Mozaika – Psáno očima (2017)

Přidal: Premek |

Leden 24, 2017

Nakladatelství dybbuk vydalo šestou básnickou sbírku divadelního režiséra a dramatika Jana Borny. Útlá knížka nazvaná Psáno očima vyšla krátce před autorovou smrtí. Připravila Milena M. Marešová.

Natočeno 2017. Premiéra 20. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava).

Lit.: Marešová, Milena M. – Feltlová, Marina: Obešla mě bez jediného slova, bez jediného pohledu. Jan Borna napsal svoji poslední sbírku očima. In web ČRo 3 Vltava, 20. 1. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nakladatelství dybbuk vydalo šestou básnickou sbírku divadelního režiséra a dramatika Jana Borny. Útlá knížka nazvaná Psáno očima vyšla krátce před autorovou smrtí.

Divadelní režisér, autor mnoha divadelních scénářů i dramatizací her pro děti i dospělé odešel ve věku 56 let. V roce 1992 onemocněl roztroušenou sklerózou a přes všechny komplikace spojené s touto nemocí až do poslední chvíle pokračoval v tvůrčí práci. Ať už jako režisér na své domovské scéně v Divadle v Dlouhé, tak jako autor originálních, hravě ironických básní. Svou poslední sbírku, v pořadí šestou, psal Jan Borna, když už na tom byl zdravotně špatně a nemohl pohybovat rukama ani nohama, nemohl mluvit. Název sbírky není metafora, vyjadřuje skutečnost, že texty psal autor pomocí speciálního programu na počítači, který ovládal očima.

V Divadle v Dlouhé bude 20. ledna od 15 hodin rozloučení s Janem Bornou a v neděli 22. ledna se tam uskuteční křest básnické sbírky Psáno očima. Jejím kmotrem bude Arnošt Goldflam. Během večera zazní písně z inscenace S úsměvy idiotů a dalších inscenací Jana Borny v podání herecké kapely Divadla v Dlouhé.

Liší se poslední sbírka od předchozích laděním nebo způsobem, jak nahlíží na okolní svět?

„Já mám vlastně radost, že, podle mého názoru, se moc neliší,“ odpovídá Miroslav Hanuš. „V takové situaci by člověk mohl upadnout do melancholie nebo vzteku na svět a podobně, ale, to je Honza prostě takový, jaký byl předtím. On mluvit mohl ještě s námahou, ale nemohl nic psát a tím dost trpěl. Už předtím si ty básničky pamatoval, tak potom je musel někdo zapsat. No a ten přístroj, to byl pro něj dar, protože on hrozně ožil ve chvíli, kdy mohl psát. Bylo vidět, že má prostě nastřádáno v hlavě a po těch písmenech, protože to se píše po jednotlivých písmenech na virtuální klávesnici, napsal za 3 týdny asi 8 básniček. Jinak on to hrozně půlírovnal a měl mnoho verzí těch básniček, většinou je zkracoval, protože on měl rád koncentrovaný sdělení, a pak takovou smeč na konci, často ironickou nebo sebeironickou. Takže já jsem vlastně rád, že mluvil o tom, že nepodléhá nemoci ve smyslu, že by se vzdával, že by ztrácel tu svoji osobnost, což se může při téhle nemoci přihodit a udržel si dokonce humor.“

Součástí sbírky nejsou jenom básně, ale i básně v próze, v nichž se Jan Borna vrací hlavně ke svému dětství a dospívání, což asi pro něho v poslední době muselo být útočištěm nebo záchytným bodem, když už se moc nemohl dívat do budoucnosti…

„Mě na nich baví, že některý z nich jsou dost erotické. Já vám jednu schválně přečtu, ale ono tam jde o dětství: Druhá malá báseň psaná v próze. Ve druhé třídě jsem se zase zamiloval. Byla z áčka a jmenovala se Marcela Kotková. Měla rovné nohy od plisované sukně po bílé ponožky vykukující z bot. Ženy mě vždycky přitahovaly od pupíku dolů. Jednou napadl sníh a starší kluci trefovali sněhovýma koulema každého, kdo vycházel ze školy, ale Marcelu netrefili. Postavil jsem se před ní a dostal zásah přímo do obličeje. Obešla mě bez jediného slova, bez jediného pohledu. A tady se nabízí pointa a jedno hluboké poznání o ženách, ale mně zůstala jen vzpomínka na to, jak jsem dostal sněhem do držky. Typická věc.

Pointy byly u Jana Borny velmi důležité i v miniaturních kratičkých básničkách, a pokud ji neměl, tak schválně napsal, že tam ta pointa není

„Ano, s tím si tady zrovna pohrává, a pak je tam jedna báseň, která má tři závěry a můžete si vybrat, který je lepší. Ale pointa byla pro něj zásadní, protože on miloval anekdoty, a byl také jejich výborným vypravěčem. On byl člověk, kterým já závidím, protože si anekdoty pamatoval.“

Radiodokument