Příběhy 20. století – Ruth Kopečková – Morgensternová (2017)

Přidal: Premek |

Duben 29, 2017

V dnešních Příbězích 20. století vzpomíná Ruth Kopečková rozená Morgensternová. Narodila se roku 1923 v Dolních Kounicích – a za druhé světové války byla zavlečena do Estonska. Připravil Adam Drda.

Natočeno 2017. Premiéra 23. 4. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h).

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Ze všech deportovaných jsem přežila jen já. Příběh Ruth Kopečkové-Morgensternové. In web ČRo Plus, 23. 4. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V roce 1940 žilo v jihomoravských Dolních Kounicích 58 Židů. Dne 14. března 1942 jich bylo 57 shromážděno, odvezeno do Brna a odtud do ghetta v Terezíně. Ze sedmapadesáti deportovaných přežila nacismus jediná Ruth Morgensternová, dnes Kopečková.

Když se vrátila z tábora Bergen-Belsen, měla na nohou dřeváky. Před dveřmi jejich domu stály její boty. Na oknech visely matčiny záclony. Dveře jí otevřena žena, oblečená v její halence: „Nikdo mi neřekl vítáme tě doma, máš co jíst, máš kde spát, co pro tebe můžeme udělat? Během krátké doby mi však radní v našem domě uvolnili jednu místnost…“

Ruth Kopečková se narodila 1. srpna 1923 v Dolních Kounicích v domě č.p. 565 v rodině Filipa a Emy Morgersternovým. Otec byl majitel kamenolomu, v roce 1933 zemřel na zápal plic, o podnik se starala maminka: „Byla to ovšem velmi schopná žena, měla obchodní školu, uměla jednat s lidmi. Na kole jezdila do lomu dohlížet na zaměstnance a strýc jí pomáhal s účetnictvím.“

Ruth a její kamarádka Trude Friedlová se koncem 30. let připravovaly na odchod do Palestiny. Ruth měla připravené věci na cestu, včetně kapesníků s vyšitými monogramy. Vedla debaty o tom, jestli je dobré, když se v kibucu oddělují děti od rodičů. Trude byla o trochu starší a odjela vroce 1939, Ruth už odjet nestačila.

Když v březnu 1939 okupovali Němci zbytky Československa, studovala čtvrtým rokem židovské spolkové reálné gymnázium v Brně. Po okupaci chodila na Anglický institut, učila se jazyky. Její matka musela prodat kamenolom. „Byli jsme donuceni prodat ho za směšnou cenu a maminka nemohla protestovat. Šílela jsem hrůzou, když kvůli tomu odjela k notáři. Tehdy už totiž Židé nesměli bez svolení nikam cestovat.“

Před transportem do Terezína svěřila Ema Morgensternová známým lidem psa, dokumenty a drobné cennosti. Pak se s dcerou sbalily (25 kilogramů na osobu) a 14. března 1942 odjely přes Brno transportem Ac do terezínského ghetta. Dostaly přepravní čísla 480 a 481.

„Tehdy byl člověk kolem 45 let už vysokého věku. Ženy byly takové panímámy. Najednou měly spát poprvé na zemi, s kufrem pod hlavou… Maminku jsem utěšovala, že to není tak strašné, ale pro ni to strašné bylo, a byl to teprve začátek.“ V Dolních Kounicích zůstal jediný Žid – Oskar Beer, který se v roce 1939 přistěhoval z Brna, žil ve smíšeném manželství a byl dočasně chráněn před deportací.

Terezín a Křivoklát

V Terezíně Ruth zjistila, že už jsou s matkou a jejími sourozenci zařazeny do dalšího transportu na Východ: „Maminka s nimi chtěla jet, ale já jsem tu představu špatně nesla… Naštěstí, aniž bych hnula prstem, jsme byly díky přátelům z transportu vyřazené, vyreklamované.“ S pracovním komandem se pak dostaly do křivoklátských lesů, kde pod dohledem českých četníků sázely stromy: „Lidé nám tam nechávali jídlo, pro které jsme si chodily na určené místo. A přijela za námi i návštěva, když se četníci nedívali. Příbuzná mi tam přivezla lyžařské boty. Byly pevné a něco vydržely. To jsem ještě netušila, že v nich strávím celé tři roky.“

Z lesů se ženy vrátily do Terezína krátce po atentátu na Reinharda Heydricha. V ghettu musely podepsat prohlášení, že se nesetkaly s nikým, kdo by měl s atentátem cokoli společného. Ema Morgensternová v Terezíně onemocněla růží, dcera Ruth ji chodívala ráno umýt a potom pokračovala do práce. „Plátkovala“ slídu pro letecký průmysl, později pracovala v zahradě, odkud mamince nosila kradenou zeleninu.

Planina Kalevi-Liiva

Dne 1. září 1942 nastoupily Ruth Morgensternová s maminkou do vlaku, byly zařazeny do transportu Be, kterýc vezl v dobytčích vagonech tisíc lidí, z toho 128 brněnských Židů. Oficiálně transport mířil „na práci“ (tak jako všechny ostatní). Po několika dnech, přesně 5. září, dojel do Estonska a zastavil na nádraží s nápisem Raasiku.

Ozbrojení muži provedli tzv. selekci: „Ptali se mě, jestli bych dokázala běžet, a tak jsem řekla, že ano. Proto jsem s ostatními mladými, kteří na tom byli podobně, měla jít pěšky. Pro ty starší byl připravený autobus. Byli jsme rádi, že se rodiče svezou a budou to mít pohodlnější. Ještě než odjeli, rychle jsem vyběhla za maminkou k autobusu a dala jsem jí šitíčko, aby ho vzala.“

Autobusy se staršími lidmi, matkami a dětmi odjely k hromadným hrobům na písečné planině Kalevi-Liiva, kde se všichni „nepráceschopní“ museli svléknout a odevzdat všechny věci. Potom byli postříleni nad hromadnými hroby. Na planině Kalevi-Liiva zemřela Ema Morgensternová. Její dcera Ruth o tom nevěděla, a i když asi později tušila, nevěřila.
O Kalevi-Liiva se více dozvíte zde.

Prsten, kakao a cukr

Ruth Morgensternová se dostala do lágru Jägala. Dozorci tam přivezli hromady zavazadel, jejichž obsah měly dívky třídit. „Protože jsem svoje šitíčko dala mamince, ukradla jsem si tehdy jiné,“ vzpomíná Ruth. Po čase zjistila, že v jedné niti je zamotaný zlatý prsten, schovávala ho až do konce války. Dívky také nacházely v kufrech hedvábné šátky, které si zašívaly do kabátů – vždycky bylo zapotřebí mít něco, co se dalo vyměnit za jídlo. Ruth také schovávala v sáčcích trochu kakaa a cukru, aby měla co dát matce, až se s ní zase shledá. „I když jsem měla hlad, tohle jsem nikdy neobětovala, myslela jsem si, že kdyby bylo nejhůř, mohlo by to mamince pomoci.“

Dostala se pak do dalších táborů v Estonsku a nakonec lodí zpátky do Německa – přes tábor Stutthof a přes Hamburk dorazila v dubnu 1945 do Bergen-Belsenu. Dvakrát prodělala tyfus. Bergen-Belsen byl nejhorší místo: „Tam už jsme měli asi vyhladovět. Nebylo tam nic. Jen tisíce mrtvol na hromadě. Byli jsme deset dní bez jídla a bez pití. Bez jídla to přežít jde, ale bez vody to bylo nepopsatelné utrpení. Vyndala jsem ten prsten a pověsila si ho na krk. Říkala jsem si, že už je to jedno, buď to přežiju, nebo ne.“

Když byl tábor 15. dubna 1945 osvobozen, našla v něm britská armáda na 13 tisíc nepohřbených těl a 60 tisíc většinou těžce nemocných zajatců, z nichž téměř 14 tisíc zemřelo krátce po osvobození: „V dobré víře rozdávali vězňům konzervy, které pro ně ale byly smrtelné, protože je vyčerpaný organismus nedokázal strávit.“

Návrat

Ruth Kopečková se v květnu 1945 vrátila do rodných Dolních Kounic. V dopise, který v roce 2013 poslala Stanislavu Liškutínovi z Moravských Bránic popsala návrat takto: „Nikdo mi neřekl: vítáme tě doma, máš co jíst, máš kde spát, co pro tebe můžeme udělat. Během krátké doby mi však radní v našem domě uvolnili jednu místnost a našli i nějaký náš nábytek, ovšem hezky zaneřáděný. Jen ´tetinka´ Ungrová, která měla restauraci na náměstí, ta, jak se dozvěděla, že jsem se vrátila, hned se mne ujala, dala mi najíst a nechala v hotelu přespat. To jsou momenty, na které člověk nezapomíná.

Také Sochorovi ze škrobárny mně okamžitě vrátili doklady spolu s pár maličkostmi, které u nich maminka schovala a stejně tak i rodina kapitána Střechy, kde bylo také něco málo uschováno, o čem jsem ani nevěděla. Jen radní se dlouho rozmýšleli, jestli mi mohou vystavit osvědčení o národní spolehlivosti. Pak si nějaká učitelka vzpomněla, že mne má na fotografi i z veřejného cvičení Sokola, takže jsem pak najednou už byla spolehlivá.

Když jsem se zeptala, co je s (naším bývalým) kamenolomem, bylo mi řečeno, že pozemek je obecní, použitelné stroje odvezli Rusové, zbytek vymontují a vyhodí, s tím ať prý si dělám, co chci. Dovedete si představit ty pocity mladé holky, která tady najednou stojí konfrontována s normálním životem, traumatizovaná prožitým utrpením, bez peněz a hlavně bez té velké rodiny, která ji dříve ochraňovala? Ke všemu ještě (ten náš) dům, totálně devastovaný, na kterém je hypotéka, na jejíž splácení jsem neměla peníze a kde úroky i úroky z úroků od r. 1938 narostly nepředstavitelně a já byla nakonec ráda, že jsem ten dům začátkem 50. let prodala za polovinu odhadní ceny. Zůstaly mně z toho jen peníze na rádio a pár maličkostí. S tím domem mi pomáhal pan Beer.“ Ruh Morgensternová-Kopečková přežila jako jediná Židovka z transportu. Oskar Beer přežil jako druhý Žid z Dolních Kounic.

Radiodokument