Jak to vidí Věra Roubalová Kostlánová (2017)
Host: Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka. Moderuje Zita Senková.
Natočeno 2017. Premiéra 10. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 8:30 h). K poslechu zde.
Lit.: Senková, Zita: – Věra Roubalová Kostlánová: Situace v roce 1977 byla podobná jako dnes. Opět tu je strach. In web ČRo 2 Praha, 10. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V roce 2017 si Česko připomíná 40 let od vyhlášení Charty 77. Skupina disidentů v něm vyzvala komunistický aparát, aby přestal porušovat lidská práva. V čem byla jeho jedinečnost? A v čem je situace tehdy stejná jako dnes?
Charta 77 spojila lidi různého názoru i profesí. Byli mezi nimi zastánci undergroundu, intelektuálové nebo bývalí komunisté. V první vlně ji podepsalo 242 lidí, do roku 1989 přišly ale další stovky. „Troufám si říct, že situace je v určitém směru podobná. Dnes tu sice máme svobodu a já si mohu říkat, co chci. Ale strach je tu opět přítomen. Je důležité hledat jeho příčiny,“ tvrdí Věra Roubalová Kostlánová.
„Hodně lidí je nespokojeno nebo frustrováno, především protože se jim nenaplnili naděje, jak dobře se budou mít. Je tu velká skupina lidí, kteří žijí na kraji bídy. Když na ni strachem budou útočit politici a média, tak mohou svou naštvanost otočit proti někomu jinému,“ říká psychoterapeutka.
První podepsali stateční
„O Chartě jsem se dozvěděla z Rudého práva. Zajímalo mě, koho tak pomlouvají a nesnášejí. Nic konkrétního tam nebylo. Ten text byl přitom zásadní. Lidská práva patří k životu a tak by to mělo být.“ Ačkoliv sama Chartu 77 podepsala během prvních měsíců, neříká o sobě, že by ji podepsala mezi prvními.
„Ti první signatáři byli opravdu významní tím, že začali a lidé se k nim mohli přidávat,“ říká. „Myslím, že prohlášení bylo prolomením všudypřítomného strachu. Normalizační strach byl důsledkem roku 1968. Lidé byli postihováni za to, že řekli svůj názor a nebyli v souladu se lživou komunistickou stranou.“
Prolomení strachu
V roce 1977 se podle Kostlánové najednou ozvala jasná a prostá slova, která chtěla dodržovat zákony. „Bylo to tak jednoduché, přitom tak jasné. Dalo se dokazovat, co všechno není v pořádku. Strach z udavačů nebo ztráty práce.“
„Byla v tom i statečnost postavit se proti tomu strachu a říct: Už toho mám dost, už stačí, už v tom nemůžu dál existovat a být pasivní,“ dodává signatářka.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Takoví lidé jsou v dnešním rozjitřeném světě potřeba jako sůl.Tuto terapii potřebujeme všichni pro své nemocné a bolavé duše.Tsunami nenávist a násilí již naši civilizaci ničí.Nástup radikálních, nacionálních ideologií už nastal.Politická a náboženská hnutí přilévají do ohně své mastné výpotky, kterými zahušťují atmosféru xenofobie. Zdá se že jsme nepoučitelní.