Abychom se jako andělé nevznesli někam, kam ještě nepatříme (2016)

Přidal: Premek |

Únor 20, 2017

Alena Blažejovská. Docublog básníka, hudebníka, esejisty, nakladatele a organizátora undergroundových festivalů Jaroslava Erika Friče, narozeného v roce 1949, natočila Alena Blažejovská v brněnské Nemocnici U svaté Anny, v Nemocnici U milosrdných bratří v Letovicích a s využitím vlastního zvukového archivu. Zvukový mistr Lukáš Dolejší. Režie Radim Nejedlý.

Z blogů J. E. Friče čte Vladimír Hauser.

Připravilo Brno v roce 2016. Premiéra 26. 2. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 30. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Tahle země bude pro starý; 26. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) k úmrtí J. E. Friče; 9. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 21:00 h.).

K poslechu zde.

Lit.: Blažejovská, Alena: Dokumentární blog o „zmrtvýchvstání“ J. E. Friče z kómatu. Za svou literární a publicistickou činnost dostal Frič v lednu 2017 cenu. In web ČRo 2 Praha, 26. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Řeklo by se, že už toho nemůžu moc dělat. Ale můžu podávat svědectví.“ Dokument se odvíjí od letních měsíců v roce 2015, kdy J. E. Frič ležel v kómatu ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na pomezí života a smrti. Cituje se v něm z Fričova blogu (čte Vladimír Hauser) a zároveň je svérázným rozhlasovým blogem autorky Aleny Blažejovské, která vypráví o tom, čeho byla při svých nemocničních i jiných návštěvách svědkem.

Za pár měsíců od tohoto dramatického období se Alena Blažejovská začala s J. E. Fričem setkávat v nemocnicích v Brně a Letovicích a zaznamenávat jeho postupné nabírání sil a návrat do života. Z pacienta upoutaného výhradně na lůžko se proměnil v člověka, kterého je možné na kolečkovém křesle vyvézt do zahrady, a pak v osobnost, která už sama (byť o dvou berlích) přichází ze svého nemocničního ústraní promlouvat k publiku na literárních a hudebních večerech.

„Řeklo by se, že už toho nemůžu moc dělat. Ale můžu podávat svědectví.“ Za svou literární činnost a publicistiku obdržel J. E. Frič 31. ledna 2017 Cenu města Brna.

Současně se J. E. Frič vrátil k psaní blogu, který byl už v minulých letech jeho vyjadřovací platformou. Vyšly mu tři knihy blogů Psáno na vodu palbou kulometnou (nakladatelství Dauphin), ale chuť k dalšímu psaní získával teprve zvolna. Dnes má na Facebooku přes 4800 přátel-čtenářů a čím dál častěji komentuje i politické dění a stav naší společnosti.

Kdo je J. E. Frič

Jaroslav Erik Frič (*1949 v Horní Libině u Šumperka) je známý undergroundové komunitě Čech a Moravy, ale i širší kulturní veřejnosti. Léta provozoval nakladatelství Votobia (od roku 1991) a Vetus Via (od roku 1993), vydával publikace Jakuba Demla, Josefa Floriana, Jiřího Kuběny a řady dalších autorů včetně jednoho ze svých nejbližších přátel Ivana Martina Jirouse.

Už od roku 1969 se ostatně věnoval strojopisnému opisování textů a pak s přáteli vydával samizdaty. Nejdřív v Ostravě, pak v Olomouci a Brně. Později od této (a taky vlastní autorské) knižní produkce přešel téměř výhradně do prostředí klubů a festivalů poezie a hudby (Napříč-Konec Léta, Potulný dělník, Uši a Vítr aj.).

Potulná akademie a další projekty

Ty organizoval, uváděl, vystupoval na nich se svými texty i s texty jiných, doprovázen Tomášem Vtípilem, Josefem Klíčem a různými dalšími kapelami. Záleželo mu na tom, aby mladým lidem nabídl takový rozměr kultury a vzdělání, s jakým se většinou ve svých životech míjeli (projekt Potulné akademie).

V roce 2002 založil občanské sdružení Proximus „pro podporu a integraci osob, náležejících k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“. Na tyto aktivity v roce 2006 navázala obecně prospěšná společnost Christiania.

Nechtěl se přizpůsobit

Vystudoval angličtinu, ruštinu, francouzštinu a italštinu na ostravské jazykovce a angličtinu a filozofii na univerzitách v Olomouci a Brně. Nechtěl se ale „přizpůsobit“ a vřadit do normalizačních poměrů, a proto absolvoval střední hotelovou školu a vydělával si po hospodách.

Na ty byl ostatně, jak vypráví, odkázán už jako chlapec. Neměl mu kdo uvařit, neboť jeho maminka byla nemocná a brzy zemřela. Zůstali tedy se sestrou sami s otcem, který je vedl přísně, s uplatněním tvrdých požadavků, jaké měl i sám na sebe.

Abychom se jako andělé nevznesli někam, kam ještě nepatříme

Od mládí měl těžké zdravotní problémy. Dýchací potíže ho opakovaně přiváděly do sanatoria v Novém Smokovci i jiných lékařských zařízení. Bojoval s tím statečně. A bojuje dodnes. I když se přidaly další neduhy a nemoci. Jeho současná diagnóza zní „malnutrice u polymorbidního pacienta“.

Lit.: Staszek, Zdeněk: Dnes mě za průzkum terénu i někdo pochválí. In web H70, 1. 3. 2017 (rozhovor s A. Blažejovskou). – Cit.: Kdo si v neděli večer naladil Dvojku Českého rozhlasu, uslyšel sípavý, naléhavý hlas. To se ozýval brněnský básník, hudebník, nakladatel a organizátor Jaroslav Erik Frič; mluvil o zásvětí, do něhož nahlédl v dlouhém, několikaměsíčním kómatu, o sobě, o trvajících radostech i strachu. Za dokumentem „Abychom se jako andělé nevznesli někam, kam ještě nepatříme“ stojí redaktorka a publicistka Českého rozhlasu Alena Blažejovská, která podobných dokumentů a pásem už vytvořila celou řadu. Mimo to už dvacet let připravuje pořad o kultuře Zelný rynk a působí jako pedagožka na Divadelní fakultě JAMU.

Jaký máte vztah k Jaroslavu E. Fričovi? Z dokumentu bylo znát, že si hodně rozumíte.

Jardu Friče znám od poloviny 90. let. On tvrdí, že jsme se poprvé setkali na uvedení nové knížky Martina Reinera (tehdy Pluháčka) v brněnském podniku Charlie’s Hat. V rozhovorech, které jsme spolu loni vedli, mi řekl, že jsem ho tehdy jako první podnítila k psaní podobného druhu textů, jakými jsou nyní jeho blogové zápisy. Zeptala jsem se ho totiž, zda by pro magazín Českého rozhlasu Brno Zelný rynk nenapsal „entrefilet“ — tak jsem tehdy označovala úvodní příspěvek, něco jako fejeton s hodnotící složkou. Od té doby se mnou jako s rozhlasovou dramaturgyní spolupracoval, psal fejetony, eseje a později scénáře hodinových literárních pásem pro cyklus Schůzky s literaturou na Vltavě. A setkávali jsme se častěji, i proto, že jsme chodili stejnými cestami: například aktivity kolem Bítova a básníka Jiřího Kuběny, Společnosti přátel Jakuba Demla, Společnosti Anny Pammrové a podobně. Sledovala a natáčela jsem dění kolem jeho vydavatelství Vetus Via, festivalu Potulný dělník… V roce 2005 jsem s ním připravila delší rozhovor pro Portál české literatury, v názvu byl citát: „Uši a vítr je pro mě metafora volnosti, svobody, tvůrčího jasu a pohybu.“ Rozhovor z roku 2007 se jmenoval „Já to v žádném případě nevzdám“… Z toho je vidět, že jsme podobných hlubokých rozhovorů jako loni vedli v průběhu let více. V roce 2010 jsem s Radimem Kopáčem kompletovala knížku rozhovorů s básníky Popiš mi tu proměnu a tehdy jsem si při rozhovoru s Jardou Fričem uvědomila, že je mi svým vnitřním laděním a svými postoji, svým konáním velmi blízký. Jako katolický křesťan vlastně mnohem bližší než někteří buddhisté jiných směrů a škol, než je ta moje — tibetská škola Karma Kagjü.

Ano, v pořadu byl silný důraz na duchovno, modlitbu. Bylo to dáno i zdravotním stavem J. E. Friče nebo to byl také režijní záměr?

Nejprve bych odlišila autorský a režijní záměr. U rozhlasového dokumentu je to tak, že autor — zde já — je de facto tím, čím je u filmového dokumentu režisér. V rozhlase oproti tomu režisér — zde Radim Nejedlý — dotváří dokument až ve studiu, a to zejména při práci s herci a hudbou. Takže pokud je otázka mířena na můj autorský záměr — nebyl v tomto smyslu apriorní, proklamativní. Vše vyplynulo přirozeně ze situace. Ale dá se říct, že samo rozhodnutí začít natáčet souviselo s otázkami, které jsem si v těch měsících mezi létem 2015 a létem 2016 kladla — pokud jde o Jardův stav a jeho vývoj. Ale když jsem začala natáčet, nemohla jsem vědět, co a jak dlouho mi bude dáno natáčet. Mou motivací bylo totéž, o čem se pak zmiňoval i Jarda Frič: podat svědectví. Vyhodnotila jsem to jako svůj úkol.

Vaší specialitou je dokument (feature) nebo tematická pásma. Co vás k podobným formátům přitáhlo?

Ve skutečnosti pracuji v Českém rozhlase v Tvůrčí skupině Drama a literatura a třicet let se zabývám dramaturgií a tvorbou literárních a literárně-publicistických pořadů. Je ale pravda, že už před lety jsem si oblíbila rozhlasová pásma, která vysílá stanice Vltava v nedělní řadě Schůzek s literaturou. Rozhlasové literární pásmo bylo i tématem mé habilitace na Divadelní fakultě JAMU. A od literárně-publicistického či literárně-dokumentárního pásma je už jen krok k dokumentaristice. Na konci 90. let jsem takto natáčela v Petrkově a Staré Říši — tehdy ještě pro Schůzky s literaturou. Anebo s básníkem Zdeňkem Volfem při inseminaci krav. Časem jsem chtěla být svobodnější při volbě témat a taky jsem se nechala inspirovat tvorbou rozvíjející se komunity českých rozhlasových dokumentaristů. A tady mě máte. Vlastně jsem už od dětství vyrážela na průzkumy terénu — a byla za to bita. Dnes mě občas i někdo pochválí.

Baví vás pořád i „standardní“ rozhlasová publicistika?

Baví. Rozhlasový dokument či feature je velmi náročná a pracná disciplína. Každoročně si to ověřují i moji studenti v Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU. Ale já mám kolem sebe mnohem větší množství zajímavých lidí a témat, než jsem schopna zachytit prostřednictvím dokumentu. Takže ta „běžná“ publicistika, jako jsou rozhovory, jednodušší reportáže nebo i fejetony, vzpomínková vyprávění atp., mi umožňuje natočit a odvysílat více úžasných věcí. Baví mě totiž ti lidé. Ale musím opět připomenout, že kulturní publicistika je jen částí mé rozhlasové práce. Od loňska mi k magazínu Zelný rynk na stanici Český rozhlas Brno a literárním pořadům pro Vltavu a Dvojku přibyla ještě starost o řadu Radiokniha na Českém rozhlase Plus. To je četba na pokračování z literatury faktu, jejímž jsem jako dramaturgyně garantem.

Zelný rynk, váš pravidelný pořad o kultuře a společnosti, se vysílá přes dvacet let. Proměnily se nějak témata, lidé a místa, kterým se pořad věnuje?

Všechno se proměňuje, a i kdybych zůstala u stejných témat, lidí a míst, bude to jiné. Také J. H. Krchovský konstatoval, že když píše o tomtéž ve čtyřiceti, v padesáti a dál, není to totéž, jako když o tom psal ve dvaceti. Řada tvůrců, spisovatelů odešla, mapa kulturního Brna, Moravy se proměnila. Ani Host není týmž Hostem, jakým byl v 90. letech. Zelný rynk to všechno zrcadlí. Není už za kým jezdit do Petrkova, ale je za kým jezdit do Tasova. A vyzrávají noví autoři. Pro Zelný rynk vždycky psali zkušení matadoři, dnes třeba Pavel Švanda, ale i začínající tvůrci. Na JAMU jich mám vždy celý ročník — píší, natáčejí rozhovory a reportáže a já jsem moc ráda, že je práce pro rozhlas baví.

Jak se na rozhlasové práci projevil internet či sociální sítě? V dokumentu o J. E. Fričovi například často zazní jeho zápisky z Facebooku.

Rozhlas využívá internet a sociální sítě ve všech směrech. Ovšemže k propagaci pořadů, k informování o programu a také ke komunikaci s posluchači. Oblíbené jsou tzv. podcasty — posluchači už nemusí poslouchat pořad v jeho vysílacím čase, ale mohou si jej stáhnout a poslechnout kdykoliv. Takto lze odebírat formou podcastů i Zelný rynk. Sociální sítě a chování jejich uživatelů se ale stávají i námětem některých pořadů. Jako příklad uvedu dokument Radima Nejedlého Sdílej! z roku 2011. Pracovat s Jardovými zápisky z Facebooku tedy pro mě bylo spíš samozřejmé, než že by se to dalo považovat za něco výjimečného. Rozhlasoví dokumentaristé v Česku už také více přemýšlejí o tzv. digitálním vyprávění, které je ve světě běžnější než u nás. Audio obsah je v něm propojen s texty, fotografiemi nebo i videi a nabízen jako multimediální projekt na speciální internetové stránce. Funguje tak projekt reportéra ČRo Vojtěch Bergera Cíl: Německo, věnovaný migrační krizi.

Radiodokument