Mudrc bělmem (2017)

Přidal: Premek |

Červen 2, 2017

Rozhovor. Připravila Alena Blažejovská.

Hovoří Pavel Švanda.

Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra 3. 6. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h).

Lit.: Blažejovská, Alena: Pavel Švanda: Mudrc bělmem – poslechněte si rozhovor. In web ČRo Brno, 2. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Básník, prozaik, esejista a emeritní profesor Divadelní fakulty JAMU vydal básnickou sbírku Mudrc bělmem. O tajemném názvu a o tom, čím je mu poezie, s autorem hovoří Alena Blažejovská.

„Mudrc bělmem je hrdinou titulní básně,“ vysvětluje Pavel Švanda, „a ta báseň je chápána ironicky. Té ironie je v knížce hodně. Naopak v české poezii obecně mnoho ironie nebývá, není to poloha, na kterou jsme zvyklí.“

Ale co to znamená – mudrc bělmem? „To je takový ten blýskavý pohled profesora za katedrou, který se zaplete do příliš složitého souvětí a pak už neví, jak z toho, a tak se dívá do okna a koulí očima a doufá, že se z toho svého výkladu nějak vymotá,“ směje se autor.

Nemůže však tento obraz odkazovat i k mudrci či světci pohrouženému do vnitřního světa při modlitbě nebo meditaci – takže je z něj vidět jen bělmo? „Taky by se to tak dalo brát. Rozhodně třeba na barokní malbě bychom příklady něčeho takového našli, ale mě to nenapadlo,“ říká Švanda.

Knížka obsahuje verše sebrané za dosti dlouhou dobu. „Ani jsem nepočítal s tím, že by z toho ještě něco mohlo být. Ale potom, k mému vlastnímu překvapení, se mi to znovu ozvalo, musel jsem se tím zabývat, básně dodělávat, řadit je k sobě. Pak jsem měl přetržku, protože jsem měl úraz, a až jsem se z toho sebral, tak se mi to téma vrátilo,“ rekapituluje básník.

Přiznal tedy ve svém nakladatelství Atlantis, že má připravenou novou sbírku – která se podle něj od autora jeho věku snad už ani neočekávala – a tak knížka spatřila světlo světa.

Pavel Švanda se narodil 6. června 1936 ve Znojmě a je představitelem generace Šestatřicátníků, k níž se řadí i Václav Havel, Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Věra Linhartová, Alena Wagnerová a další. Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v 60. letech spolupracoval s časopisy Host do domu a Tvář, v 70. a 80. letech publikoval v samizdatu pro přátele shromážděné kolem filozofa Josefa Šafaříka.

Za normalizace vystřídal řadu zaměstnání. Po roce 1989 pracoval v redakcích Akordu a Lidové demokracie a stal se pedagogem Divadelní fakulty JAMU. Přispíval do revue pro kulturu a politiku Proglas, je stálým spolupracovníkem Kontextů a Českého rozhlasu.

„Pro celou mou poezii je charakteristická deníkovost,“ soudí autor. „Ale když se to potom dodělává, tak se ukáže, že nejde jenom o plynutí času. Vytvářejí se významové uzly, jádra budoucí sbírky, která přerůstají deníkové sdělení.“

Básně reflektující prožitek zralého muže střídají texty vzpomínkové, obrazy vyvstávající z mladých let. „K údělu staršího člověka patří, že se ta či ona část minulosti vynoří, stane se přítomností a musí se s ní nějak znovu počítat,“ upozorňuje Švanda. „Jako báseň se však objeví ve značně lomené, pozměněné podobě. Reportáže to nejsou.“

V případě Švandovy poezie jako by ratio pozorovalo, analyzovalo a hodnotilo city. „Ano, je to pravda, já se přiznávám k té vysloveně intelektuální poezii. I když u nás tato tradice není zdaleka tak silná jako třeba v polské či německé poezii, natož v anglosaské.“

Autor o své poezii říká, že je psána pro čtenáře, a ne pro posluchače. Zamýšlí prý své verše pro toho, kdo drží v ruce knížku a čte a může se k přečtenému vracet. Na druhé straně obsahuje Švandova poezie i dialogické prvky, které sám hodnotí jako „přesahy esejisty“. „Esej je obyčejně svého druhu dialogem, ať už uvnitř autorova vědomí, nebo jako dialog autora a čtenáře. Mně se to tak naplétá i do poezie,“ shrnuje Švanda.

Radiodokument