující pocit sdílím.

MR: Jaký dopad měl podpis na váš život?

Musel jsem o tom informovat ženu. Ta tím nebyla nadšená. Domnívala se, že neodolám tomu tlaku, že to budu velice těžko snášet a že to bude odnášet má rodina – žena s oběma dětmi. Částečně se to naplnilo, jak očekávala. Po podpisu jsem byl hodně pod tlakem, byl jsem hodně nepříjemný a hodně soustředěný na své vlastní pocity. Pro rodinu to vůbec nebylo snadné. S odstupem to ale hodnotím jako krok dobrý.

MR: Myslel jste, že Charta 77 něco zásadního změní a že to pohne se společností?

V nic takového jsem nedoufal. Byl jsem přesvědčen, že respektování lidských práv, ke kterému se režim zavázal tím, že zákon o lidských, občanských a politických právech pojal do sbírky zákonů a nařízení, tak se tím zavazuje k něčemu, co nemůže plnit. Ani zlomek toho nemůže plnit, protože tím by začal rozkládat sám sebe. Takže jsem byl přesvědčen, že ten projev založení Charty a její iniciativa měl samozřejmě vliv na společnost. Ale ne v tom smyslu, že by se hned začalo něco měnit k lepšímu.

MR: V roce 1977 byli signatáři Charty 77 velmi různorodé osobnosti. Byli tam jak reformní komunisté, tak i zásadní odpůrci komunismu. Nebyla to homogenní skupina. Vnímal jste to už tehdy?

To jsem věděl od začátku. Byl konec listopadu 77, když mi něco podobného špitnul krátce na ulici velmi tichým hlasem kamarád a kolega Pavel Kohout. Věděl jsem, že signatáři jsou lidé s různou politickou a názorovou genezí. Ale představoval jsem si, že jich bude 20 nebo 25 a že nás na krátkou dobu zavřou. Ale to vědomí, že jsou to lidé různorodí, to pro mě představovalo hodnotu. Také to, jak se vzájemně respektovali v příštích letech. To byla ukázka tolerance, se kterou jsem do té doby nesetkal.

Radiodokument