Mazlík (2017)

Přidal: Premek |

Únor 22, 2017

Dokument o životě pěstounky a miminka, ale také o opatrovnických soudech, které rozhodují o osudech dětí. Připravila Marie Jelínková. Dramaturg Ivan Studený. Mistr zvuku Jiří Slavičínský.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 2. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h., 28 min.). Repríza 17. 5. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.), 20. 5. 2017 (ČRo Plus, 15:34 h); 11. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 25. 4. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

Po repríze 11. 6. 2017 následovalo Noční Mikrofórum. Moderuje Romana Růžičková. Host: Petra Winnette, ředitelka Institutu rodinné péče Natama.

Pozn.: Mazlík. To je oslovení pro miminko, o které pečuje pěstounka na přechodnou dobu, i název rozhlasového dokumentu. Ten vypráví příběh o laskavé ženské náruči, dětské bezbrannosti a prapodivném soudním vzduchoprázdnu. Systémový zádrhel, ve kterém dítě uvízlo na sedm měsíců, se pokouší rozplést autorka pořadu Marie Jelínková. Otázka zda se jedná o pouhou smůlu jedné pěstounky a jejího mazlíka, anebo zda jde o problém většího rozsahu, vede autorku dokumentu k hledání odpovědi mezi psychology, úředníky a soudci. (anotace)

Lit.: Jelínková, Marie: Dokument: Když soudci zmatkují, děti musí počkat. In web ČRo Plus, 22. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Drobná a energická padesátnice Daniela rytmicky pohupuje kočárkem. Jedna z mých prvních schůzek s pěstounkou na přechodnou dobu má podobu procházky botanickou zahradou. Je příjemně teplý den na konci dubna roku 2015. Miminko v kočárku ale Daniele nepatří.

Tenhle spící drobeček je jen vypůjčený od kolegyně, která se právě na nedalekém ministerstvu spravedlnosti pokouší ministru Pelikánovi vysvětlit, s jakými problémy se pěstouni na přechodnou dobu setkávají u soudů. Potíže s justicí ale teď Danielu tolik nezajímají, po skoro dvouměsíční pauze s napětím čeká na telefon ze sociálky. Každým dnem by mohla dostat nové miminko.

Vychovala čtyři vlastní a šest cizích

Daniela patří k první vlně pěstounů na přechodnou dobu. Pečovat o cizí děti začala už v roce 2012. Od té doby do května 2015 prošlo její náručí šest miminek. Byly to děti odmítnuté vlastními rodinami, některé závislé na drogách, všechny vyžadující maximum pozornosti, trpělivosti a láskyplné péče.

Právní rámec pěstounské péče (§ 45a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině)
Zvláštní formou náhradní rodinné péče je svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu. Pro tento typ pěstounské péče je vytvořena zvláštní evidence pěstounů. Dítě se do pěstounské péče na přechodnou dobu svěřuje na návrh příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Přechodnou dobou se rozumí doba, po kterou rodič ze závažných důvodů dítě nemůže vychovávat (např. ze zdravotních důvodů, dlouhodobá hospitalizace apod.), po jejímž uplynutí lze dát souhlas rodiče s osvojením, případně doba do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení. Je zde předpoklad, že by se po pominutí těchto důvodů mohlo vrátit zpět do rodiny. Institut pěstounské péče na přechodnou dobu umožňuje, aby dítě mohlo vyrůstat v náhradním rodinném prostředí u proškolených pěstounů i krátkodobě a nemuselo trávit čas v ústavním prostředí. Tato forma péče by měla být využívána pro všechny děti, které musí dočasně žít mimo vlastní rodinu.
(zdroj. MPSV ČR)

Daniela má pro tuto práci kvalifikaci zejména jako matka vlastních čtyř už odrostlých dětí. Nyní si také doplňuje vzdělání, aby mohla i po ukončení práce pěstounky zůstat v oboru. V půlce května roku 2015 jsem spolu s Danielou vyzvedávala její sedmé miminko z jedné pražské porodnice a plánovala zaznamenat mikrofonem celý proces krátkodobé pěstounské péče.

Příběh chlapečka, kterému Daniela začala říkat Mazlík, se zdál zpočátku bez komplikací. Zdravé, krásné miminko v péči Daniely zdárně prospívalo. Jeho skuteční rodiče o něj nejevili žádný zájem a ani v širší rodině nebyl nikdo, kdo by se o Mazlíka chtěl starat. Proto se poměrně záhy začalo uvažovat o možném umístění chlapečka do dlouhodobější péče.

V případu se angažovala trojice žen: pěstounka Daniela, úřednice OSPODu (= orgán sociálně-právní ochrany dětí) a klíčová pracovnice z neziskové organizace podporující pěstouny. Všechny tři chtěli pro Mazlíka najít buď adoptivní rodiče, nebo dlouhodobé pěstouny. Rozčarování přineslo zjištění, že není jasné, ke kterému soudu podat příslušný návrh.

Soudní škatulata se hrála sedm měsíců

Kamenem úrazu se na dlouhých sedm měsíců stala takzvaná místní příslušnost soudu. Spis Mazlíka totiž soud A poté, co rozhodl předběžným opatřením o jeho svěření do přechodné péče Daniely, odeslal soudu B. Soud B byl ovšem 200 kilometrů vzdálený od místa, kde žije Daniela s Mazlíkem.

V místě B je sice trvalé bydliště Mazlíkovy biologické matky, ale jak jsem později zjistila, nikdo ji tam nejméně deset let neviděl. Proto soud B vyslovil nesouhlas s postoupením spisu. O tom, který soud si tedy má spis nechat a určovat osud Mazlíka, musel nakonec rozhodovat nadřazený soud C. Krajský soud C tedy vrátil spis na původní místo soudu A.

Pro pěstounku Danielu nebyl případ Mazlíka prvním setkáním s průtahy způsobenými zmatky v určení místní příslušnosti soudů..

Pro pěstounku Danielu nebyl případ Mazlíka prvním setkáním s průtahy způsobenými zmatky v určení místní příslušnosti. Tu je sice možné ujasnit závazným stanoviskem Nejvyššího soudu, jenže na opatrovnických úsecích je problém obecnějšího rázu. Komplikace působí přetížení senátů, které vzniklo po zavedení nového občanského zákoníku v roce 2014. Problémy potvrdilo jak ministerstvo spravedlnosti, tak prezidentka Soudcovské unie či ředitel organizace doprovázející pěstouny Dobrá rodina o.p.s. i zástupce ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV).

Systém poškozuje až pětinu dětí

Zdeněk Soudný z Dobré rodiny o.p.s. odhaduje počet dětí, které uvíznou v náhradním řešení déle, než by bylo nutné, na 20 %. „Není to problém jednoho soudce, oni se všichni snaží, ale chybný je celý systém,“ tvrdí Zdeněk Soudný. Chybu v systému by měl podle Daniela Hovorky z MPSV řešit vládní návrh novely občanského soudního řádu a zákona o zvláštních soudních řízeních, kterou nyní projednává Poslanecká sněmovna.

„Poprvé se navrhuje stanovit lhůtu, ve které by měly soudy nejpozději rozhodnout o úpravě péče o nezletilé děti. Návrh předpokládá, že by soud měl rozhodnout nejdéle do šesti měsíců od zahájení řízení,“ říká Daniel Hovorka z MPSV. To by však stále neřešilo případ Mazlíka, protože lhůta začíná podáním návrhu místně příslušnému soudu.

Může mít kojenec svého právníka?

Rada vlády ČR pro lidská práva schválilapodnět, aby opatrovníkem dítěte byl jmenován advokát ex offo. Bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier byl v této věci aktivní, ale podnět stále čeká na projednání vládou.

Ředitel Dobré rodiny o.p.s. Zdeněk Soudný také upozorňuje, že děti, které se dostávají k soudu, nemají své skutečné právní zastání. „My bychom byli hrozně rádi, kdyby se podařilo udělat to, že dítě by mělo nárok na svého právního zástupce. Co by právník dělal? Třeba jenom to, že by dohlížel na to, aby byl co nejdříve vypsán soud, a aktivně by se zajímal o to, aby se zbytečně nic nezdržovalo. Aby byly přítomny všechny dokumenty, které jsou potřeba, protože soudy musí často odkládat svá rozhodnutí, protože jim chybí nějaký papír, nějaké rozhodnutí. Aby mohl argumentovat ve prospěch dítěte, například že nemá jít do kojeneckého ústavu a tak podobně. Myslím, že toto by výrazně posunulo celou problematiku.“

Myšlenku zavedení kvalifikovaného právního zástupce dítěte podporuje MPSV. „Orgán sociálně-právní ochrany dětí by neměl být právním zástupcem dítěte v řízení úpravy péče. Novelizací trestních předpisů bude také stanoveno, že OSPOD by neměl být právním zástupcem dítěte v trestním řízení,“ dodává Daniel Hovorka.

Rada vlády ČR pro lidská práva již schválila podnět, aby opatrovníkem dítěte byl jmenován advokát, který by opatrovnictví vykonával ex offo. Tento podnět ovšem už dlouho čeká na projednání vládou. „Ten podnět byl schválen a předložen vládě ještě v době, kdy byl ministrem pro lidská práva Jiří Dienstbier, který byl v této věci hodně aktivní. V současné době se neví, jak se k tomu postaví nový pan ministr pro lidská práva,“ říká Daniel Hovorka.

Jak to dopadlo s Mazlíkem?

Chlapeček se nakonec do trvalé rodiny dostal ještě před svými prvními narozeninami. Negativní vliv zbytečných průtahů je však bezesporný a čas v raném věku dítěte běží velmi rychle. To zdůrazňovala pěstounka Daniela, která sledovala, jak si k ní dítě navazuje bližší a bližší vztah. Drahocenný čas, kdy se dítě učí každý den něco nového, utíká i budoucím rodičům. A to měl Mazlík štěstí, že sedm měsíců soudních průtahů trávil v láskyplné péči Daniely. Pro děti, které čekají na řešení svého osudu v institucionální péči, kde se hřejivé náruče jen těžko dopláčou, je jakýkoliv průtah ještě palčivějším problémem.

Lit.: Jelínková, Marie: Když soudci zmatkují, děti musí počkat. In Týdeník Rozhlas 24/2017 (článek).

Lit.: Hanáčková, Andrea: Drzá investigace Ivana Studeného. Andrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného. In web DokRevue, 29. 6. 2017 (recenze). – Cit.: Začátkem roku 2017 se tvůrčí skupina Dokument rozrostla v Českém rozhlase hned o dvě větve. Vedle tradičních stanic Dvojky a Vltavy přibyly dokumenty orientované na mladé posluchače – experimentální Dokuvlna na Radiu Wave inspirovaná například americkým cyklem This American Life. Na druhou stranu se rozrůstá cyklus Dokument Plus, který vede dramaturg Ivan Studený. Nemylme se, svět rozhlasové dokumentaristiky je malý, tvůrci se mezi sebou dobře znají a navzájem si „půjčují“ autory, sound designéry a k vzájemnému prospěchu i témata. Pro Studeného tak v této chvíli pracuje zkušený reportér Radiožurnálu Ľubomír Smatana, zvučí Jiří Slavičínský, který se pohybuje napříč stanicemi, dramaturgicky pomáhá Jan Sedmidubský a supervizi má stále Daniel Moravec, odpovědný za celou tvůrčí skupinu. Přesto si dokázal Ivan Studený v poměrně krátké době vytvořit osobitý dramaturgický rukopis, velmi blízký stylu, který řadu let hledal jako autor-dokumentarista.

Investigativní témata

Investigace Českého rozhlasu o sobě dává vědět v posledním roce čím dál hlasitěji. Tým pod vedením mediálně známého Janka Kroupy intenzivně pracuje na řadě kauz, které vykazují významnou relevanci k současnému politickému dění. O investigativním týmu Českého rozhlasu je tak slyšet ve veřejném prostoru poměrně často a je jistě skvělou zprávou, že se tato skupina stává významným hráčem na poli rozkrývání pozadí české politické (ne)kultury. Ivan Studený sice v tomto týmu nefiguruje, svou prací však už delší dobu naplňuje definici investigace ve smyslu objevování a důsledného sledování kauz, které zůstávají ve skrytu a nezdravě bují kvůli nezájmu společnosti a médií. Schopnost srozumitelně představit náročné případy, správně je strukturovat podle logických a časových vazeb, cit pro timing sledované story i moment překvapení Studený získal při vývoji nového formátu sedmidílných dokumentárních minisérií na Radiožurnálu v předchozích dvou letech. Od počátečních krkolomných pokusů, v nichž musel v tříminutových dílech stále dokola opakovat hlavní zápletku, představovat aktéry a vysvětlovat souvislosti, se postupně dopracoval k umění absolutní zkratky, hutných sdělení, v nichž není jediné slovo navíc, aniž by se ztrácel smysl. Jakkoli si jednotlivé díly zřejmě v proudovém vysílání Radiožurnálu našly své posluchače, za sebe jsem vždy upřednostnila poslech všech dílů najednou. Jeho série z cyklu Příběhy Radiožurnálu patří k vynikajícím příkladům dokumentární publicistiky, která nerezignuje na práci v terénu, skvělý zvuk, časosběr, jakkoli ve výsledku využije pouhý zlomek získaného materiálu.

Na Českém rozhlasu Plus dostal Studený větší prostor, dokumenty zde mají dvacet až dvacet pět minut. Zadání témat i základní způsob jejich zpracování působí čistě publicisticky, v mnohém však přesahují ke kvalitní dokumentaristice, jejíž hodnota tkví především v časosběrnosti, práci se zvukem a performativní práci reportérů. Pohlédněme takto na tři dokumenty, pod nimiž je Studený nějak podepsán.

Jeho autorskou prací je dokument Paskováci, dvacetiminutový příspěvek k velké politicko-ekonomické kauze OKD. Studený celý rok sledoval osud několika vybraných horníků, natáčel atmosféru v ostravském dole, zachytil postupně se drolící iluze o důstojném ukončení pracovního poměru s konkrétními lidmi i totální rozklad pracovní morálky.

Jako dramaturg pomáhal Studený autorce Marii Jelínkové se zachycením příběhu profesionální pěstounky (Mazlík). Téma, které je typické spíše pro řadu Českého rozhlasu Dvojky Dobrá vůle, však nezůstává jen u radostí a trablů konkrétní ženy, která na přechodnou dobu pečuje o nemluvně a pomáhá mu vytvořit si první emoční vazbu na pečující osobu. Už ve druhé třetině pořadu se syžet dokumentu silně problematizuje neschopností české justice zajistit odpovídající podmínky pro převzetí dítěte do pěstounské rodiny.

Třetí dokument Důchodce na tripu popisuje pátrání reportéra Ľubomíra Smatany, který se vydal po stopách příběhu oklamaného seniora, jenž naletěl mezinárodní narkomafii a sehrál roli „bílého koně“. Neuvěřitelná naivita ho přivedla až do honkongského vězení, kde si momentálně odpykává zřejmě doživotní trest za pašování kokainu.

Je tedy zřejmé, že ve všech třech vybraných příkladech jde o téma, které dalece přesahuje jeden lidský příběh. Autorům se podařilo najít reprezentanta konkrétního fenoménu, jenž do určité míry ztvárňuje některý z negativních jevů naší současné společnosti. Pro všechny případy je zároveň typické, že začínají jako příběh „souseda odvedle“, v reáliích, které jsou nám víceméně známé, a dovedeme si je dobře představit. Vysloužilých horníků jsou desetitisíce, přesto se ti z kauzy OKD stali nechtěně zásadním politikem. Dluhovou spirálu, v níž se točí nešťastný senior, zná už ze své rodiny snad každý Čech. Po jistou dobu tak můžeme i empatizovat s naprostou naivitou člověka, který podlehl spamové komunikaci s neznámou Sonyou slibující příšernou angličtinou dvanáct milionů dolarů za nic. A radost z miminka je snadno sdílenou radostí, která hořkne poté, co se vinou liknavosti soudů nedaří pro dítě najít náhradní rodinu.

Autorská performativita jako možný klíč

Jedna ze zásadních věcí, které Studený při definici své dramaturgie na ČRo Plus sleduje, jsou otázky novinářské etiky. Je zřejmé, že v tomto ohledu se pravidla v českém kontextu stále spíše vytvářejí, výrazně formovány evropským kontextem a posunujícími se pravidly v tom, co je v zájmu zjišťování pravdy možné a přijatelné. John Ellis cítí jako výraznou tenzi dokumentárního diskurzu nejasné rozlišení toho, co je v dokumentu skutečné, a toho, co je vytvořeno aktivitou dokumentaristy. Hlavní etický problém dokumentu vidí v otázce, zda může být určitý typ pravdy vůbec zveřejněn a jak1).

Hraniční jsou v tomto ohledu všechny tři sledované dokumenty. V případu OKD rezignoval Ivan Studený na sledování politického kontextu kauzy, zaměřil se jen na osudy konkrétních mužů, horníků, kteří své další osudy nutně spojují s vývojem politické situace. Tam, kde noviny přinášely především rozhořčené titulky a nicneříkající anketní výkřiky, nabízí Studený obraz skutečné nálady na šachtě a v jejím bezprostředním okolí. Chybějící politické konotace však vytvořily portrét bez pevných kontur, „nepřítel“, v řeči horníků jaksi stále latentně přítomen, není pojmenován. Studený tak dodává dramatičnost sledované kauze sám, a to především tím, že nerezignuje na sledování vybraných příběhů, i když mu mizí z bezprostřední blízkosti mikrofonu. Horníci postupně důl opouštějí, musí je hledat v nových působištích.

I v dalších dvou případech by kauzy nevznikly, pokud by si je autoři sami nedohledali. Jak říká Marie Jelínková, najezdila stovky kilometrů, aby dohledala příčinu nesrovnalostí v soudních sporech o nezletilé dítě. Až její vynaložené úsilí vede posluchače k tomu, že se sám začne ptát: Jak je možné, že drobné pochybení v určení místní příslušnosti týdenního mimina vede k tomu, že je dítě po dlouhé měsíce nezpůsobilé k adopci nebo osvojení? Jak to, že se všichni zaklínají upřímnou snahou a zájmem dítěte, ale jednání stále odkládají, spis přeposílají od čerta k ďáblu a nekonají? Jakkoli autorka zůstává emočně neutrální, její jednání takové není. Na případu jí záleží, zkoumá ho s nasazením a snaží se získat relevantní odpověď na své otázky.

Nejvýraznější práci v tomto ohledu předvedl Ľubomír Smatana v příběhu podvedeného seniora Vladimíra. Jasně vyznačuje jednotlivé fáze svého pátrání, hledání svědků, rekonstrukce minulosti a charakterových rysů protagonisty svého dokumentu. Precizně nás provází i fází tápání, kdy není jisté téměř nic, žalující strana mlčí, svědkové odmítají vypovídat. A pak přichází rozhodující okamžik – Vladimír mu poskytuje přístup do své e-mailové schránky. Smatana v tom okamžiku zúročí všechny fáze své dosavadní investigace. Spojí si to, co mu Vladimír z hongkongského vězení napsal, to, co mu svědkové (ne)řekli, a to, co nachází v neuvěřitelné e-mailové komunikaci. Rozkrývá tak bezskrupulózní mafiánské postupy pašovacích gangů, které cíleně po celém světě neustále vyhledávají „bílé koně“ a psychologicky velmi účinnými metodami je nakonec přimějí k nevědomému převezení drog mezi kontinenty.

Ve všech třech případech se výrazně pracuje s dramatickou strukturou, skvěle funguje expozice i postupné budování krizového momentu, který spouští řadu paralelních témat. Jakkoli autoři zveřejňují své občasné tápání, nejasnost, drží otěže případu pevně v rukou. Dramaturg přesně hlídá míru apelativní moderace, která v žádném okamžiku nepřechází do mentorování. Možná u Smatany bych zvážila zveřejnění poměrně arogantního rozhovoru s klíčovou svědkyní, reportér v té chvíli působí spíše jako vymahač doznání, než jako reportér. Na druhé straně se tak dovídáme, jak asi musí v určitých chvílích investigativní novinář vystupovat. Nejedná obvykle s žádnými šlechtici ducha, je tedy nutné dikci i razanci přizpůsobit naturelu respondentů. Ostatně i Studený začíná svou časosběrnou reportáž o hornících z OKD poměrně dlouhým a zvukově výživným záběrem toho, jak se učí kouřit hnusnou variantu jakési vodní dýmky vyrobené z levného tabáku, laciného rumu a zavařovačky. Etiku zmiňovaných dokumentů tak lze s Janem Motalem bezesporu nazvat součástí politiky, v jejímž centru stojí člověk v obci jako „předmět mravní kultivace“2).

Vpravo, vlevo, na středu

A ještě jedna věc povyšuje dokumenty, jež v současné době produkuje dramaturgicky i autorsky Ivan Studený, nad běžnou publicistiku, jak ji známe z proudového vysílání. Je to velký důraz na zvuk, rytmus pořadu obvykle dokonale sladěný s hudbou a precizní timing v práci s průvodním slovem, jež je stručné, jasné a hutné. Ivan Studený je muzikant a dobře slyší. Všechna představená témata by byla velmi vděčným materiálem pro audiovizi. Přesto jsou i v rozhlase barvitá a vtahující. Může za to právě zvuk. Studený ho vrství tak, aby byl posluchač stále uprostřed dění. Nechá dunět neidentifikovatelné zvuky šachty kdesi vprostřed hlavy, zatímco zleva mluví respondent a zprava se autor na cosi ptá (Paskováci, dobré užít si přes sluchátka). Mistr zvuku Jiří Slavičínský dokáže vytáhnout z poslední scény reportážního záběru jedinou větu, která situaci pointuje a zároveň prozrazuje mnohé o charakteru hlavní hrdinky dokumentu i jejím vztahu ke svěřeným dětem v pěstounské přechodné péči (Mazlík). Pozoruhodným způsobem zprostředkuje Smatana bizarní e-mailovou komunikaci. V angličtině slyšíme maily, které zjevně sestavoval překladač, s cizineckým akcentem následně nasloucháme krkolomnému překladu, který ještě zvyšuje absurditu slibovaného bohatství za převezení jednoho kufru z Brazílie do Hongkongu. Tam, kde by kamera přiblížila detail e-mailového vzkazu a zvýraznila konkrétní věty, slyšíme odlidštěnou komunikaci dvou lidí (Důchodce na tripu). Ivan Studený jako autor i naslouchající dramaturg v režii pečlivě hlídá práci se stereofonní bází, která v rozhlase zajišťuje plasticitu a prostorovost zvuku. Právě díky ní se můžeme ocitnout v prostoru sprch pro sto strašně špinavých chlapů, stejně jako v náruči ženy, která krmí nemluvně a šeptem mu něžně vypráví.

Podle Billa Nicholse bývá cílem performativního modu vzbudit pochopení nebo sympatie vůči zobrazenému tématu, spíše než hledání řešení a nabízení východisek, Dokumentarista „zdůrazňuje drama prožívání světa ze specifického hlediska jednotlivce“3. V dramaturgii Ivana Studeného se to zatím řadě Dokument Plus daří. Není snadné tuto linii vystihnout, pro letošek je naplánováno pouhých deset premiér cyklu, ostatní tituly vysílacího času přebírá řada od ostatních stanic Českého rozhlasu. I z malého vzorku je však patrné, že pracnost investigativní rozhlasové práce našla ve zmiňovaných dokumentech zcela relevantní způsob ztvárnění. Sám Studený označil své úsilí o rozhlasovou investigaci za „drzé“, dosavadní práce zatím vykazuje spíše přívlastky pečlivá, systematická a výsostně rozhlasová.

Radiodokument