Dobrá vůle – Sraz kluků z ulice (2017)

Přidal: Premek |

Duben 20, 2017

Jan Gogola ml. strávil dětství na uherskohradišťském sídlišti, které si jako zhruba patnáctičlenná parta proměnili v prostor každodenních dobrodružství. Intenzita této zkušenosti se ukázala být natolik silnou, že letos, jako více méně pětačtyřicetiletí muži, budou mít už desátý ročník srazu kluků z ulice. Na setkání v roce minulém přišel Jan Gogola i s mikrofonem, aby natočil svědectví o jednom nadčasovém přátelství, ale také osobní a společenskou inventuru posledních třiceti let: kam jsme chtěli dojít a kam jsme došli? Dramaturgie pořadu Lenka Svobodová. Mistr zvuku Roma Špála.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 12. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h); 15. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14.00 hodin); 7. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 17. 8. 2019 (ČRo Plus, 21:30 h.) v cyklu Dobrá vůle Plus. K poslechu zde.

Pozn.: Šestý z audiodokumentů na shortlistu Prix Bohemia Radio 2018.

Lit.: Gogola ml., Jan: Kam jsme chtěli dojít a kam jsme došli? Sraz kluků z ulice: osobní i společenská inventura posledních 30 let. In web ČRo 2 Praha, 22. 4. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Sraz kluků z ulice. Dokument o jednom nadčasovém přátelství, ale i osobní a společenská inventura posledních 30 let.

Režisér, dramaturg a pedagog FAMU Jan Gogola ml. strávil dětství na uherskohradišťském sídlišti, které si jako asi 15členná parta proměnili v prostor každodenních dobrodružství. Intenzita této zkušenosti se ukázala být tak silná, že letos (jako 45letí muži) budou mít už 10. ročník srazu kluků z ulice. Na setkání v roce minulém přišel Jan Gogola i s mikrofonem.

Fotbal, hokej, kuličky, schovávaná, softball, stromy, sprint, špicakros, štafety, celníci a zloději, skok do dálky a výšky, roztahovák, trojskok, krvavý dědek, hod dlažební kostkou, bumbrlíček, prak na kamínky i bahno, oštěp, čára, flusačka, partyzáni, kolo, indiáni, orientační běh, iglú, stolní hokej, alba známek, sázky a dostihy, počítačové hry…

To jsou názvy, přezdívky nebo předměty her, z nichž řada zvláště mladším generacím musí znít jako popisky k vitrínám muzea lidové kultury. A není se co divit. Už to totiž bude 40 let, kdy se naše klukovská parta v podstatě dennodenně scházela na jednom uherskohradišťském sídlišti, které jsme si prostřednictvím uvedených dobrodružství proměnili na stadion, v les nebo klubovnu.

Stav plného bytí

A přitom se jednalo o běžný čtvercových chodník mezi paneláky s trávníkem uprostřed, vedle kterého se mezi keři a stromy krčilo pískoviště. Na přilehlé travnaté nebo betonové plácky jsme zavítali kvůli hokeji. Anebo když nám nerudní důchodci brali balon a od svých oken nás s křikem odháněli pryč. Byli jsme spolu snad víc než doma. Praskliny na dlažbě chodníku nám byly známé důvěrně jako vzorky na koberci v obývácích.

„Poslední dobou je strašně populární slovo flow. Znamená to stav plného bytí, ponoření se do prožitku, kdy od toho nemáš odstup, ale jsi v tom. Kolem toho baráku jsme byli v permanentním proudu, furt jsme v tom byli ponoření. A ta intenzita byla obrovská“

I po 10 letech stále spolu

Letos tomu totiž bude 10 roků, kdy nám jeden z nás, podnikatel a zastupitel Laďa, napsal, že bychom si mohli společně zahrát fotbal a zajít do hospody. A tak se taky ve vesnici Zlechov u Uherského Hradiště, kde Laďa a další člen party truhlář Evža bydlí, před 10 lety stalo. Sešli jsme se tehdy v 15 chlapech, tedy téměř v plném počtu, i když se řada z nás v předcházejících 20 letech téměř nebo vůbec neviděla.

Z jednorázové akce se stala tradice. Scházíme se od té doby každý rok, a to většinou v rámci zavedeného programu, který taky tvoří rám tohoto skupinového portrétu. V jeho průběhu se ocitnete na zahajovacím pivu, fotbalovém zápase, ve sprše i v šatně. Pop-rockové standardy 80. let znějící z jukeboxu vytvářejí dobový kolorit k bowlingovému hecování. Ale hlavně k povídání skupinovému i k rozhovorům tváří v tvář, osobním až intimním.

Ta věc minulá je furt přítomná

Budete taky svědky pro některé nelehkého odchodu z hospody, následného rozloučení a nečekaného pokračování natáčení doma u Ladi, který navzdory pokročilé hodině neváhal probudit svoji ženu, aby jí sdělil, že jako jediný proměnil penaltu. Jeho potřebu povídat přerušila až únava z blížícího se rána. Ty, které jsem ve víru noci nestihl vyzpovídat, jsem navštívil druhý den.

Třeba Evžu: „Mně se zdávají sny z dětství, ale nevybavím si konkrétně. Vídávám ty kluky a děcka v těch snech, jak jsme byli malí…“ Malí či velcí, stále spolu. Pro někoho možná jen sentiment, pro mě radostný důkaz toho, že i v době neustálých společenských a osobních proměn může něco přetrvávat. A jak tu událost vnímám já? „Myslím, že to je věrnost, že nežiješ jen okamžik, ale nadčasový rozměr. Že ta věc minulá je furt přítomná.“

„Pořád jsme všichni kluci. V základu. Jasně, každý má nános, problémy, průsery, starosti, ale to klukovské srdce nám zůstalo.“

Potkat se s dětstvím

V Praze žijící ajťák Mira k mé odpovědi poznamenal: „Pořád jsme všichni kluci. V základu. Jasně, každý má nános, problémy, průsery, starosti, ale to klukovské srdce nám zůstalo.“ Jeho slova ostatně dokazuje například to, že jsme si jako více méně 45letí borci na předminulém srazu zahráli kolem půlnoci před zlechovskou hospodou na schovku.

Naše setkávání přitom není pouze živým svědectvím téměř půlstoletí trvajícího přátelství, ale taky příležitostí k životní bilanci. V jaké situaci se tady a teď nacházíme a jak se vyrovnáváme s nebezpečím životního ustrnutí. Anebo naopak se stresem. „Honzo, abych usnul, tak si potřebuju dát panáka a špunty,“ svěřuje se třeba podnikatel Peťa. Chceme ještě něčeho dosáhnout? Nebo se klukovská touha něco si dokázat už vytratila?

Opotřebovanost, nemoce a emoce

Ve slovech některých zaslechnete nádech opotřebovanosti, Jiní se stále dokážou vyhecovat k nové zkušenosti. Jako třeba právník Bedřich, který se kvůli dceři hrající na flétnu naučil noty: „Já jí tam předříkávám první druhá třetí čtvrtá a ona hraje.“ A jak vnímáme svoji existenci tváří v tvář smrti, která se připomíná nejen prostřednictvím narůstajících úmrtí našich blízkých, ale taky ve více či méně vážných nemocech nás samotných?

„Jak jsem byl nemocný, tak jsem to bral optimisticky. A to mně myslím velice pomohlo. Neuzavřel jsem se sám do sebe. Neměl jsem deprese. I když to bylo vážné. A asi to hodně pomohlo,“ komentuje svoje nedávno prožité náročné období technik měřicích zařízení Pavel. A jeho mladší brácha, vyučený obráběč kovů Zdenda, který jezdí 20 let s kamionem, zase v klidném postoji svalovce nečekaně odkáže k dalajlámovi, ve kterém vidí sílu nalézat dobré i v tom zlém.

Radiodokument