Příběhy 20. století – Čtyřicet let od „Anticharty“ (2017?)

Přidal: Premek |

Leden 16, 2017

Řízený útok proti Chartě 77 začal hned na počátku ledna. Mnozí lidé dnes říkají, že stále víme jen málo o těch, kdo kampaň proti chartistům organizovali, o hlavních vinících. Ve skutečnosti lze však v případě „Anticharty“ jen těžko najít nějakého speciálního „architekta“: zafungovalo to, co běžně označujeme za „komunistický systém“. Připravil Adam Drda.

Hovoří František Ringo Čech, Petr Blažek, Karel Hvížďala, Michal Prokop a další.

Natočeno 2017 (?). Premiéra 15. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 20. 1. 2017 (ČRo Plus, 4:33 h). K poslechu zde.

Lit.: Drda, Adam: Příběhy 20. století: Čtyřicet let od „Anticharty“. In web ČRo Plus, 15. 1. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kampaň komunistického aparátu proti Chartě 77 (souhrnně označovaná jako „Anticharta“) patří k zásadním momentům v dějinách normalizačního Československa. Bývá pojednávána poněkud omezeně, s rozhodujícím důrazem na shromáždění oficiálních umělců, kteří 28. ledna 1977 v Národním divadle, a poté 4. února v Divadle hudby, deklarovali podporu politice KSČ. Jakkoli jsou tato shromáždění symbolická a měla obrovský dopad, představují „jen“ vrchol masivní akce. I proto se k „Antichartě“ vracíme v Příbězích 20. století.

Pyramida s Husákem na špici

Historik Petr Blažek říká: „Začátek kampaně proti Chartě je možno hledat na zasedání předsednictva ÚV KSČ, které se konalo 7. ledna 1977. Byla to jedna z pravidelných schůzí, na níž podle velmi torzovitého zápisu vystoupil generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák, který se vyjádřil k ,nepřátelskému pamfletu Charta 77‘.“ Předsednictvo Ústředního výboru pak rozhodlo, že Chartu je třeba odsoudit, zaúkolovalo jednotlivá oddělení ÚV a určilo, že „silové resorty“ (vnitro, spravedlnost, prokuratura) navrhnou opatření proti signatářům a Chartě 77 jako celku.

V Příbězích 20. století bude o „Antichartě“ mluvit řada pamětníků, například František Ringo Čech, Michal Prokop, Zdeněk Potužil, Karel Hvížďala, Karol Sidon či Paul Wilson. Pořad vysíláme v neděli krátce po 20. hodině na Českém rozhlase Plus.

Tehdy se mimo jiné začal připravovat monstrproces s chartisty. Podle Petra Blažka to vyplývá i z dokumentace Státní bezpečnosti: „Výslechy chartistů neměly jen ten význam, aby StB shromáždila informace, zastrašila signatáře a znemožnila jim, aby se scházeli a domlouvali… Hlavním důvodem byla příprava soudního procesu, shromažďování podkladů.“

Z jednoho z dochovaných dokumentů (z dubna 1977) vyplývá, že Ústřední výbor KSČ nakonec odmítl již připravený monstrproces povolit, pravděpodobně s ohledem na mezinárodní komplikace. Roli sehrála skutečnost, že se Prohlášení Charty 77 opíralo o helsinské dohody o lidských právech, tedy o mezinárodní smlouvy, jež zástupci ČSSR ratifikovali. Blažek soudí, že vedení strany bylo zaskočeno masivní podporou, kterou Charta získala v demokratickém světě, a především skutečností, že iniciativě nepomáhali jen západní novináři, intelektuálové či lidsko-právní aktivisté, ale také diplomaté, tedy de facto vlády některých zemí.

Začátek kampaně proti Chartě je možné podle historika Petra Blažka hledat na zasedání předsednictva ÚV KSČ 7. ledna 1977. Podle zápisu vystoupil Gustáv Husák, který se vyjádřil k „nepřátelskému pamfletu Charta 77“.

Monstrproces se sice nekonal, nicméně chartisté byli tak jako tak pronásledováni za zástupné trestné činy (tedy nikoli za samotný podpis Prohlášení Charty 77). A vedle této trestněprávní linie se rozběhla i mimosoudní represe v podobě propouštění z práce, odebírání telefonních aparátů a řidičských průkazů, zjišťování, zda signatáři nebydlí v nadměrně velkém bytě atd.

Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru

Propagandisticko-dehonestační kampaň v médiích, vrcholící zapojením oficiálních umělců, představovala další důležitou „linii“ v celku persekuční mašinérie. Teprve koncem ledna 1977, po několikatýdenním a každodenním seriálu článků a rozhlasových a televizních příspěvků, které „odhalovaly“ a ze slušného společenství vydělovaly „ztroskotance a samozvance“, se nejen herci a zpěváci, ale též výtvarníci, spisovatelé či filmaři přihlašovali k provolání Výborů čs. uměleckých svazů, nazvanému Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.Podle některých informací provolání sepsal (nebo se na něm alespoň podílel) předseda Svazu českých spisovatelů Jan Kozák.

Na shromáždění v Národním divadle, které se konalo 28. ledna, přečetla provolání herečka Jiřina Švorcová. Ti, kdo se k němu připojili, projevovali v jasném kontextu věrnost a oddanost politice KSČ a současně deklarovali: „Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“

Zapojíme i kraje, okresy, podniky

Petr Blažek upozorňuje na důležitý fakt, totiž že manifestační setkání umělců „se konala i v krajských a okresních divadlech, nebyla to pouze ta dvě shromáždění v Národním divadle a o pár dní později v Divadle hudby.“ Jména těch, kdo se k prorežimnímu provolání postupně připojovali, průběžně publikovalo Rudé právo a další tiskoviny.

Kdo chce získat podrobnější informace o podobě kampaně, toho lze odkázat na dosud jedinou soubornou publikaci – vyšla v Revolver Revue před patnácti lety a redakce ji letos zpřístupnila čtenářům v elektronické podobě >>

Blažek doplňuje: „Podpisy byly shromažďovány prostřednictvím uměleckých svazů, v nichž vznikly organizační štáby, jejichž členové registrovali, kdo již podepsal a kdo zatím ne. Podpisy se předávaly do Rudého práva a do ČTK. Nemám k dispozici podrobnou dokumentaci, dochovaly se však torzovité záznamy a podle nich sehrál v této části kampaně hlavní roli Miroslav Müller, tehdy šéf oddělení kultury ÚV KSČ.“

Ke kampani proti Chartě 77 patří vedle stovek článků a vůbec mediálních příspěvků i zvláštní schůze podnikových organizací KSČ a ROH. Celkově se na organizaci kampaně podílely tisíce lidí. Pokud jde o umělce, nezúčastnili se jen jednotlivci – a jak píše výtvarník a redaktor Revolver Revue Viktor Karlík: „Lze (…) konstatovat, že tu vznikl i ohromný konsensus tvůrců, možná nejmasovější umělecký a kulturní manifest v českých a slovenských dějinách.“

Radiodokument