Příběhy 20. století – Jakub Schwarz Trojan 1/2 (2015)

Přidal: Premek |

Leden 17, 2017

Jakub Trojan viděl dav upalovat esesmany i lynčovat německé ženy. Později se rozhodl věnovat teologii a stal se farářem. Veřejnosti je znám jako „ten, který pohříbal Jana Palacha“. Připravil Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2015. Premiéra 13. a 20. 12. 2015 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: „Co jsem udělal pro druhé?!“ zeptal se farář Trojan nad rakví Palacha. O pár let později podepsal Chartu 77. In web ČRo Plus, prosinec 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jakub Schwarz Trojan, evangelický farář, je známý mimo jiné tím, že pohřbíval upáleného studenta Jana Palacha 25. ledna 1969. Tento farář patří mezi první, kteří veřejně prohlásili, že čin Palacha není zavrženíhodnou sebevraždou, ale obětí, která nás všechny zavazuje, burcuje a klade otázky:

„V tomto cynickém století, v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé? Jaké je mé srdce? Za Čím jdu, čemu sloužím? Co je pro mě nejvyšší životní hodnotou? Po smrti Jana Palacha bude každému o něco těžší zůstat tváří v tvář této výzvě lhostejným a stane se takřka nemožným vrátit se k dennímu pořádku. Ještě před desíti dny známý jen úzkému kruhu, učinil nás všechny svými přáteli a zavázal nás do smrti tím, že vydal z lásky k nám tělo své k spálení,“ pronesl Jakub S. Trojan nad rakví Palacha.

StB ho vinila, že může za smrt Palacha

Státní bezpečnost Trojana předvolala na výslech v říjnu 1970. Obvinili ho, že upáleného studenta ke smrti přesvědčoval a připravoval:

„To jsem razantně odmítl. Tvrdili, že jsem se s ním setkal nejméně třikrát. Mluvil jsem s ním ve skutečnosti jen jednou. 25. prosince 1968 po bohoslužbě, kam přišel s maminkou,“ vypráví Jakub Trojan, který kázal v Neratovicích – Libišicích.
Hrob Jana Palacha – Foto: Post Bellum

Hrob Jana PalachaFoto: Post Bellum

Palacha si zapamatoval: „Měl zvláštní tvář, která vyzařovala cosi mimořádného, byl dosti bledý, seděl, vím přesně kde, a pak se zúčastnil i večeře Páně, byl druhý vánoční svátek, a když jsme vycházeli, jak je u nás zvykem, farář stojí u dveří, podává každému ruku. On přitom řekl, že by církve měly něco dělat v situaci, ve které jsme byli. U dveří při loučení s účastníky bohoslužeb není samozřejmě čas na delší rozhovory, proto v té půlminutě, kdy padlo několik vět, mě zaujala právě Janova starost o to, jak se chováme. A pak o čtrnáct dní později měl pohřeb jeho strýc. Kostel byl plný a on byl jako příbuzný přítomen. Já jsem kázal na text z Ježíšova kázání na hoře, z Matoušova evangelia, blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost, to jsem četl. Já jsem sice věděl, že byl v kostele, to mi někdo řekl, ale neviděl jsem ho, protože tam bylo asi 250 lidí,“ popisuje Trojan setkání s Palachem.

Spáchal Palach sebevraždu nebo se obětoval

Smrt Jana Palacha podle Trojana nevyvolala v katolické ani evangelické církvi diskusi o tom, zda si může křesťan sáhnout na život: „Prostě v tom byly obě církve zajedno. Že to není sebevražda ze zoufalství, což je charakteristika sebevraždy jako takové. My nikdy neznáme poslední důvody sebevraždy, díváme se na ni jako na únik ze svíravých okolností života, kdy si člověk neví rady, a tak si sáhne na život. Tady bylo jasné, že jde o něco jiného, šlo o sebezmaření jako znamení, abychom my ostatní se sebou něco udělali. Byla to oběť, která nás k čemusi důležitému zavázala.“

Jakub S. Trojan podepsal Chartu 77, organizoval bytové semináře, komunističtí tajemníci pro věci církevní ho zbavili tzv. „způsobilosti k výkonu duchovenské služby“, nastoupil jako účetní do družstva Montáž, nejméně patnáctkrát ho zadržela StB, která ho sledovala a snažila se neúspěšně vydírat.

Po roce 1989 nastoupil jako profesor na teologickou fakultu UK, později se stal děkanem.

Vyprávění evangelického faráře Jakuba S. Trojana, které volně navazuje na předchozí Příběhy 20. století, uslyšíte v neděli 20. prosince 2015 na Plus od 20:10 hodin nebo v repríze 26. prosince na Radiožurnálu ve 21 hodin.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Násilí normální lidi paralyzuje. Student, budoucí farář, viděl, jak dav upaluje esesmany, a nezasáhl. In web ČRo Plus, prosinec 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Advent je podle křesťanské tradice dobou naděje a očekávání. Blíží se Vánoce. Ty letošní přichází v roce, kdy prožíváme starosti: Co bude dál?! Jak se všechny ty krize kolem nás, týkající se uprchlíků, budoucnosti Evropy, vyřeší? Jak to dopadne?

Když se ohlédneme, můžeme zjistit, že Evropa už prožila mnoho krizí, zvratů a prošla skutečně mnohem vážnějšími situacemi. Příběhy pamětníků nám mohou dát určitou naději.

Evangelický farář Jakub S. Trojan se narodil roku 1927 v Paříži, kam utekli jeho rodiče za lepším. Chtěli vydělat peníze, něco se naučit a začít nový život. Rozvedli se.

Jeho maminka se vrátila zpátky do Československa, kde se synem málem přišla o život. Několik dní u sebe v době nacistické okupace v roce 1942 schovávala parašutistu z Anglie, velitele výsadku SILVER A Alfreda Bartoše.

Když se voják v červu toho roku při pronásledování v ulicích Pardubic střelil do hlavy, gestapo zavraždilo desítky lidí, kteří mu pomáhali. Na Trojanovi nepřišli, nikdo je neudal.

Stydí se za násilí v ulicích Prahy

Jakub studoval gymnázium. Na konci války ho povolali do pracovních oddílů TN (Technische Nothilfe) na odklízení suti po bombardování v Havlíčkově Brodě. Z pracovních jednotek utekl a několik týdnů se ukrýval na chatě na Slapech.

Z úkrytu vylezl, když z rádia zaslechl volání rozhlasu o pomoc a výzvy k povstání. Vyrazil do Prahy. V Moravské ulici vyfasoval flintu, pásku na rukáv RG (Revoluční gardy) a vyrazil se skupinou povstalců do ulic Prahy:

„Nemůžu zapomenout, jak na Václavském náměstí na rohu Jindřišské visí dva esesmani. Polonazí. Nohama zavěšení na kandelábry viseli dolů a umírali. Vydávali takové vzdechy, snažili se něco říct. My jsme stáli kolem v hloučku. Lidé jim spílali, nadávali. Kolem projížděl sovětský tank. Na něm seděl mladý voják. Když tank míjel ty hořící esesáky, tak ten voják si dal ruku před oči. V tu chvíli jsem si uvědomil tu hrůzu. Že on, který prožil celé frontové tažení až do Prahy a zažil mnoho hrůz, tak tohleto to bylo na něj moc. Kdežto pro nás, co jsme stáli kolem?! Zastyděl jsem se. Jak to že my stojíme kolem a ty umírající neošetříme, neuděláme vůbec nic?“ popisuje jeden ze svých nejhorších životních zážitků Jakub Trojan.

Maminka Jakuba Trojana před válkou i během ní provozovala ve svém vinohradském pětipokojovém bytu salon krásy. Šila šaty a prodávala různé doplňky pro nobl paničky.

Jedna její zákaznice ji na konci války prosila o pomoc. Její dcera s dětmi žila za války s důstojníkem wehrmachtu, který v době Pražského povstání zmizel. Trojanovi ji ukryli v jejich velkém bytě. Jakub jí nosil své obědy, které jako povstalec fasoval.

A právě v té době zažil další scénu, na kterou nezapomene. Zdivočelí Pražané vyvlekli na ulice německé dívky, ženy Němců, jejich milenky a lynčovali je přímo v ulicích. Tloukli je, malovali na ně hákové kříže:

„Mnoho lidí se připojovalo. Ze zástupu vyšel jeden, který měl pásku jako představitel bezpečnosti ve službě, a ten nás napomenul: ,Proč to děláte! Vždyť jsou to ženy! Musíme být přeci lepší než jsou oni!‘ Tak to byl druhý silný zážitek, na který nejde zapomenout,“ vypráví evangelický farář Jakub S. Trojan, kterého veřejnost zná jako „toho, který pohřbíval Jana Palacha“.

PTP jako vysoká škola teologická

Jakub Trojan po válce vystudoval Vysokou školu obchodní. Během studií ho přátelé z gymnázia, Ladislav Hejdánek, pozdější mluvčí Charty 77, dnes známý filozof, a Pavel Jerie, syn vinohradského evangelického faráře, pozvali na týdenní seminář křesťanské mládeže.

Jakub začal do Akademické YMCY pravidelně docházet: „Byl jsem uchvácen. Byly to chytří a přátelští lidé. Docházelo sem mnoho profesorů na přednášky. Křesťanstvím jsem byl nedotčený. Tady jsem prodělal vnitřní obrat, uvěřil jsem a věci mi najednou začaly dávat smysl. Už jsem ani nechtěl dodělávat obchodní školu, ale věnovat se teologii,“ popisuje Trojan okamžiky, které rozhodli o jeho budoucnosti.

V YMCE se zamiloval do Karly Schwarzové. Vzali se roku 1950. Režim je po šesti měsících rozdělil. Jakuba povolali na vojnu. Při odvodu prohlásili, že není způsobilý k službě ve zbrani a zařadili ho do PTP (Pomocných technických praporů).

Sloužil víc než tři roky na Slovensku v rotě se staršími katolickými faráři a řeholníky. I toto období považuje za smysluplné, v diskusích s nimi se mu prý otevřely nové teologické obzory a naučil se zedničinu.

To se mu náramně hodilo, když později rekonstruoval ve Kdyni, kde vedl sbor věřících, dělnický dům.

Příběh Jakuba S. Trojana je rozdělen na dva pořady z cyklu Příběhy 20. století. První, který vysíláme v neděli 13. prosince od 20:10 na Plusu, vypráví o jeho dětství, parašutistovi Bartošovi, jednotkách Technische Nothilfe a Pražském povstání. Druhý díl o Janu Palachovi, jeho mamince, jak Trojana pronásledovala StB, vysíláme na stejné stanici a ve stejný čas 20. prosince.

„Stalo se něco neočekávaného. V době druhé půlky 50. let, v době perzekuce církví, nám místní tajemník pro věci církevní, povolil stavět, přestavět starý dělnický dům na modlitebnu. Neuvěřitelné! Nevím, jak si to obhájil na ministerstvu, ale už to nedokázal zastavit.“

Komunisté se jim v tom všemožně snažili zabránit, tvrdili, že není možné, aby ji dokončili, když město potřebuje novou školku.

„Tak jsme napsali dopis na úřad, že jsme při stavbě modlitebny získali takové stavební zkušenosti, že jim školku postavíme. To samozřejmě nechtěli, co by tomu řekla veřejnost. Ale už nám modlitebnu nechali. Zaměřili se na mě a nakonec mě roku 1966 odvolali, ale to už sbor fungoval a přišel nový farář, já se musel odstěhovat,“ vypráví Trojan, který se ženou odešel do Liběšic – Neratovic.

Tady kázal, vedl bohoslužby a 25. prosince 1969 se setkal s Janem Palachem.

Radiodokument