Společnost On Air – BRNOX – Průvodce brněnským Bronxem Kateřiny Šedé (2017)

Přidal: Premek |

Únor 1, 2017

Kateřina Šedá o své knize BRNOX a o brněnském „Bronxu“ – romské enklávě na ulici Cejl a přilehlém okolí. Připravila Táňa Zabloudilová.

Natočeno 2017. Premiéra 30. 1. 2017 (ČRo Radio Wave, 15:20 h.). K poslechu zde.

Lit.: Zabloudilová, Táňa: Kateřina Šedá o svém průvodci brněnským Bronxem: Základem je místní smysl pro humor. In web Radio Wave, 30. ledna 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Průvodce brněnskou vyloučenou lokalitou se Kateřina Šedá rozhodla vystavět na základu, který se může zdát kontroverzní. Podle ní je však na brněnském Cejlu tvrdý humor zdejších obyvatel všudypřítomný, a tím pádem neopomenutelný. Nepříjemné přezdívky demonizované čtvrti se rozhodla neutralizovat přesmyčkou jedné z nich, vznikl tak nový název místa i šest set stran dlouhého, zdánlivě anarchicky uspořádaného průvodce – Brnox.

Kateřina Šedá: Prosím vás, neznáte nějakou pohádku, co se vypráví v této lokalitě? Co třeba říkáte dětem vy?
Muž: Ať zmiznou.

Brnox je výsledkem posledního projektu umělkyně, která v minulosti přemístila náves moravské vesnice Bedřichovice před galerii Tate Modern, v bratislavské tržnici zorganizovala hru na pevnost Boyard a v helsinských tramvajích nechala hrát a zpívat pouliční umělce. Šedá, jejímž cílem je zpravidla zrušit mrtvolný klid daný bariérami mezi lidmi, ukazuje vyloučenou lokalitu uprostřed Brna jako vesnici ve městě a multikulturní distrikt, ve kterém kromě Romů žijí i příslušníci několika národnostních menšin. Všechny trasy v průvodci doprovází „uliční sběr“ rozhovorů, útržků situací a obrazů ze čtvrti, která v Brně platí za místo, kam se „raději“ nechodí a s nikým se pro jistotu nemluví. V její poštovní schránce se tak kromě nadšených reakcí objevují rasistické výhružky a nadávky, kromě nich však čas od času přijde i neobvyklý dotaz:

Dobrý den, paní Šedá,
já vím, že si děláte ze všeho srandu (slyšel jsem rozhovor v rádiu), ale já píšu vážně. Nutně bych potřeboval naštvat lidi z naší obce, protože vím, že jenom toto je může k nečemu přimět. Zaměřujete se i na toto? Dokázala byste naštvat velkou skupinu (třeba 350)? Nechám na vás, samozřejmě, téma. Díky za odpověď, zde je můj kontakt…

Rozhovor o knize, která vzbudila pozdvižení jak na Cejlu, tak mimo něj, vznikl uprostřed lokality, v kavárně supermarketu přezdívaného místními Romšpár.„Asi rok a půl mně trvalo, než jsem našla způsob, jak průvodce postavit, motala jsem se v tom mnohem delší dobu než obvykle,“ vzpomíná Šedá na moment, kdy si uvědomila, že klíčovým prvkem Brnoxu musí být humor. „Měla jsem pocit, že cokoliv uděláme, je špatně. Pocit, že se vždycky dostanu do nějakého klišé, že můj princip zároveň popírá něco jiného. Je pravda, že humor byl od začátku přítomný. Dokonce jsem ho nejdřív dlouho popírala, bála jsem se, že by to místní lidi zesměšnilo, že by je to shodilo nebo by to ukázalo, že jsem pitomá já. Pak ale začalo být jasné, že se to bez toho vůbec nedá udělat. Když jsem dávala lidem nahlížet, všem to přišlo zábavné, takže jsem se rozhodla, že to bude jedna z těch věcí, která tam určitě bude. Samozřejmě jsem chtěla, aby byl průvodce seriozní věc, nejenom zábava, nešlo to ale vynechat. Je to jedna z věcí, která nám chybí, obyčejný motiv toho, že se můžeme společně zasmát, a s Romy to jde ještě líp než s bílými.“

Brnox obsahuje deset turistických tras, které Šedá sestavila s publicistou Alešem Palánem. „Je tam bílá trasa víry a náboženství, žlutá gurmánská trasa, růžová je dětská, pak tam jsou dvě o historii a holocaustu, které tvořil historik Michal Konečný. Následuje trasa fauny a flóry, kulturní trasa, černá, což je noční, a šedá: to je moje trasa, která představuje lokalitu jako vesnici ve městě.“ Při průzkumu Cejlu měla Šedá tendenci navazovat na svoje předchozí práce, ve kterých často prozkoumávávala prostředí vesnice. „Bylo pro mě složité a nepříjemné, že to místo lidé vnímají tak negativně, pořád se opakovalo, že je to ghetto, bronx. Já jsem ale cítila, že to vnímám jinak. Postupně jsem díky různým prvkům, jako byly parte, co visí na sloupech, papuče, ve kterých se chodí na náves, nebo peřiny v oknech, definovala vesnici. Takové věci se ve městě nevyskytují, takže jsem to postavila jako vesnici uprostřed města. Koneckonců lidé se tu znají, zdraví se a baví se na ulicích. Dá se to číst úplně jinak, než že je to ghetto.“

Úředník na finančním úřadě
KŠ: Dobrý den, chtěla bych se zeptat na tuto lokalitu, jestli se vám tady líbí, když třeba jdete do práce?
- Cože?
KŠ: No, jestli se vám tady líbí?
- Ste normální? Tady jste na úřadě!
KŠ: A líbí se vám tady?
- Jako na světě?

Ve prospěch definice Cejlu jako vesnice svědčí i způsob, jakým lokalitu vnímají sami místní. „Spoustě obyvatel připadá, že žijí na okraji města,“ vysvětluje Šedá. „Jejich pocit vyloučení je tak hluboký, že se jim promítá do vzdáleností. Když jsem se ptala, kde by chtěli bydlet, často říkali: někde uprostřed města. Byli to lidé z ulice Vlhká, která je 200 metrů od Malinovského náměstí, v samém centu Brna.“

Šedá zdůrazňuje, že Romové nejsou zdaleka jedinou menšinou, jejíž příslušníci žijí v oblasti Cejlu. „Není to průvodce po romské lokalitě, žije tu spousta jiných menšin, o kterých víme ještě daleko míň než o Romech. Myslím, že o Vietnamcích nevíme nic, ani o lidech z Arménie nebo ze Sýrie, kteří tu bydlí, provozují obchody a normálně tu fungují. Lidi většinou nenapadne dát se s nimi do řeči. Když vidí paní u stánku, která mluví špatně česky, neptají se odkud je a jak se jí tu daří. Nikoho nenapadne se ptát, jak funguje manželství Čecha a Vietnamky, kteří tady provozují zastavárnu. Ale ani o Romech vlastně nevíme nic.“

V srpnu na Cejlu
KŠ: Nevíte, kdo by mi v lokalitě upekl vánoční cukroví?
Žena, 40 let: Vánoce máš za půl roku
KŠ: Já už to sháním teď.
Žena, 40 let: Ty máš rakovinu?

Během práce na Brnoxu kontaktoval Šedou Filip Remunda, na Cejl tak zakrátko přijel celý štáb Ano, šéfe! včetně Zdeňka Pohlreicha a vznikla tu jedna z epizod pořadu. „Pohlreich dobrým způsobem spojuje všechny lidi, když jsme přišli dovnitř do restaurace, bylo tam ticho, jak kdyby vešel Karel Gott. Venku zas všichni volali, jestli se s ním můžou vyfotit.“ Zátěžového testu, kdy podnik zaplní štábem pozvaní hosté, se tentokrát účastnili lidé z lokality a majitelé místních, konkurenčních podniků. „Považuju za problém, že tu není romská restaurace. Ptal se na to i Pohlreich, proč se tu někde nevaří romské jídlo. Požádala jsem proto jednu rodinu, jestli by mu uvařili romskou specialitu u nich doma, tak šel k nim a byl z toho uplně nadšenej.“

Průvodce, na kterém kromě Aleše Palána spolupracovala také bohemistka Lucie Faulerová, důsledně zahrnuje množství místních zajímavostí včetně podniků, jako je výrobna vzducholodí nebo Afrobar. Šedá uvádí jako příklad unikátního místa Číňanovo pole. „To je půda, která leží ladem, je uprostřed města, poblíž vlakové tratě. Zabral si ji Číňan a pěstuje tam tropickou zeleninu,“ popisuje. „Šla jsem tam jednou kolem s bábou kořenářkou z Armády spásy, která se snažila identifikovat různý byliny u cest. Pak vidíme Číňana, který tam něco okopává, měl dost vyděšený výraz, protože si myslel, že mu to jdeme zlikvidovat. Fotograf tam potom našel sáčky od semínek, skutečně to byly různé druhy tropických fazolí a dalších plodin. Připadá mi skutečně obdivuhodný, že půdu, o kterou se nikdo nestará, někdo takhle využije. Je to ukázka, jakými různými způsoby mohou lidé v té lokalitě fungovat, nejsou to jen negativní příklady, jaké neukazují média.“ Šedá dodává, že existenci Číňanova pole původně nechtěla zveřejňovat, aby pěstitel o svoji půdu nepřišel. Areál v blízkosti trati, na kterém se rozpadá několik budov, ale čeká demolice, pole tedy skončí spolu s ní.

KŠ: Děcka, dodržujete na Vánoce nějaké zvyky?
Děti: Jo! Jo! Jo!
KŠ: A co?
Děti: Televizu!

Růžová trasa Brnoxu je věnovaná místním dětem. „Rodiny jsou tu velmi různé, poznala jsem rodiče, kteří pracují a jejich děti chodí pravidelně do školy, děti tady často touží po vzdělání a chodí se doučovat do neziskovek nebo do Muzea romské kultury. Některé rodiny zase děcka vůbec nepouští na ulici, prakticky žijí v domácím vězení, hned po škole chodí domů a ven mohou jen s rodiči, aby se nechytli drog,“ vysvětluje Šedá. „Jsou tu bohužel i děti, se kterými rodiče hrajou hru o oplatkovou medaili, to znamená, že dostanou oplatek, když je rodiče celý den neuvidí. Když jsem se ptala místních deváťáků, co chtějí dělat po škole, všichni řekli, že chtějí na pracovní úřad. To je ale jedna konkrétní zkušenost, na základě které se nedá generalizovat.“ Na stejné základní škole vznikla předloni reality show České televize Třída 8.A, která měla upozornit na dlouhodobý problém České republiky – segregované školství a neschopnost státu postarat se o to, aby romské děti měly ve školách alespoň podobné podmínky jako děti bílých rodičů. Růžová trasa Brnoxu připomíná všednodenní realitu segregovaného školství, za které ČR dlouhodobě kritizují úřady Evropské unie, obzvlášť palčivě.

V závěru rozhovoru je řeč o nedávné demonstraci na podporu romských rodin z okolí Cejlu, kterým vlastník jejich budov, firma Dolfin R.E. – Zábrdovice 1, neprodloužil smlouvy a dostal tak rodiny zvyklé na tříměsíční nebo měsíční smlouvy do prekérní situace. Sehnat promptně náhradní bydlení je pro romskou rodinu v českém prostředí problém, Romovi byt hned tak někdo nepronajme a město dostatkem vhodného sociálního bydlení nedisponuje. Kateřina Šedá se demonstrace na podporu rodin účastnila, bude podle ní Brno ochotné se za obyvatele Brnoxu postavit? Nebo by Brňané na místě dnešního ghetta, jak se místu také říká, raději viděli čtvrť s administrativními a komerčními budovami, jaké plánuje v oblasti provozovat Dolfin R.E. – Zábrdovice 1? „Já určitě nejsem člověk, který by kritizoval roli radnice,“ odpovídá Šedá. „Brno se o tuhle otázku dost zajímá, přestože si v lokalitě lidé myslí, že je jim to na úřadech jedno. Myslím, že v Brně je i poměrně velká část veřejnosti, které se to nelíbí, na té demonstraci nebyla jenom parta nadšenců. A to říkám i s tím, že si samozřejmě uvědomuju, co jsou lidé schopní o tom místě říct, během uličních sběrů jsem toho slyšela spoustu.“

Ve prospěch definice Cejlu jako vesnice svědčí i způsob, jakým lokalitu vnímají sami místní.

Rom (okolo 50 let): Kde se dá koupit ta knížka o Pohlreichovi?
KŠ: To není knížka o Pohlreichovi, to je průvodce Cejlem, Pohlreich tam má jen kapitolu.
- Průvodce Cejlem? Po čem?
KŠ: No po zajímavostech v lokalitě.
- A dostanem byt?
KŠ: Říkám, že je to průvodce, já vám nemůžu zařídit byt.
- Když je to o zajímavostech, tak tam napište, že je zajímavý, že nikdo z nás nemá byt.

Šedá současně připomíná, že ani zachování Cejlu v dnešní podobě není pro místní obyvatele žádná velká výhra. „Případ těch rodin z okolí Vlhké je samozřejmě extrém, ale setkala jsem se s mnoha lidmi, kteří tu bydlet nechtějí. Často si s tímhle místem spojují veškeré svoje problémy, dost z nich si myslí, že kdyby se odstěhovali, všechny jejich těžkosti by se vyřešily.“

Z poštovní schránky KŠ:
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, zda byste nechtěla udělat takovou knížku o Bystrci? Tady je to úplná nuda, že byste to nějak ukázala, dík.

Radiodokument