Osudy – Eva Hahnová 1/10 (2017)

Přidal: Premek |

Duben 18, 2017

Rozhlasové vyprávění historičky, která se zabývá česko-německo-britskými vztahy a vyvrací dějinné stereotypy. Připravila Alena Zemančíková. Technická spolupráce Jan Brauner.

Natočeno 2017. Premiéra 17. – 21. 4. a 24. – 28. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).

Lit.: Zemančíková, Alena: Osudy Evy Hahnové (1.–5. část). In web ČRo 3 Vltava, 17. 4. 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Rozhlasové vyprávění historičky, kriticky uvažující intelektuálky, která se zabývá česko-německo-britskými vztahy a vyvrací dějinné stereotypy.

V roce 2017 si připomínáme 20 let od podepsání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Jejím cílem bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí, mající příčiny ještě ve druhé světové válce. V úvodu deklarace se obě strany odkazují na bohaté kulturní dědictví a odmítají řešení starých křivd pomocí křivd nových. Výročí podepsání tohoto dokumentu, který pomohl upravit neslučitelné interpretace společných dějin, je dobrým důvodem připomenout také osobnosti, které se česko-německým vztahům soustavně a nezávisle věnují. Jednou z nich je historička Eva Hahnová.

Eva Hahnová roku 1968 odešla do Německa, kde ve Stuttgartu dokončila svá studia, započatá na Karlově univerzitě. V Německu žije a působí dodnes. Mezitím však prožila 8 let ve Velké Británii, kde vystudovala London School of Economics and Political Sciences.

V letech 1981 až 1999 pracovala ve výzkumné instituci Collegium Carolinum v Mnichově, po roztržce s jejím vedením jako nezávislá historička v Oldenburgu. Je spoluautorkou knihy Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání a autorkou tematicky blízkého titulu Od Palackého k Benešovi, obsahujícího přeložené a komentované německé texty o Češích, Němcích a českých zemích. Dvě jména v titulu knihy představují dva neuralgické body ve vzájemných vztazích: nikdo snad neznal Němce tak důkladně jako (v rozpětí sta let) Palacký a Beneš – a nikdo nebyl tak jako oni pro Němce představitelem nesnesitelného češství.

Eva Hahnová využívá ve své práci zvláštní životní zkušenosti ze života v českém, německém i britském prostředí. Proto neustále upozorňuje na existenci odlišných názorových a výkladových perspektiv i na jistou přezíravost velkých národů k malým, která mimo jiné také vede k historickým katastrofám.

Zprostředkování obrazu velmocenských britských a německých postojů se věnuje ve své knize Dlouhé stíny předsudků, kde se zabývá tím, jak vnímali Čechy jako národ během 20. století politici, diplomaté, publicisté a historici v německy a anglicky mluvícím prostředí. Ukazuje, jaké následky mohly mít volně šířené a na pravou míru neuvedené stereotypy a předsudky, což ilustruje na reakcích na vznik samostatného Československa a později na mnichovskou dohodu.

Kdybychom měli Evu Hahnovou charakterizovat jedním výrazem, pak by jím asi byl pojem „kriticky uvažující intelektuálka“. Ve svém vyprávění několikrát odkazuje k rakousko-britskému filozofovi Karlu Raimundu Popperovi a jeho principu kritického racionalismu.

Opuštění světa za železnou oponou ještě dříve, než v Československu nastal režim zvaný normalizace, jí umožnilo vnímat i myšlenkové dění na západě kriticky, nekompromisně si uvědomovat přivlastňování si boje za demokracii v zemích sovětského bloku zájmovými skupinami a jejich ideologiemi. Komplexnost tohoto pohledu doplňuje i vědecké dílo jejího manžela Hanse Henninga Hahna, který je uznávaným expertem na dějiny Polska: několik publikací napsali společně.

Spojujícím motivem vyprávění Evy Hahnové je neustálá úvaha nad nutností vybočovat ze stereotypů, výzva k překračování hranic myšlenkových i teritoriálních, vůle k poznávání dalších zemí a kultur. Trvání na právu na vlastní, na faktech a autentických pramenech založené interpretaci dějin a jejím zveřejňování, je pro Evu Hahnovou etickým východiskem.

Kromě zodpovědnosti vědce a intelektuála ke stavu veřejného prostředí oplývá Eva Hahnová také vypravěčským nadáním a smyslem pro humor, kritickým momentům vlastního života se nevyhýbá a poskytuje mnohá zajímavá zpětná hodnocení někdejších veřejných i soukromých událostí.

Vyprávění Evy Hahnové je neseno duchem otevřenosti a představuje nám osobnost mimořádného vzdělání, veliké pracovitosti a disciplíny a také srdečnosti a spontaneity.

Just, Vladimír: Simulacrum vltaviense? In web Vladimír Just Blog, Aktuálně.cz, 17. 5. 2017 (úvaha). – Cit.: Trvá to až příliš dlouho na to, aby to mohla být náhoda. Poslouchám pravidelně vltavskou Mozaiku, obdivuji hudební dramaturgii i informační šíři kulturní nabídky (jde tu myslím, ve srovnání třeba s kulturními formáty na ČT, o projekt v našem elektronickém světě dnes už bezkonkurenční), ale přirozeně mě nejvíc zajímá oblast kritické reflexe. A tady už řadu let doslova trpím.

Moderátoři totiž, patrně v domnění, že „nudné“ kritické recenze inovativně „oživují“, do nich vstupují s předem připravenými otázkami a předstírají cosi jako živý rozhovor v přímém přenosu (ať už sedí autor ve studiu nebo je na telefonu). Přitom je z často složitě stylizovaných větných vazeb zjevné, že autoři své charakteristiky čtou – ostatně zpravidla je pak několik dnů poté objevím novinách: doslova tytéž formulace, jež byly předtím prezentovány jakoby „živě“ pronesené v (pseudo)rozhovoru.

Rád si texty stálých vltavských spolupracovníků, v jakýchkoli novinách nebo na netu, kdykoli přečtu (v činohře to na Vltavě bývá například Luboš Mareček, v hudebních žánrech Helena Havlíková, jindy třeba Boris Klepal, Lenka Nota). Stejně rád bych si je i poslechl, kdyby své recenze na Vltavě „jenom“ poctivě a přiznaně četli (podobně bych si nedávno ve vltavských Osudech s daleko větším potěšením poslechl memoáry pozoruhodné česko-německé historičky Evy Hahnové, kdyby byly poctivě uvedeny větou „autorka čte…“, a nikoli prezentovány jako „bezprostřední“ „spontánní“ vyprávění – když téměř z každé umně stylizované věty a ze vzletných „recitačních“ intonací je zjevné, že jde o text předem na papíře nebo na monitoru připravený a až zpěvavě „přednášený“: budiž, tento formát sice nevím proč zastírá četbu z rukopisu, ale aspoň nefinguje dialog; jenže i on je mi důkazem, že jde o úkaz systémový, nikoli náhodný).

Kladu si už řadu let otázku: proč to všichni proboha dělají, proč se vysoce inteligentní lidé, kterých si vážím, k podobné akustické maškarádě propůjčují? Proč se nechávají vtáhnout do podivné hry na „dialog“, když jde třeba o prostou recenzi? Možná si je k obrazu svému přitesalo samotné médium: jak věděl už Vilém Flusser, přirozenou vlastností automatických systémů je předem naprogramované, očekávatelné chování účastníků, jež činí z osobností neosobní funkcionáře aparátu. Pragmaticky řečeno: editoři, moderátoři či jejich šéfové chtějí vyloučit ze hry cokoli náhodného, neočekávatelného, „jen“ chtějí mít i v oblasti kritické reflexe – jindy životopisného „vyprávění“ – všechno, včetně scénáře a minutáže „rozhovoru“, pěkně předem na klíč připravené.

Autory však nechápu. Proč se nechávají vtáhnout do podivné, křečovité hry na dialog? Proč nechávají moderátory (Petra Šrámka, Kristýnu Frankovou aj.) do svého recenzování vstupovat s tautologickými otázkami typu a co scénografická složka? – a co byste řekl k režijnímu pojetí? – když sami stejně nadepisují příslušnou pasáž slovy Zajímavá byla i scénografická složka…?
Ale zhoubný bacil dosud nezasáhl organismus celý: i na Vltavě se dosud vyskytují osobnosti, pro něž je recenze recenzí a nepředstírají rozhovor, nebo které spolu opravdu rozmlouvají, slyší se a bezprostředně reagují, aniž podnikají marné pokusy uměle cpát předem připravené recenzní formule do formátu rozhovoru (například takový Petr Veber, jindy Josef Rubeš, nedávno např. takto pěkně zahovořil o provedení Musorgského Obrázků z výstavy Milan Bátor). Nepsal bych o tom, kdyby nehrozilo, že vada je systémové (doufám, že dosud ne cenzurní) povahy. Zde se rozhlas vzdává jedné ze svých „komparativních výhod“, totiž živého, nikoli čteného rozhovoru.

Václav Bělohradský kdysi napsal, že skutečný dialog, nikoli dialog = simalucrum, nastává tehdy, když se v rozhovoru vynoří hledisko, které ani jedna ze stran rozhovoru předem nepředpokládala. Jinak jde o pouhou mechanickou směnárnu informací.

Radiodokument