Příběhy 20. století – Jiří Navrátil 1/2 (2017)

Přidal: Premek |

Leden 24, 2017

Příběhy 20. století tentokrát vypráví o Jiřím Navrátilovi – o jeho dětství, dospívání, Foglarovi i dobrodružství, které prožíval během Dnů mládeže 1944 a které skončilo na gestapu. Připravil Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 1. a 29. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 1. a 8. 7. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Chtěl bych k tomuto příběhu říct… In Facebook, 24. 1. 2017 (status). – Cit.: Chtěl bych k tomuto příběhu říct, že jsem skauta a bývalého politického vězně Jiřího Navrátila měl opravdu velmi rád, potkávali jsme se docela často, a moc si ho vážím. Myslím na něj jako na statečného skauta, jehož milá a veselá povaha, jeho příběhy, historky mi budou strašně chybět. Trhá mi srdce pročítání jeho kádrového spisu StB spolupracovníka pod krycím jménem „JUNÁK“, kde ho jeho řídící důstojník mjr. Novák hodnotí: „TS byl získán ke spolupráci v roce 1974…Projevil se jako schopný a seriosní. Zprávy, které předával, se potvrdily jako pravdivé. Od ledna do listopadu 1976 bylo s ním uskutečněno celkem 10 schůzek, na kterých předal 10 zpráv.“ Jeho vysvětlení je v mnoha ohledech tím nejpoctivějším, co z PN znám, nevymlouvá se na to, že by se s nimi nesetkal, že by nevěděl, že šlo o estébáky. Ale přesto mám v některých věcech pochybnost. Především v tom, že nikoho neudal. Podle svazků udal řadu komunistů. Ředitele rozhlasu, šéfredaktora společenského časopisu. Jenomže se ve svazku vyskytují i další jména. V neděli na Plus v Příbězích 20. století uslyšíte, co k oné spolupráci Jirka říkal. Snažím se být při zpracování co nejvíc otevřený a držím se daleko jakéhokoliv soudu. Tady říkám, že i přes prostudování těchto dochovaných spisů StB ve mně zůstává k Jirkovi Navrátilovi respekt, úcta a v čemsi i pochopení jeho dobré vlastnosti – mluvit přátelsky a slušně s každým, kdo se na něj obrátil. Že ona údajná spolupráce nikam moc nevedla, o tom svědčí i fakt, že původně velmi rychle zavedený „kandidát agenta“ se po pár měsících proměňuje na „tajného spolupracovníka“ a pak na „důvěrníka“. To je ono estébácké „schopný a seriózní“? Kariéra u tajné policie naruby. V červenci 1978 poslal estébáky do hajzlu, a to chtělo pořádnou odvahu.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: „Do boje musíš jít s tím, že se to povede,“ říkával skaut a bývalý politický vězeň Jiří Navrátil. In web ČRo Plus, leden 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Jiří Navrátil, skaut, překladatel, místostarosta českého Junáka, bývalý politický vězeň nacistů i komunistů zemřel v pondělí 16. ledna 2017 v 93 letech. Měl mírnou, veselou a přátelskou povahu. Ani v devadesáti letech mu nečinilo obtíže přijet na letní tábor skautů a spát ve spacáku jako ostatní, pojídat nevábně vyhlížející a od připálení zhnědlou rýžovo-čočkovo-fazolovou kaši z kotlíku.

Znal jsem ho jako neuvěřitelně výřečného pamětníka. Kdykoliv jsme se potkali, chrlil na mě neuvěřitelně zajímavé a zábavné příhody o jeho přátelích a starých skautských časech. Pro Paměť národa vyprávěl skoro sedm hodin. Když jsem teď nahrávky poslouchal, uvědomil jsem si, jak málo mluví o sobě. Vlastně přednáší dějiny českého skautského hnutí. S Jiřím Navrátilem odešla jedna veliká junácká kronika vyprávějící strhující a povzbuzující příběh skautingu. Paměť národa zachránila jen její odlesk. Zaplaťpánbůh aspoň za to.

Vzpomínky pamětníků zaznamenávají lidé z neziskové organizace Post Bellum. Příběhy ukládají na portál Paměť národa. Tento projekt je financován nikoliv ze státních dotací, ale především z drobných darů. Můžete-li přispět, vstupte do Klubu přátel Paměti národa.

Nikdy jsem nepoznal člověka, který by, tak jako on, dodržoval skautský zákon – zvláště jeho čtvrté přikázání: skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Jeho hlasitý pozdrav: „Nazdar veliteli!“ znají snad všichni, kdo se s ním potkávali. Málokdo však věděl, že tento postavou spíše drobný pán s vyšším, trochu nakřáplým hlasem se kdysi aktivně zapojil do dvou největších vojenských převratů v Československu. Jeden vyšel, druhý ne.

Mělo to být povstání jako v pětačtyřicátém

Během květnového povstání 1945 sehrál nemalou roli jako jeden z velitelů skautů, kteří běhali mezi barikádami jako spojky a záchranáři. O tom druhém povstání – také v květnu, tentokrát roku 1949, musíme mluvit jako o největším pokusu o vojenský protikomunistický státní převrat.

Podílet se na něm měly tisíce lidí, z vojenské posádky ze Žatce se prý chystaly do Prahy tankové jednotky, povstalečtí vojáci a partyzáni měli přepadnout většinu významných státních institucí – vnitro, obranu, generální štáb, policejní prezidium, vládu. Do republiky měla přiletět západní vojska. Povstalci se chystali osvobodit politické vězně. Z Pankráce chtěli dostat Karla Kutlvašra, jednoho z bývalých velitelů povstání 1945, a dopravit ho před mikrofon Československého rozhlasu, aby vyhlásil povstání, protože jemu by lidé věřili.

Jiří Navrátil zorganizoval asi sto skautů, kteří měli jako za války zachraňovat a běhat jako spojky mezi jednotlivými velitelstvími. Několik hodin před vypuknutím tohoto povstání vůdce pozatýkala StB. Navrátil dostal dvacet let, Čančík a Polesný (vojáci, se kterými spolupracoval) trest smrti.

Ministr měl sežrat bolševickou knihu

Když si pročítáte k tomuto případu archivní dokumentaci a posloucháte vyprávění pamětníků, zdá se to celé neskutečně naivní, bez šance na úspěch, až skoro legrační. Například detaily o povstání Emanuel Čančík a skautská vůdkyně Dagmar Skálová dohadovali v Bráníku přes plot oddělující jejich zahrady, shodou okolností byli sousedé.

Důstojník československé armády zapojený do plánů povstání snil o tom – alespoň podle jeho výpovědi – že přepadne vilu komunistického ministra spravedlnosti (později obrany) Alexeje Čepičky a donutí ho sníst knihu „10 let s Klementem Gottwaldem“.

Do boje se chodí s vírou, že se to povede

Jiří Navrátil říká, že pokus o protikomunistický převrat z dnešního pohledu vypadá opravdu naivně. Tenkrát prý žili tím, že je v tom Západ nenechá: „Když jdeš do boje, nesmíš si říkat, co by bylo, kdyby bylo. To musíš jít s tím, že se to povede,“ říká Jiří Navrátil, kterého komunisté věznili v kriminálech a uranových lágrech jedenáct let.

Jiří Navrátil patří mezi největší postavy českého skautingu. V patnácti letech zažíval nejúžasnější dobrodružství, jaké si začínající skaut umí představit: tábory u Bobří řeky, záhady Stínadel, tajemství Řásnovky, chatu v Jezerní kotlině. Chodil do pražské Dvojky, kterou vedl Jaroslav „Jestřáb“ Foglar. Jak známo, tento spisovatel čerpal náměty ze skutečných příběhů z kronik svého oddílu.

Jiří Navrátil z dětského junáctví vyrostl do intelektuála, který chápal skauting nikoliv jen jako romantické sbližování se s přírodou, ale jako cestu k nejdokonalejší výchově dětí vedoucí k odpovědnosti, samostatnosti a vlastenectví.

První díl Příběhů 20. století o Jiřím Navrátilovi vypráví o jeho dětství, dospívání, Foglarovi, dobrodružství, které prožíval během Dnů mládeže 1944 a které skončilo na gestapu. Druhý díl, který Český rozhlas Plus odvysílá v neděli 29. ledna ve 20:05, se věnuje 17. květnu 1949, kdy se Navrátil zapojil do protikomunistického povstání. Uslyšíte jeho příhody z vězení a lágrů, a také podrobné vysvětlení, proč najdete jeho jméno v seznamech agentů StB.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: „Rozhodující je, co člověk udělal – ne to, co si zapsal estébák,“ říkal politický vězeň Jiří Navrátil, jehož jméno se objevilo v seznamu agentů StB. In web ČRo Plus, 29. 1. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Skaut Jiří Navrátil, který 16. ledna 2017 v 93 letech zemřel, se ve svém životě zachoval nejednou jako hrdina. U soudu v roce 1949 dostal za pokus o státní převrat dvacet let vězení. Předtím se morseovkou domluvil s ostatními zatčenými skauty, že na sebe vezme vinu.

U soudu tvrdošíjně trval na tom, že ostatní mladší junáci, kterých bylo kolem stovky, o chystané protikomunistické akci nevěděli a shromáždili se v klubovnách na noční hru. Jiří Navrátil si odseděl jedenáct let. Když čtete operativní svazky StB z roku 1949, policejní spisy z jeho jedenáctiletého věznění, neubráníte se slzám.

Navrátilovy posměšky iritovaly velitele věznice

Vyšetřovatelé StB, dozorci a velitelé věznice o něm mluví jako o zvlášť nepřevychovatelném a zavilém nepříteli, který svého činu nelituje: „Jeho chování je během výkonu trestu neukázněné. Byl již 3x kázeňsky potrestán za urážení příslušníků MV, neuposlechnutí rozkazu, držení nepovolených předmětů. Povahou je ješitný, domýšlivý a jízlivý,“ píše náčelník Mírova poručík Stříbrný v roce 1956.

Tento rozhlasový dokument volně navazuje na pořad z minulého týdne. Poslechněte si ho ZDE >> Vzpomínky Jiřího Navrátila během několika posledních let zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum. Uložili je a volně zpřístupnili na portále Paměť národa. Tento projekt je financován nikoli ze státních dotací, ale především z drobných darů. Můžete-li přispět, vstupte do Klubu přátel Paměti národa.

„Chování vězně Navrátila není dobré, protože byl už pětkrát disciplinárně potrestaný. A to nejvíc za urážení vedoucích činitelů KSČ. Hrubě se choval k příslušníkům MV. Svého činu nelituje. Povahy je domýšlivé, ješitné a posměškářské. Stýká se jen s těmi, kteří jsou nepřátelsky zaměření proti našemu zřízení,“ píše praporčík Ottinger, velitel věznice v Ilavě v roce 1957.

StB si ho zaevidovala pod krycím jménem JUNÁK

Jako studená sprcha funguje kádrový spis StB, který vznikl o pětadvacet let později. Jistý major StB Němec spis založil roku 1974. Navrátila hodnotí jako schopného a seriózního spolupracovníka. Dává mu krycí jméno JUNÁK. Hlášení z let 1974 až 1978, které estébák sepisoval, poškodila skauta Navrátila snad víc než poválečná komise ministerstva národní osvěty.

Ta ho v červnu 1945 prošetřovala kvůli jeho angažmá v Kuratoriu pro výchovu mládeže. Tam ho ovšem vyslali sami skauti, aby v tomto nacistickém úřadu vyvíjel ilegální činnost, za kterou ho vyšetřovalo gestapo. Jiří Navrátil, vystudovaný právník, novinář, překladatel, tělem i duší skaut se obhájil po válce i po roce 1989. Navrátila se zastal soud v roce 1994, který konstatoval, že byl u StB evidován neoprávněně.

Setkávání s estébáky

Jiří Navrátil po propuštění z vězení pracoval nejdřív jako čistič bazénů na pražském Výstavišti, časem začal překládat z němčiny, angličtiny a francouzštiny, publikoval v Československém rozhlase, Lidových novinách, vědecko-technickém magazínu Doba. V roce 1968 ho novináři zvolili jednatelem Klubu volných novinářů.

Navrátil se ve své neplacené funkci v Klubu naučil fígl, díky kterému pomohl několika režimu nepohodlným, z redakce vyhozeným novinářům. Dokázal jim zařídit, že dostali do svých občanských legitimací razítko o volném novinářském zaměstnání. Pro dotyčného to znamenalo velmi mnoho. Mohl dál psát třeba pod někým jiným, nemusel si hledat jiné, většinou dělnické zaměstnání – režim by je jinak pronásledoval za příživu. Kdykoliv by je třeba SNB na ulici perlustrovala, mohli prohlásit, že jsou na reportáži.

„Měl jsem strach, jestli tohle neprasklo, když se mi ozvali z ministerstva vnitra. A oni naštěstí začali s úplnou pitomostí, že se u nás tajně skrývá Jiří Ruml. To jsem pookřál, protože jsem Jiřího Rumla v té době ještě neznal. Takže jsme se začali bavit na tohle téma. Potom tam padlo něco o Husákovi, já ho chválil. Vyvracel jsem, že bychom byli přátele z vězení,“ popisuje první schůzku s StB Jiří Navrátil, která podle svazku proběhla v říjnu 1974.

Podle Navrátila se sešli ještě třikrát nebo čtyřikrát. Co si estébák zapisuje, netušil. Navrátil nepodepsal závazek mlčenlivosti ani vázací akt a ani mu prý nic takového nabídnutého nebylo. Mjr. Němec k tomu do spisu napsal, že k podpisu nedošlo, protože Navrátil mu sdělil: „K Bezpečnosti mám plnou důvěru.“

Koho JUNÁK udával

V hlášeních, která si z několika schůzek s Navrátilem estébák sepsal, se vyskytují různá jména: „Furt chtěli vědět, jak je to v tom Klubu volných novinářů. Já jim říkal, přijďte se podívat! Vždyť je to otevřené! Budeme mít schůzi. Byl jsem vstřícný. Udával jsem jim, jak blbnou různí členové ÚV KSČ, třeba o řediteli rozhlasu jsem vyprávěl ošklivosti. Já vím, že když se tam dneska někdo podívá a neví, co to bylo za chlapa, že to byl člen ÚV KSČ, že to vypadá, že jsem na někoho donášel. Ale nedonášel jsem. Nemohl jsem jim říct, já se s vámi o Klubu volných novinářů bavit nebudu, když jsem byl jednatelem,“ vysvětluje Navrátil v nahrávce pro Paměť národa.

Jiří Navrátil podle spisu nedostával za schůzky peníze. Setkání se konala v Dejvicích v restauraci Ústředního domu Armády, nikoli v konspiračním bytě. To ukazuje na to, že řídící důstojník svému údajnému spolupracovníkovi nevěřil. Spis je vedený neobvykle: z kandidáta agenta se během krátké doby stává tajný spolupracovník, pak je přeřazen na důvěrníka. Poslední zápis majora Němce je zklamané konstatování, že se Navrátil nechce ani sejít, má rodinu, spoustu práce a jiných starostí.

Soud se domnívá, že byl evidován neoprávněně

Před soudem v letech 1993 až 1994, který rozhodl, že Navrátil byl evidován neoprávněně, vystoupil estébák Němec s prohlášením, že si na Navrátila nepamatuje. Když mu soudce dal prostudovat jeho vlastní spis, prohlásil: „Byl mnou vytipován, ale byla tam určitá nedůvěra. Zprávy, které dával, měly informativní charakter a s žalobcem jsme se rozloučili. Informací od něj nebylo nikdy moc, abychom byli spokojení. Šlo o poznatky, které získal v minulosti. Ovšem styky s námi nemůže vyvrátit.“

Jiří Navrátil zjistil, že je uvedený v seznamech agentů StB na začátku 90 let. Byl to pro něj šok: „Jako právník musím říci jedno, rozhoduje skutkové podstata! A ne, co někdy napíše nějaký estébák. Záleží na tom, co kdo udělal. Do těch seznamů se člověk dostane, ani neví jak,“ řekl Jiří Navrátil, který několikrát vyhrál soudní spor o ochranu svého jména. Žaloval ty, kteří ho veřejně pomluvili, že byl agentem StB. Peníze si nenechával, věnoval je skautské nadaci.

Radiodokument