Historie Plus – Případ zapomenutého atentátu (2017)

Přidal: Premek |

Březen 5, 2017

Příběh brněnského atentátu připomene další pořad z cyklu Historie Plus. Posluchači se jeho prostřednictvím vydají přímo na místa atentátu i posledních okamžiků hrdinných odbojářů. Hovořit budou Jiří Skoupý, který o celém případu publikoval před časem rozsáhlou studii, a pracovníci Moravského zemského muzea Jan Břečka a Vlastimil Schildberger. Připravil David Hertl.

Natočeno 2017. Premiéra 4. 3. 2017 (ČRo Plus, 20:33 h.). Repríza 8. 5. 2017 (ČRo Plus, 15:33 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Případ zapomenutého atentátu. In web ČRo Plus, 4. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Pražský atentát, jehož obětí se stal v květnu 1942 Reinhard Heydrich, je všeobecně známou událostí. Jen malý okruh lidí ale ví, že o 3 roky později byl vykonán atentát na dalšího představitele nacistické moci v Protektorátu – v Brně.

Černý den brněnského gestapa

O atentátu se po válce mlčelo. „Důvod byl jednoduchý. V celém případu hrál velkou roli komunistický odboj, přitom jeden z hlavních aktérů se nezachoval čestně,“ soudí Jiří Skoupý, který před časem brněnský atentát „vrátil“ do historie.

Vše se seběhlo 7. února 1945. Pro brněnské gestapo to byl černý den: nejprve spáchal sebevraždu zastřelením v jednom z brněnských hotelů SS-Standartenführer Ernst Wille, lékař divize SS-Wiking a velitel lazaretu v Kyjově. Následně došla zpráva, že v dopoledních hodinách zlikvidovala odbojová skupina Michala Malíka ve Valašském Meziříčí elitního gestapáckého konfidenta zvaného Velký Franta; pravým jménem Františka Šmída.

A pak přišel večer. Čtvrt hodiny před osmou opustil SS-Hauptsturmführer August Gölzer svoji kancelář na Aleestraße (dnešní Třída kapitána Jaroše) a vydal se domů. Před dveřmi domu na rohu dnešních ulic Kounicovy a Nerudovy jej dva muži postřelili. Přivolané sanitky ale přijely na místo až po 2 hodinách a přes okamžitou operaci Gölzer zemřel.

Kdo vůbec byli atentátníci?

Jejich jména jsou dnes známá: Alois Bauer a Vladimír Blažka. Bauer se narodil v Olešnici na Moravě v květnu1926 a pracoval jako pekařský učeň a pomocník v Brně. V brněnské frakci levicové odbojové organizace Předvoj působil pod krycím jménem „Sochor“.

Bauerův bratranec Blažka se narodil v prosinci 1920 rovněž v Olešnici v rodině obuvníka Jana Blažky, která později přesídlila do Brna-Husovic. V době mobilizace v roce 1938 narukoval a prožil tragickou ztrátu československého pohraničí. Po vzniku Protektorátu odešel na práci do Německa, později byl komandován do Vídně. V lednu 1944 byl zadržen při kurýrní cestě k partyzánům a 5 měsíců vězněn.

Po propuštění jej pracovní úřad odeslal do Dubnice nad Váhom. Z pracovního nasazení však uprchl a v srpnu 1944 se přidal k partyzánům. Po porážce Slovenského národního povstání přešel na Moravu a v prosinci 1944 se vrátil do Brna, kde ilegálně pracoval jako spojka partyzánů. Bydlel s rodiči v přízemním bytě dělnického domu v Brně-Husovicích. Jeho krycí jméno bylo „poručík Poruba“.

Gestapo ze zadržených vymlátilo jména

Gestapo začalo po pachatelích okamžitě pátrat. Razie v brněnských bytech ani prohlídky města v dalších dnech ale žádnou stopu nepřinesly. V Brně se mezitím chystal velkolepý pohřeb zemřelého, jehož organizací byli pověřeni vybraní příslušníci SS. Součástí obřadu bylo i vystavení Gölzerova těla ve slavnostní uniformě.

Protože převezení zemřelého do Říše nebylo v době blížící se fronty možné, souhlasila vdova Elisabeth Gölzerová s kremací manželových ostatků v brněnském krematoriu. Gölzerová si 22. února 1945 urnu s manželovým popelem vyzvedla, přijala poslední kondolence smuteční delegace SS, krátce na to se svojí rodinou Brno opustila a přestěhovala se do obce Blankenburg im Harz. Nacisté v Brně zatím pátrali po atentátnících. Na jejich stopu se nakonec dostali téměř náhodou během akce tajné policie proti vedení odbojové skupiny Předvoj.

Během ní byl zatčen velitel partyzánů Milan Genserek. Po brutálním výslechu vypověděl, že má spojení na dalšího člena Předvoje Oldřicha Vojtu. Od něj vedla cesta k zatčení velitele branného referátu Předvoje Vladimíra Tišnovského. V obavě o život nabídl Tišnovský při výslechu gestapu své znalosti a kontakty. Prohlásil, že zná jména i adresy vrahů Augusta Gölzera a je schopen pomoci s jejich dopadením. Gestapo s využitím Tišnovského oba prchající atentátníky (Bauera a Blažku) 22. března 1945 zatklo.

Smrt na „Písečku“

Až během brutálních výslechů vyšlo najevo, že oba atentátníci neměli v úmyslu zastřelit Augusta Gölzera, který působil v Brně u SS „jen“ jako účetní, ale že původním plánem bylo zbavit se nenáviděného kriminálního rady brněnského gestapa Otto Koslowskiho. Ten byl pro moravský odboj skutečným nepřítelem číslo jedna.

I této skutečnosti lze přičíst rychlost, s jakou se sám Koslowski postaral o zatčení obou atentátníků a nakonec jejich popravu. Tu nařídil v pátek 13. dubna 1945 sám státní ministr Karl Hermann Frank, který toho dne přijel do Brna z Ostravy. Popravy se nakonec ujal Koslowski, protože jeho podřízení to odmítli. K popravám se od prosince 1944 používal dvorek Kounicových kolejí, kde správce věznice Franz Duba nařídil, aby byla pro tyto účely navršena vrstva písku – odtud název popraviště „Na písečku“.

V sobotu 14. dubna 1945 dopoledne kolem 11. hodiny byli Bauer s Blažkou vyvedeni bosí a v prádle z cel a museli si stoupnout čelem ke zdi. Jako první šel na řadu Alois Bauer, za ním Vladimír Blažka. Se svázanýma rukama poklekli na písek a sklonili hlavu. Vzápětí se ozvaly výstřely z pistole. Těla byla naložena do připravených rakví a vyklopena do hromadného hrobu na Ústředním hřbitově. Zemřeli 12 dní před osvobozením Brna.

Koslowski trestu neunikl

Hned v červenci 1945 byla těla obou atentátníků exhumována a slavnostně pohřbena. V listopadu 1946 mimořádný lidový soud zprostil obžaloby Vladimíra Tišnovského a další 2 osoby podezřelé z udavačství – mělo se za prokázané, že vypovídali a tudíž kolaborovali s okupanty pod nátlakem. O atentátu se přesto po válce nemluvilo. Skutečnost, že mezi členy komunistického odboje byli lidé, kteří „promluvili“, a jejichž výpověď vedla ke smrti dalších odbojářů, měla být spíše zapomenuta.

Smrti ale neušel Otto Koslowski. Ten odjel 6. května 1945 z Brna do Bavorska, a protože se po celou předchozí kariéru u policie považoval za úředníka, nadále vystupoval pod svým pravým jménem. Jako válečný zločinec byl zatčen příslušníky americké okupační správy a 22. ledna 1947 převezen do Brna. Mimořádný lidový soud jej v dubnu 1947 odsoudil k trestu smrti. Neveřejná poprava oběšením proběhla 3. května 1947 na nádvoří věznice Krajského soudu v Brně na Cejlu.

Radiodokument