Příběhy 20. století – Milena Hypšová Blatná (2017)

Přidal: Premek |

Březen 6, 2017

V pracovních táborech při uranových dolech se za minulého režimu političtí vězni setkávali s civilními zaměstnanci. Mezi nimi se našlo nemálo těch, kteří odsouzeným pomáhali. Připravili Mikuláš Kroupa a Marta Edit Holečková.

Vypráví Milena Hypšová Blatná, Ota Rambousek, Vratislav Herold, Karel Kukal, Jiří Navrátil a další.

Natočeno 2017. Premiéra 5. 3. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Pomáhala politickým vězňům v uranových dolech, za jednoho se pak vdala. Žili spolu 50 let. In web ČRo Plus, 5. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V říjnu 1948 komunisty ovládaný parlament schválil zákon č. 231 na ochranu lidově demokratické republiky a zákon č. 247 o táborech nucených prací. Podle těchto zákonů bylo oběšeno 242 lidí, 174 zastřeleno při pokusu o přechod československých hranic, 88 lidí usmrcených v elektrických drátěných zátarasech na státní hranici, statisíce lidí uvězněných v lágrech a věznicích.

Nejčastěji byli političtí vězni umisťováni do tábora při uranových dolech v Jáchymově, kde se vytvořily dva světy: vězni a civilní zaměstnanci. Když zaměstnanci pomohli vězni například tím, že mu přinesli jídlo nebo dopis od blízkých, mohl být dotyčný obviněn za napomáhání k útěku, za což hrozilo vězení.

Mezi bývalými politickými vězni nenajdete člověka, kterému kdysi v dolech civilní zaměstnanci nepomohli. „Bylo hrozné, že si vězni mysleli, že už to brzo skončí. Já, co jsem přišla zvenku, tak jsem si nic podobného myslet nemohla. Vězni snili, že se při útěku dostanou pryč z republiky, ale to už v té době nebylo možné. My z venku jsme věděli, že hranice je neprodyšně zavřená a dostat se ven není možné. Útěk z lágru neměl šanci na úspěch. Tohle bylo hrozně nepříjemné, když člověk věděl, že si političtí vězni dělají zbytečné naděje,“ vysvětluje Milena Hypšová Blatná, někdejší kolektorka, která v 50. letech minulého století kontrolovala radioaktivitu vyvážené hlušiny na jáchymovském dole Eduard.

Vězňům prý jejich iluze nebrala. Protože jí bylo líto, jak s nimi zachází a jak nespravedlivě s nimi režim zametl, začala jim nosit potraviny a přinášet a vynášet dopisy.

Potřebovala peníze, proto šla pod povrch

Její tatínek umřel těsně před komunistickým pučem v roce 1948, rodina se ocitla bez živitele. Milena – skautka a sokolka z Chomutova – odložila své studijní plány na vysoké umělecké škole, a hned po maturitě v červnu 1952 šla fárat do uranových dolů, za slušné peníze. „Do Jáchymova brali snad každého. A práce v dole byla dobře placená. A já potřebovala peníze. Věděla jsem, že jsou tam političtí vězni, to věděl každý, ale co jsem tam viděla, byl šok,“ popisuje Milena své první zážitky z dolu Svornost. Nejdřív nastoupila do kanceláře, ale víc peněz si vydělala pod povrchem, a právě tady se seznámila s Jiřím.

Milena, tenkrát osmnáctiletá dívka, chtěla vězňům pomáhat. Nebylo to jednoduché, obě strany si musely věřit: „Bála jsem se, že mě někdo z nich udá kvůli nějakým pofidérním výhodám.“ Proto tajně navštěvovala jednu rodinu, která měla v Jáchymově tatínka. Byli to známí známých a teprve pak se okruh vězňů kolem ní postupně zvětšoval.

Jednou vězně načapali s chlebem, ostatní muklové ji stačili varovat, že jí udal. „Aspoň jsem věděla, na čem jsem. Když na mě nastoupili, bránila jsem se: ‚No jo, donesla jsem mu kousek chleba, no a co? O co jde?‘ Strašili mě, že to budou kvalifikovat jako napomáhání k útěku. Dali mi na rozmyšlenou tři dny, jestli s nimi budu spolupracovat a že se ten delikt dá smazat. Věděla jsem, že se podobné věci děly i za války a lidé si jedním podpisem zkazili život. Měla jsem strach, že jim nedokážu říct ne, ale když jsem nakonec odmítla, vyšetřovatel mi k mé radosti sdělil, že mám štěstí, že mluvil s panem velitelem, a že se na to zapomene.“

Pomáhala i budoucímu manželovi

S Jiřím Blatným se Milena seznámila několik set metrů pod povrchem. Poprvé si ho spletla s dozorcem. Vězni se od hlídačů rozlišovali typem osvětlení. Nosili karbidku, dozorci elektrické lampy. „Měl elektrickou lampu a já mu odsekávala, jako bych mluvila s policajtem. Valný dojem jsem na něj neudělala,“ vzpomíná na první setkání se svým budoucím manželem.

Po několika týdnech se zase potkali. „Tentokrát byl holohlavý s karbidkou a všechno jsme si vysvětlili. Napsal mi dopis a já jemu také. Byla to vlastně dlouho jen dopisová láska,“ vypráví Milena Blatná. Nebýt prý jeho nejbližších přátel – spoluvězňů, asi by se jejich vzájemná láska těžko naplnila.

Kontakt v dolech měli civilní zaměstnanci velmi omezený. „Dva měsíce jsme se viděli sem tam. Koukal na mě a já na něj. Z toho pohledu si říkáte, že tam snad nějaký zájem asi je. Jenomže, to víte, člověk tomu pořád tak nějak nevěří. Potom našli u toho vězně chleba a já myslela, že mě zavřou a už se nikdy neuvidíme. I k němu se to dostalo. Na prvního máje jsem odcházela z noční směny a oni přišli na ranní směnu. Já jsem něco nesla do dílny, kde jsme se potkali. Přitočil se ke mně a dal mi první pusu,“ vypráví Milena. Jejich vztah trval 50 let. Jiří Blatný zemřel v roce 2003.

Radiodokument