Tyjátr – Naše třída, můj národ (2017)

Přidal: Premek |

Květen 30, 2017

Připravil Martin Macho Macháček. Recenze inscenace Naše třída (Divadlo Polárka, režie Břetislav Rychlík).

Natočeno 2017. Premiéra 29. 5. 2017 (ČRo Radio Wave, 16:20 h.; 5 min.). K poslechu zde.

Lit.: Macháček, Martin Macho: Tyjátr: Naše třída, můj národ. Brněnská Polárka hledá smíření pro dvacáté století. In web ČRo Radio Wave, 29. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Brněnské divadlo Polárka se od svého vzniku zaměřuje převážně na dětské a dospívající publikum. Nové umělecké vedení se ale snaží scénu posunout, inscenace Słobodziankovy hry Naše třída z dlouhodobé koncepce vystupuje úplně. Režisér Břetislav Rychlík komplikovaný text, pokrývající šest dekád polské historie, nazkoušel s mladými herci a některými mimořádnými výkony i celkovou koncepcí lehce předčil i první české uvedení textu v Divadle Komedie.

Pro polského dramatika, divadelního režiséra a kritika Tadeusze Słobodzianka je téma historických zvratů ve dvacátém století osobní. Narodil se na Sibiři, kam Sověti odvedli jeho rodiče. V textu Naše třída zobrazuje polskou společnost jako skupinu spolužáků různého původu. Propletené osudy jednotlivých hrdinů se rozbíhají ve školních lavicích na počátku třicátých let a sahají až do nultých let jednadvacátého století. S měnícími se společenskými podmínkami i systémy umírají, střídavě se stávají oběťmi, tyrany i mlčícími, zastrašenými svědky. Zemřelí se zjevují jako přízraky. Každý realitu před- i poválečného Polska vnímá jinak. Někdo z pozice osobních ambic i přání, které mu válka i sovětský vliv pomáhají naplňovat, někdo z Ameriky – pouze vzdáleně z dopisů. Všechny propojuje vražda jednoho ze židovských spolužáků a následný masakr celé místní komunity, kterého se většina účastní bez větších zábran. Słobodzianek nestaví Poláky do role obětí, ale problematizuje jejich antisemitismus, latentní odmítání zodpovědnosti i nejednoznačné působení katolické církve během války i daleko po ní.

Rychlík v jednoduše rozvržené tělocvičně rozehrává něco jako nevinnou besídku, ve které křepčící děti předvádí soužití nepříliš dobře sociálně situovaných polských školáků a jejich židovských kamarádek a kamarádů. Z celkem kompaktní komunity se kvůli náboženským a jiným stereotypům pozvolna začínají vydělovat jednotlivci. Režisér nechává herce pobíhat po jevišti a cvičit bizarní choreografie. Nenávistné jednání mezi postavy proniká zprvu mimoděk, jen žertovně, aby se nakonec stalo brutálním. Rychlík vše režíruje v náznaku, který ale dovoluje například prožít sugestivní scénu hromadného znásilnění jedné ze spolužaček v plné intenzitě. Čím jednodušší akce se souborem buduje, tím silněji působí. Oproti tomu některé až příliš popisné momenty vyznívají v jinak minimalistické, na text velmi soustředěné inscenaci komicky – například když jeden z aktérů mrští umělou krví nasáklou houbu proti zdi.

Veškerá pozornost je upřená na herce, zejména na ústřední skupinu ve složení Lukáš Daňhel, Vít Piskala, Lubomír Stárek a Ondřej Jiráček i noblesní herečky Terezu Lexovou a Táňu Hlostovou. Inscenace textu v Divadle Komedie před pár lety ztroskotala na doslovnosti a přílišné snaze hrát děti. Rychlík měl ale v Polárce k dispozici dostatečně mladý tým, který od hravosti s lehkostí přechází až k depresivní vážnosti. Herci nepotřebují mládnout, naopak v průběhu inscenace obdivuhodně zrají. Hrají civilně a potřeba pojmenovat, jak se s podobnou historickou zkušeností vyrovnat, není křečovitá. Navíc podobně komplexní reflexe, která by epicky převyprávěla naše vlastní dějiny ve stejně úderné zkratce, v českém kontextu chybí. Naše třída z Divadla Polárka by k tomu mohla být výraznou inspirací.

Radiodokument