Příběhy 20. století – Milan Černoch (2017)

Přidal: Premek |

Únor 13, 2017

Příběh strojního inženýra Milana Černocha je ojedinělý: v roce 1951 se jako student techniky rozhodl vystoupit z komunistické strany, protože nesouhlasil s všudypřítomným útlakem. Netřeba dodávat, že se nesetkal s chápavou reakcí. Připravil Adam Drda.

Natočeno 2017. Premiéra 12. 2. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h). K poslechu zde.

Lit.: Drda, Adam: Řvalo na mě tři sta lidí a sálala z nich nenávist. Příběh Milana Černocha, který v roce 1951 vystoupil z KSČ. In web ČRo Plus, 12. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když jsme s Milanem Černochem natáčeli rozhovor, projevoval opakovaně obavu, aby nebyl představován „jako nějaký hrdina“. Říkali jsme mu, že ho chápeme, ale že nezaznamenáváme pouze vzpomínky hrdinů-odbojářů, ať už protinacistických nebo protikomunistických, nýbrž všech lidí, kteří ve 20. století něco zajímavého prožili a chtějí o tom mluvit.

Pana Černocha jsme tím snad upokojili. Nebudeme ho tedy označovat za hrdinu, avšak přesto: je to obdivuhodný člověk, který se dokázal chovat poctivě a statečně v situaci, v níž se většina jeho spoluobčanů přinejmenším přikrčila. Ještě je třeba zdůraznit, že jsme se s p. inženýrem Černochem sešli k interview především kvůli jeho práci – před rokem 1989 byl totiž odborníkem na odsiřování elektráren a neobyčejně zajímavě vypráví o potížích, s nimiž se potýkal, přesněji řečeno, podává svědectví o tom, že komunistický aparát odsíření elektráren bránil, ačkoli bylo jasné, že zničené ovzduší vážně poškozuje zdraví desítek tisíc lidí, zejména v severních Čechách. Ostatní témata vyplynula teprve během rozhovoru, včetně tématu zásadního – vystoupení z KSČ.

Vyhořelý dům

Budoucí inženýr Milan Černoch se narodil 24. září 1930 v Praze. Jeho otec Svatopluk Černoch, profesor na střední průmyslové škole v Praze na Smíchově, byl autorem odborné strojně technické příručky, knihy, která se dočkala mnoha vydání a studovalo podle ní několik generací budoucích strojařů. Maminka Věra pocházela z dobře zaopatřené rodiny, vlastnila v Praze dům.

Milan Černoch má silné dětské vzpomínky na válku, pamatuje si atentát na Heydricha, následný německý teror i konec okupace, který byl pro rodinu těžký: „Boje na Pankráci byly dost kruté. Utekli jsme z našeho domu a vrátili jsme se 9. května. Přijeli jsme a zjistili, že polovina domu, v němž jsme bydleli, mezitím vyhořela. Tak jsme tam před tím zničeným domem stáli. Zůstalo nám akorát to, co jsme měli na sobě, jinak nic.“ Zlý zážitek se záhy spojil s dobrým: k Černochovým, bezradně stojícím před zničeným domem, přišel cizí muž – když zjistil, co je postihlo, nabídl jim bydlení v jeho vile. Nic nechtěl, prostě pomohl lidem v nouzi.

Věřil jsem tomu

V necelých sedmnácti letech vstoupil Milan Černoch do komunistické strany. Nebylo to pro něj složité rozhodování, komunisticky smýšleli i někteří jeho příbuzní včetně otce. Věřil KSČ, věřil, že ve straně bude užitečný a přispěje k budování nové společnosti. „Pro mladé byly komunistické myšlenky tehdy velmi lákavé, komunisté měli šikovný způsob, jak lidi získávat, navíc nás osvobodili Rusové, a z toho vyplývaly sympatie vůči Sovětskému svazu. Nadšení pro socialismus bylo obrovské, všeobecné, já jsem o komunistické ideologii a komunistické politice nic podstatného a hlubšího nevěděl, ale to, myslím, skoro nikdo. Představoval jsem si vývoj jednoduše, věřil jsem, že to všichni myslí dobře, a líbilo se mi to.“

V únoru 1948 Milan Černoch uvítal, že KSČ převzala vládu: „Docela se na to pamatuju. Tatínek byl nadšený, že komunisté budou mít větší moc, že všechno půjde rychleji dopředu. Bylo to šíleně nesmyslné, samozřejmě. A byli jistě chytří lidé, kteří věděli, co se doopravdy děje, ale já jsem s nimi jako osmnáctiletý kluk nepřišel do styku. Navíc jsem nebyl v ulicích, neviděl jsem Lidové milice, vnímal jsem to tak nějak zprostředkovaně.“

V roce 1950 Milan Černoch maturoval a začal studovat na Českém vysokém učení technickém. Měl výborné výsledky, byl v KSČ, takže měl před sebou slibnou kariéru. Stal se rovněž vedoucím studijního kroužku: „To bylo místo, které dostávali jen spolehliví soudruzi, kteří zároveň nesměli být úplní blbci. Jenže v té době už jsem začínal chápat, že se to všechno ubírá nějakým nedobrým směrem.“ Milan Černoch začal o straně pochybovat – ptal jsem se ho, co k pochybám přesně vedlo: „Těch věcí bylo strašně moc. Zavírání, znárodňování, potlačování jakýchkoli jiných názorů a postojů. Po únoru nabrala sovětizace strašné obrátky. Měl jsem taky velké štěstí, protože jsem se tehdy seznámil a velmi skamarádil s Radimem Paloušem (pozdější filosof a disident – pozn. autora), měli jsme důvěrné přátelství.“

Vystoupení z KSČ

Prostřednictvím Radima Palouše se Milan Černoch dostal do užšího okruhu přátel kolem filosofa Jana Patočky, začal docházet na jeho soukromé semináře, otevřel se mu nový intelektuální svět, a na základě různých diskusí a setkávání si víc a víc uvědomoval, že jeho členství v KSČ je chyba.

Něco podobného se přihodilo mnoha lidem, ale zpravidla nenašli sílu k tomu, aby ze strany vystoupili. Nebylo divu: v atmosféře krutých 50. let většina lidí věděla, že vystoupení z KSČ znamená demonstrativní nesouhlas s režimem a tudíž velké problémy – nikdo nemohl vědět, jak velké, mohlo jít „jen“ o vyhazov z práce nebo ze studia, ale postih se mohl rozšířit též na příbuzné a mohl mít i mnohem tvrdší podobu, včetně vězení.

„Říkal jsem si, jak z toho ven, a pochopitelně jsem zvolil ten nejhorší způsob. V roce 1951 jsem vrátil stranickou legitimaci. To, co následovalo, bylo šílené. Jenomže být v té straně znamenalo souhlasit s tím, co se tady provozuje. Toho jsem nebyl schopný. Já si to nijak zvlášť nerozmýšlel, zkrátka jsem si řekl, že tam nemůžu být. Všude kolem byly popravy, zatýkání, deportace, strašidelné znásilňování. Nebylo to tak šílené jako heydrichiáda, ale bylo to hrozné. Teď zavřeli toho, zítra tamtoho, třetí byl označen za zrádce lidu. A když byl člověk v té partaji, tak marná sláva, ta hrůza se provozovala i jeho jménem. A k tomu jsem nebyl ochotný.“

Vystoupit ze strany bylo něco nevídaného: „Nejdřív začali bádat, kde se ve mně vzala ta drzost vrátit legitimaci slavné komunistické strany, jak jsem na to vůbec přišel. To se ovšem neodehrávalo mezi čtyřma očima. Partajníků na škole bylo několik set a svolávaly se veřejné schůze, asi tři. Vždycky se shromáždily ty stovky zapálených komunistů a naproti nim jsem stál já, takový jeden hloupý, který v té organizaci nechtěl být. Byl jsem opatrný, snažil jsem se je moc neprovokovat, věděl jsem, že to odskáču, ale nechtěl jsem to zase odskákat zbytečně moc. Na jedné schůzi jsem ovšem nakonec, asi po dvou hodinách, omdlel. Představte si, že na vás řve dvě stě tři sta lidí a vy cítíte tu absolutní nenávist. Verdikt byl jasný: Takový člověk jako já nemůže být součástí pracující inteligence a musí být ze školy vyloučen.“

Profesoři Milanu Černochovi (mimochodem, měl vynikající studijní výsledky) tehdy sdělili, že bude nejen vyloučen ze studií, ale půjde do pracovního tábora. Měl nicméně štěstí, takovému osudu se vyhnul tím, že rychle odešel pracovat na Ostravsko, kde byl nedostatek pracovních sil. Pak putoval na vojnu – a vysokou školu se mu za několik let podařilo dodělat dálkově. Zkomplikoval si život, ale mohl žít s pocitem, že si zachoval rovnou páteř.

Radiodokument