Portréty – Václav Vaško (2016)

Přidal: Premek |

Duben 18, 2017

Katolická církev zažívala u nás v poválečném období mnoho dobrého ale i zlého. Společně s ní vše prožíval i člověk, o kterém se někdy říká, že byl jejím kronikářem: Václav Vaško, jedna z klíčových osobností českého katolického života druhé poloviny dvacátého století. Více o něm se dozvíte v dnešních Portrétech, které připravil David Hertl.

Natočeno 2016. Premiéra 21. 4. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 17. 4. 2017 (ČRo Plus, 7:34 h.); 19. 4. 2019 (ČRo Plus, 16:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Václav Vaško – ostrov svobody v moři strachu. In web ČRo Plus, duben 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Raději být ve vězení za dobrou věc – než sloužit zlu a nemít čisté svědomí,“ řekl v roce 2005 český diplomat, spisovatel a katolický aktivista Václav Vaško.

Ne jen katolík, ale aktivní křesťan

Václav Vaško (narozen 26. dubna 1921 ve Zvolenu) pocházel z katolické rodiny. Jeho otec, zaměstnanec ministerstva spravedlnosti a později generální sekretář Obchodní a průmyslové komory v Banské Bystrici, byl Čech, matka Slovenka. Matčini prarodiče pocházeli z nábožensky smíšeného manželství, Václav Vaško tak měl babičku katoličku a dědečka evangelíka.

V rodině navíc žila německy mluvící vychovatelka, takže Václav byl odmalička zvyklý na národnostně i nábožensky smíšené prostředí. Po maturitě v roce 1941 byl přijat na bratislavskou Vysokou školu obchodní. Osudnou se mu málem stala účast ve Slovenském národním povstání: v listopadu 1944 během pokusu o přechod řeky Hron padl společně s dalšími povstalci do léčky. Byl uvězněn v Bánské Bystrici a nacisté v prosinci rozhodli o jeho popravě. K té nakonec po intervenci slovenského prezidenta Jozefa Tisa nedošlo; z vězení byl Vaško propuštěn v únoru 1945.

Během válečných let se Vaško setkal s jezuitským knězem Tomislavem Kolakovičem, který na Slovensku a později i v českých zemích organizoval kroužky katolíků Rodina. Setkání s Kolakovičem Vaška velmi ovlivnilo, podle svých vzpomínek u něj došlo k jakési „konverzi“ od tradičního katolicismu k uvědomělému a angažovanému křesťanství: „Díky Kolakovičovi jsem pochopil, že duchovní život neznamená jen modlit se, chodit na mši a občas se postit, ale že je to životní styl upravující vztah k sobě, Bohu a lidem,“ řekl později Vaško.

Za vstup do KSČ se stydím

Ihned po válce, 4. května 1945, vstoupil v Košicích do diplomatických služeb poválečné republiky a byl vyslán jako legační atašé na československé velvyslanectví v Moskvě. Na starost dostal problematiku slučování česko-ruských manželství – což, jak se později ukázalo, mimořádně ovlivnilo i jeho osud.

Právě v Moskvě totiž Vaško uzavřel manželství s ruskou katoličkou Irinou Jákobovou; dcerou Konstantina Jukova, bývalého náměstka předsedy Všesvazového výboru pro kinematografii v sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany SSSR, popraveného v roce 1938 během stalinských čistek. Když pražské ústředí v roce 1949 na žádost sovětské strany odvolalo Vaška z Moskvy, došlo k tomu, co manželé očekávali: Sovětský svaz nepovolil vycestovat do Prahy také manželce Václava Vaška, které se mezitím narodila dcera.

V červenci 1949 tak Václav Vaško odjel do Prahy sám. Rozdělení rodiny nezabránila ani kandidatura Václava Vaška na členství v KSČ: „Když mi po únoru 1948 na velvyslanectví v Moskvě řekli, že tam mohu zůstat jenom za podmínky, že vstoupím do KSČ, já z obavy, že by manželku s dcerou nepustili se mnou, jsem to udělal. Stejně mi to nepomohlo. Vstup do strany je věcí, za níž se nejvíce stydím.“

Třináct let za nic

V roce 1951 byl Vaško propuštěn z ministerstva zahraničních věcí a pracoval jako dělník v Praze na stavbě tunelu pod Letnou. Dál se aktivně účastnil náboženského života, v únoru 1953 byl ale zatčen a po jedenáctiměsíční vazbě na samotce odsouzen v březnu 1954 ve vykonstruovaném procesu za údajnou velezradu ke 13 letům vězení. Obžaloba stála na absurdním tvrzení, že na velvyslanectví v Moskvě byl Vaško vyslán jako agent Vatikánu na příkaz Tomislava Kolakoviče…

Po odsouzení vystřídal Vaško několik věznic (Pankrác, Jáchymov, Leopoldov, Mírov), ve kterých pravidelně žil na ubikacích s předními katolickými kněžími, opaty a biskupy. Vaško této skutečnosti využil k intenzivnímu nelegálnímu studiu teologie, jehož součástí byly ve vězení i formální zkoušky znalostí. Neblahý vliv na jeho rozpoložení mělo zjištění, že rok po jeho odsouzení byl v březnu 1955 na 14 let odsouzen i jeho otec, za údajnou práci v takzvané křesťansko-demokratické straně. Daleko horší ale pro něj byla zpráva, že manželka se s ním v roce 1953 rozvedla a civilně uzavřela jiný sňatek.

Do emigrace bych nešel

Z vězení byl propuštěn v květnu 1960, v následujících letech vykonával četná dělnická povolání (zámečník, betonář, frézař). V roce 1965 přijal od biskupa Štěpána Trochty nabídku stát se knězem. Bylo mu uděleno podjáhenské svěcení – k jáhenskému a kněžskému ale nakonec nedošlo. V roce 1967 totiž Vaško vyjel na tři dny s Čedokem do Sovětského svazu, kde se v Moskvě setkal po letech se svojí manželkou Irenou (dceru mohl spatřit až v roce 1971).

V roce 1968 se v souvislosti s politickým uvolněním Vaško angažoval v posílení náboženského života. Byl jedním ze spoluzakladatelů Díla koncilové obnovy, aktivně se zasazoval za občanskou rehabilitaci odsouzených katolíků, kteří byli stále vnímáni jako občané druhé třídy. Všechny drobné výdobytky jara 1968 ale vzaly za své srpnovou okupací, Vaškovi zůstalo jen místo vedoucího vydavatelství České katolické charity. Byl z něj propuštěn až v roce 1981 po dosažení penzijního věku, nadále ale pracoval jako korektor v tiskárně Svobodného slova.

Odchod do důchodu využil k zahájení práce na rozsáhlých dějinách katolické církve v Československu po roce 1945, aktivně se také zapojil do činnosti podzemní církve. O emigraci nikdy neuvažoval: „Odmítl bych to… Když jsem se dozvěděl o někom novém z ´našich´, že je ´venku´, bylo mi to líto. Každý totiž, kdo měl sílu uchovat si vnitřní svobodu a zůstat doma, znamenal ostrov svobody v moři strachu.“

Manželství, které bylo věčné

Ve druhé polovině 80. let se Vaško stal členem týmu, který se zabýval církevními a politickými otázkami (jeho členy byli napříkladVáclav Malý, Václav Benda, Radim Palouš, Tomáš Halík, Otto Mádr, Ján Čarnogurský) a ze kterého později vznikl jakýsi neoficiální poradní tým kardinála Františka Tomáška.

V roce 1988 stál Vaško u zrodu výboru Desetiletí duchovní obnovy národa, o rok později spoluorganizoval národní pouť věřících do Říma u příležitosti svatořečení Anežky Přemyslovny. V listopadu 1989 se účastnil dramatických politických změn a na jaře 1990 zakládal katolické nakladatelství Zvon, v němž pracoval do roku 1993. Mezitím přijela do Československa natrvalo jeho dcera (1990) a roku 1993 i manželka. Manželství obnovil v roce 1993; coby katolík pokládal manželství uzavřené v roce 1949 za svátostné a nerozlučitelné.

Po celá devadesátá léta Václav Vaško pilně psal – přepracoval a rozšířil své dějiny katolické církve, které původně vyšly pod názvem Neumlčená (1990), později pod názvem Dům na skále (2004 až 2008, nedokončeno). Svůj vlastní osud sepsal Václav Vaško do autobiografické knihy s názvem Ne vším jsem byl rád.Václav Havelho vyznamenal 28. října 1998 medailí Za zásluhy, v březnu 2000 byl jmenován čestným velvyslancem. Zemřel v Praze 20. května 2009. V listopadu 2009 pakVáclav Havelna konferenci Cesta z okovů jmenoval Václava Vaška mezi těmi, kteří v letech totality bojovali za svobodu.

Radiodokument