„Poněvadž musí rozkvésti i tma…“ (2017)

Jak těžké je „býti básníkem“ v 21. století? S Karlem Šiktancem o slovech ve verších a s Petrem Hruškou o poezii Karla Šiktance. Připravila Milena M. Marešová. Hudební ukázky Jiří Vondráček a Laco Déczi.

Ukázky z díla /verše ze sbírky „Horniny“/ čte Martin Stránský. Hovoří Karel Šiktanc a Petr Hruška.

Natočeno 2017. Premiéra 10. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 9:45 – 10:30 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava. Repríza 4. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 9:50 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.

Lit.: Marešová, Milena M.: Přímé řeči v Horninách. S Karlem Šiktancem o slovech, verších a poezii 21. století. In web ČRo 3 Vltava, 9. červen 2017  (článek). – Cit.: Karel Šiktanc byl nazván „posledním mágem“ české poezie, žijícím klasikem i respektovaným „monumentem“ tuzemského světa veršů a básní.

Jeho poetické putování je úctyhodně dlouhé, a když o něm vypráví, posluchač zákonitě podlehne obsahu, ale zároveň i hlasu vypravěče, jak můžete zjistit v pořadu nazvaném „Poněvadž musí rozkvésti i tma…“

Vážná známost (tak se jmenuje jedna ze sbírek vydaných v posledním desetiletí) básníka s poezií začala dávno, před více než půl stoletím, vždyť letos v červenci oslaví Karel Šiktanc devětaosmdesáté narozeniny. Ale v jeho případě věk jako by nehrál roli, jakoby kolem něj kroužil Nesmír (to je další název sbírky z nedávné doby), čas-nečas, kterému lze vzdorovat obdivuhodnou vnitřní silou a, jak potvrzuje Petr Hruška, „Karel Šiktanc v 21. století je neutuchající energie. Především básnická, zaplaťbůh i životní.“

Ostatně zájem a vitalitu lze vnímat a čerpat z básníkovy blízkosti, a nemusí to být Na Knížecí (což je jedno z jeho oblíbených míst, ale také titul jeho knihy), ale třeba v holešovickém bytě, kde jsme natáčeli vyprávění o poezii.

Zahradní pavilon na všechny západy…

„Mám-li se vrátit k jeho posledním sbírkám, to znamená k textům, které v 21. století vycházejí,“ pokračuje Petr Hruška (v poslední době to je zvláštně pravidelná perioda dvou let, kdy mimo již jmenované vydal básník Zimoviště, Čistec nebo Horniny), „ty sbírky v zásadě pokračují v tom, čím dílo Karla Šiktance, jeho podstatná tvorba od 60. let minulého století, to je velké vzepětí jazyka především, a lidské řeči. Což není nic tak samozřejmé, jak by se mohlo, například v rozhlase zdát.“

Být básníkem bylo vždy trochu štěstí i trochu neštěstí

Když mluví Karel Šiktanc o poezii, svém spolubytí s ní a v ní, vždy je v jeho slovech znát ohled na ty, pro které píše. Podobně jako inspiraci čerpá na „svých místech“, ze zaslechnutých fragmentů řeči, útržků rozhovorů, slov i jejich archaických, nebo nově nalézaných podob. „A dneska se mi zdá, že ty zdejší uši jsou obrácené spíš k jiným, přitažlivějším zvukům a hlasům,“ uvažuje Karel Šiktanc o přitažlivosti poezie v dnešním světě. A pokračuje: „Ale přesto pořád věřím, že dobrá poezie si toho svého dobrého posluchače vždycky najde. Takže, snad nehořekujme hned na začátku.“ Ne, stížnosti opravdu nepatří k jeho stylu, a tak se zaposlouchejme do poezie v přednesu samotného autora, ale také v kongeniální interpretaci Martina Stránského.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)