Jak se mladí vyrovnávají se smrtí (2016)

Přidal: Premek |

Březen 16, 2017

Jonáš Zbořil.

Natočeno 2016. Premiéra 1. 12. 2016 (Radio Wave, 13:20 h.) v cyklu Společnost On Air.

Pozn.: 1. místo a zároveň cena Zdeňka Boučka za originalitu na festivalu Jarní Report 2017 (SRT).

Lit.: Zbořil, Jonáš: Konec blízkého člověka tě vhodí do života, umírat se dá i dobře. Jak se mladí vyrovnávají se smrtí? In web ČRo Radio Wave, prosinec 2016 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Lori letos na podzim náhle zemřel otec. Smutnou zprávu sdílela na Facebooku – trochu aby v truchlení nebyla sama, trochu aby nemusela dokola prožívat překvapení a smutek všech ostatních. Jakub se s maminkou po dlouhé nemoci rozloučil v hospicu, ve kterém nakonec začal pracovat. Ondřej o umírání vydal knihu, v níž se zkušeností novináře a pracovníka Cesty domů dává praktické rady, ale také vypráví příběhy. Jak se dá truchlit, jak loučit a proč je dobré o smrti mluvit?

Lori: Protančit se z bolesti

„Nešlo o žádnou nemoc, nic dlouhodobého, očekávatelného. Prostě jsem jednou ráno dělala snídani, když jsem dostala SMS od tátova kamaráda, že musím okamžitě přijet, že mi musí něco říct. Když mi to nemohl říct po telefonu, věděla jsem hned, o co jde,“ vypráví Lori. Na její příběh jsem narazil náhodou, při každodenním facebookovém scrollování se najednou objevilo Loriino oznámení, že její tatínek zemřel. „Prostě jsem chtěla, aby to všichni věděli, nic víc,“ odpovídá mi na otázku, proč se rozhodla sdílet tak intimní událost, „nechtěla jsem čelit otázkám – co táta, vídáte se? Prožívat stále dokola to oznamování.“

Požádal jsem Lori, aby mi zkusila přiblížit truchlení, kterým prochází. Zajímalo mě, jestli se její zkušenost liší od té mé. Po nečekané smrti mámy jsem zažíval šok, prošel zvláštním stavem euforie, později přišly úzkosti. „První měsíc jsem byla v klidu. Nevím, jestli to byla nějaká chemická reakce, obranné mechanismy. Věděla jsem, o co všechno se musím postarat. Samozřejmě jsem plakala, truchlila, ale když to pominulo, zažívala jsem strašně silné smíření, jako nikdy v životě,“ vypráví Lori. K vyrovnanému, možná až euforickému stavu pomohlo určitě i její okolí. „V prvním týdnu ti neustále zvoní telefon. Hrozně lidí chce pomoct, chce toho být součástí. Nemám tady rodinnou základnu, ale všichni se začali sjíždět z různých částí Evropy. V tuhle těžkou dobu jsem zažívala i šťastné momenty, poznávala lidi, které jsem nikdy neviděla.“

Lori se k pocitům štěstí při našem rozhovoru pravidelně vrací. „Je to tak plné různých rovin, některé jsou i hrozně kladné. Možná se o tom lidé stydí mluvit, protože se to nesluší. Neměl bys cítit euforické stavy, když ti někdo zemře. Je v tom ale také strašně silný mír, láska k tomu člověku. Jde na tebe hrozně moc vzpomínek. Já je prožívám kladně. Nepláču u toho, směju se. Říkám si, jak to bylo skvělé, jak doufám, že budu tak skvělý rodič, jako byl můj táta.“

Když jí přepadne záchvat smutku, Lori se mu snaží dát volný průběh. „Pláču nejvíc v momentech, když jsem sama. Můžu řvát, můžu se hýbat, můžu ležet ve vaně. Někdy třeba poslouchám hudbu a brečím u toho. Jindy cítím zvláštní nával energie, tak u toho tancuju.“ Lori prožívá truchlení fyzicky i proto, že jí tělo už dříve pomohlo unikat z úzkostí. Propadala jim, když zabloudila příliš daleko ve svých myšlenkách, a cestu k přítomnosti nacházela třeba skrz tanec. Teď tělo redukuje nahromaděný tlak, rezidua nevysvětlitelného vzteku, ale i energie, která je se smrtí spojená. Lori vysvětluje, že umrtí táty ji paradoxně vhodilo zpět do života. „Máš velkou chuť žít. Koukáš na život přes nový filtr. Je to nějaké tvé nové já.“

Když si vzpomeneš, že už tu není

O týden později mi Lori píše, že by ještě ráda pár věcí uvedla na pravou míru. „Teď mám úzkosti každý den. Třeba v momentech, kdy na tu smrt zapomenu. Když se chci tátovi ozvat, něco mu říct, když najdu nějakou naši konverzaci v telefonu, protože si nejsem schopná smazat jeho číslo.“ Odezněla i euforie způsobená tím, že člověk je v těžké chvíli obklopený láskou. „První měsíc po smrti tě všichni hrozně podporují. Jsi tak obklopený láskou, že jsi téměř v extázi. Pak to pomine. Lidi začnou znovu žít vlastní život a ty jsi na to sám. Chtěla bych vzkázat někomu, kdo má kamaráda v takové situaci, ať se nestydí mu prokazovat pozornost, hezké emoce. Člověk to potřebuje pořád.“

Jakub: Jak mít dobrou smrt

Třicetiletého Jakuba Heina potkávám v malé kanceláři hospicu Cesta domů. Klidné prostory návštěvníkům nijak nepřipomínají, že se tu lidé zabývají umíráním. Jakub ale kdysi přijal nabídku zaměstnání v Cestě domů právě proto, aby zůstal se smrtí. „Pro mě ta práce byla způsobem, jak dožít mámu ještě potom, co odešla. Spoustu věcí jsem si s ní už nemohl říct, ale mohl jsem zůstat obklopený příběhy těch druhých.“ Jakub hospic popisuje jako obrovskou svépomocnou komunitu. „Lidi, kteří drží dietu, se také vzájemně podporují. Měli bychom být schopní se otevřeně podpořit v umírání. Jinak je to strašně bolestivé tajemství.“

Není náhoda, že Jakub mluví o smrti jako o tajemství. Když byl malý kluk, jeho matka mu oznámila, že je smrtelně nemocná. O nádoru se ale nesmělo mluvit, ani s doktory. Paní Heinová nevěřila, že by jí doktoři řekli něco jiného, než že jí není pomoci. Bolest netlumila – kvůli strachu z vedlejších účinků opiátů. Teprve po patnácti letech nemoci matka Jakubovi dovolila vyhledat pomoc v hospicích a obstarat pečovatelky. Blížil se den, kdy už se smrti nešlo vyhnout. „Zlomový moment, který věc posunul do konečného dějství, byl tehdy, když máma zavolala, byl jsem na kurzu bubenického hraní. Ozval se její velmi slabý hlas: ‚Jakube, už je to opravdu špatný, budu muset do nemocnice.‘ Řekl jsem, že přijedu, ona řekla: ‚Jo, přijeď.‘ Pamatuju si, že když jsem přišel, po zemi byly poházené hrnky.“ Nejspíš už se k nim nemohla sehnout.

Jakubovu matku se podařilo umístit do Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, jedné z mála institucí, která nabízí kompletní paliativní péči. „Všichni věděli, že jsme tam na chvíli, a snažili se, aby byla co nejlepší. S přicházejícím večerem jsem pak přemýšlel, že bych tam chtěl zůstat, nevěděl jsem, jak jim to navrhnout. Přišla sestřička a zeptala se: ‚Pane Hein, máte pyžamo? Můžete si přitáhnout tuhle postel, a jestli pyžamo nemáte, my vám ho půjčíme. Buďte tady, jak potřebujete.‘“ Jakub si k matce lehl, vyprávěl jí posledních pár věcí, které potřeboval říct. V šest ráno ho probudila sestřička. „Pane Hein, nevím, jestli to víte, ale maminka už nedýchá.“

To ráno Jakub cítil velikou úlevu. „Někde tam bylo i ‚co teď, co budu dělat‘. Nejvíc tam ale bylo ‚díky bohu, už je to vyřešené‘. Máma chtěla mít dobrou smrt. Nechtěla umřít sama, být číslo na lůžku, do počtu. Její smrt neměla být ‚ať je to rychle hotové, ať máme místo na dalšího pacienta‘. Povedlo se to splnit.“

Jakub začal pro Cestu domů pracovat. Cítil potřebu splatit dluh za dobré rozloučení. A chtěl pomáhat zničit jeden mýtus. Ve smrti každý nemusí být sám.

Ondřej a pan Pilka: Jak mluvit o smrti

Pan Pilka vychází ze dveří starého holešovického činžáku. Spolu se svým asistentem Ondřejem Nezbedou se chystá na pravidelnou procházku podél bloku. Pro někoho to může být nesmyslná trasa, pro nás je to výlet, při kterém se dá probrat politická situace i problémy stáří. „S Ondrou je to báječný, protože má mnoho zájmů a takové zvláštní kombinace: mravenci, politika… Je o čem si povídat,“ pochvaluje si společné schůzky pan Pilka. Pak se mi zkušený rozhlasák a muzikolog chlubí, že vydal dvaadvacet knížek. Jedna z nich se jmenuje Chvíle po západu slunce, poetický název doprovází podtitul Malé rady seniorům. Píše v ní také o smrti.

I Ondřej Nezbeda, novinář a aktivní spolupracovník hospicu Cesta domů, napsal knížku o umírání. Průvodce smrtelníka nabízí praktické informace o posledních věcech člověka, v první řadě se ale soustředí na intimní příběhy lidí, kteří museli čelit strachu ze smrti, přijmout skutečnost konce, ať už svého, nebo svých nejbližších. Člověk se v knize seznámí třeba s komplikovaným příběhem Jakuba Heina a jeho maminky. Ondřej se v úvodu Průvodce svěřuje i se svou minulostí, na které ukazuje, jak je důležité mluvit o umírání. „Se smrtí jsem se potkal, až když mi umíraly babičky, a ani jedna ta zkušenost nebyla dobrá. U jedné z těch babiček, Zdeňky, jsem ani nevěděl, že už se smrt blíží. Neměl jsem tušení, že s takovou myšlenkou mám žít nebo se na ni připravovat, bavit se na to téma. Když si mi stěžovala, že už tady nebude, utěšoval jsem ji plytkými frázemi. Nezeptal jsem se jí jednoduše: ‚Nebojíš se toho? Co bys chtěla, když by ses dusila?‘ Řešil bych, jestli mám ještě volat záchranku, nebo ne. To je fakt důležité, protože už by se nemusela vrátit. Umřela by v nemocnici, ze které měla panickou hrůzu.“

Pan Pilka poslouchá a vzpomíná. „Manželka třeba říkala: ‚Já jsem dostala dar. Já vím, že umřu.‘ A od té doby byla úplně klidná. Vnoučata s ní byla pohovořit, povídali si, jako by se nic nedělo,“ vypráví. Manželka zemřela doma, zatímco pan Pilka seděl u její postele spolu s dalšími příbuznými. „Mluvila jako ze sna. Pořád méně a méně dýchala, až přestala.“ Po dlouhé chvíli dodává: „Člověk je vždycky sám v tom konci. Ta brána vstupu je pro normální věci uzavřená. Řeč, gesta jako by už nefungovala. Možná. To je mystérium, o kterém nevíme.“

Nevypadá to, že by pana Pilku ono mystérium znepokojovalo. Důležité je obklopit se láskou. V kratičké, ale kondenzované kapitole o smrti v jeho knize Chvíle po západu slunce rozepisuje metaforu z názvu: „Po západu slunce přijde nutně dříve či později noc. Vkročíme-li do ní s pocitem, že jsme pro lásku učinili vše, co bylo v našich silách, bude to noc milosrdná.“

Radiodokument