Miroslav Macháček – zářící talent, jedinečný osamocenec (2017)

Přidal: Premek |

Květen 4, 2017

Václav Lautner + Jan Kolář. V rozhlasovém dokumentu představujeme velkého českého divadelníka, režiséra, divadelního a filmového herce Miroslava Macháčka. Východiskem k jeho (neúplnému) portrétu byla autorům Janu Kolářovi a Václavu Lautnerovi Macháčkova kniha Zápisky z blázince, ve které deníkovou formou popsal svůj několikaměsíční pobyt (březen – červen 1975) v Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích. V dokumentu se vracíme i k dvěma stěžejním Macháčkovým inscenacím v Národním divadle. Byly to Stroupežnického Naši furianti a Shakespearův Hamlet.

Na Miroslava Macháčka vzpomínají Jiří Štěpnička, Taťjana Medvecká, František Němec a Kateřina Macháčková.

Natočeno 2017. Premiéra 7. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Lit.: Kolář, Jan – Lautner, Václav: Miroslav Macháček: zářící talent, jedinečný osamocenec. Dokument o muži, který změnil tvář českého divadla. In web ČRo 2 Praha, 7. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Václav Lautner popisuje svoje tři setkání s Miroslavem Macháčkem.

Setkání první

Jako studenty dramaturgie a režie pražské DAMU nás profesor Jan Císař „nutil“ každý týden vidět alespoň tři představení v pražských divadlech. Do Národního jsme tenkrát moc rádi nechodili (pyšní „Damáci“!). Ale v březnu roku 1979 se tam odehrálo něco naprosto mimořádného. Macháčkova inscenace Stroupežnického Našich furiantů. Klasický text. Ale vyložený naprosto moderně, vnitřně poctivě, aktuálně. Zbavený kudrlinek a ornamentů. Už ten začátek (krásně ho v dokumentu popisuje Taťjana Medvecká):

Opona jde nahoru, muzikanti, dirigent Pavel Vondruška, předehra krásné písničky „U tej našej studánky“. Herci v civilu a zpívají. A pak pan Kemr (představuje paní Hlaváčovou jako Markytku): „Podívejte se!“ A pan Munzar opáčí: „To je ta hezká Markytka…“ A ona za nimi, jim a do publika říká: „Šťastnej dobrej večír. Dobrej večír.“ Macháčkovi Furianti: poezie, něha, upřímná láska, zdánlivá obyčejnost nebo samozřejmost, ale také vášeň, dravost, nenávist a zloba. Nádherné představení.

Jan Kolář: Setkávání přes rampu
Osobně jsem se s Miroslavem Macháčkem nesetkal, ačkoliv příležitostí, díky mé profesi divadelního kritika, bylo dost. Bál jsem se jeho výbušné povahy a (kulantně řečeno) jeho nevstřícnosti vůči kritikům, s nimiž dokázal pořádně zatočit, pokud se odvážili s ním vstoupit do dialogu. Jednou, když přátelsky tancoval s kritičkou Svobodného slova na rautu na ostravském divadelním festivalu, kde jeho Naši furianti usvědčili ostatní představení z bezvýznamnosti, jsem ho oslovil a on mě hned zpražil, jak si mohu dovolit rušit jeho kontakt s krásnou dámou. A tak jsem s Miroslavem Macháčkem „komunikoval“ jen prostřednictvím jeho divadelních kreací. Poprvé v Činoherním klubu, kde v Gorkého Na dně hrál Luka. Dodnes si pamatuji tu expresivní energii, vteřinové proměny tváře, která byla i nebyla „na dně“. Macháčkova inscenace Andrejevovy „cirkusové hry“ Ten, který dostává políčky pak byla první pobídkou, proč do Činoherního klubu zdeptaného normalizací znova začít chodit. A na tom, že jeho vyvzdorované inscenace v Národním divadle (Naši furianti a Hamlet) byly přelomové a zůstanou navždy „ploškou“ české divadelní paměti se shodne celá česká kulturní obec. Miroslav Macháček se zasloužil o české divadlo!

Setkání druhé

Jako student DAMU jsem si přivydělával v pražské Viole jako technik, zvukař, osvětlovač. Zásluhou mého pozdějšího (myslím, že to můžu říct) přítele doktora Vladimíra Justla, šéfa této neobyčejně zajímavě koncipované a originální divadelní scény tam tři režiséři Macháček, Schorm a Kačer zkoušeli inscenaci Téma Dostojevskij. A já mohl být u toho.

Poprvé jsem viděl pana režiséra Macháčka a herce Macháčka v „akci“. Pracovně soustředěný, vždy připravený, maximálně odevzdaný textu a cíli představení. Hravý, někdy obrovsky usměvavý, laskavý. Ale také: nerudný, nesnesitelný, rozhádavý, uzavřený jen sám do sebe. Zásluhou jeho, ale i pánů Schorma a Kačera vzniklo v tehdejší pražské divadelní šedi nádherné představení.

Setkání třetí

Listopad 1989, stávka divadelníků. Sedím vedle něho v pražském Divadle Na Zábradlí. Už nevím, co pak na jevišti říkal, ale byl to pořád ON: když se pro něco rozhodl, s maximální a maximalistickou zaujatostí, tvrdohlavostí, poctivostí a upřímností za tím šel.

Jsou lidé, herci, režiséři i jiní, kteří by o něm mohli vydat podrobnější svědectví. Znali ho lépe. Toto moje berte jako vyznání (vzdálené vyznání) někomu, kdo byl – podle mě – originál, profesionál a kdo se naprosto nesmazatelně vryl do historie a paměti českého divadla.

Radiodokument