IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů (2017)

Přidal: Premek |

Červen 26, 2017

Připravil Pavel Hlavatý.

Ze záznamu hovoří Eduard Goldstücker, Arnošt Lustig, Jan Procházka, ředitel Ústavu marxistmu-leninismu UK Antonín Vaněk (nahrávka z roku 1974) a další.

Natočeno 2017. Premiéra 16. 6. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus. K poslechu zde.

Lit.: Hlavatý, Pavel: Všechno jste prohráli. Tak nazval historik publikaci o sjezdu spisovatelů, který předcházel pražskému jaru. In web ČRo Plus, 16. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Koncem června 1967 se konal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, který je, spolu s několika dalšími událostmi, vnímán jako jakýsi prolog k pražskému jaru 1968. Sjezd se konal ve dnech 27. – 29. června a navazoval na slavné tradice kritických spisovatelských sjezdů.

Toho v pořadí druhého z roku 1956 se slavným Seifertovým vystoupením a třetího z roku 1963. Z tribuny sjezdu zazněla řada kritických příspěvků, a to jak z řad nestraníků (Václav Havel, Alexandr Kliment), tak členů strany, tehdy ještě nenazývaných reformní komunisté. A právě oni byli, v rámci partajní disciplíny, následně potrestáni. Ze strany byli vyloučeni A. J. Liehm, Ivan Klíma a Ludvík Vaculík, stranické tresty dostali Jan Procházka a Milan Kundera.

Sjezd měl přitom i své stíny – jednání stranické skupiny, fakticky nadřazené plénu, vyřazení dopisu Alexandra Solženicyna Svazu sovětských spisovatelů, který byl na sjezdu přečten, z diskuse i následného sborníku, a také odmítnutí pomoci dosud v Československu vězněným spisovatelům. Šlo například o Jana Beneše a Ninu Svobodovou.

Sjezd měl i širší negativní následky – Svazu československých spisovatelů byl komunistickou věrchuškou odebrán týdeník Literární noviny, periodikum, které se v průběhu šedesátých let stalo postupně kritickou tribunou reformě komunistických názorů a díky tomu se dostávalo do opakovaných konfliktů s tehdejší cenzurou. I o těchto konfliktech a cenzurní praxi obecně se na sjezdu mluvilo.

Režim se však přesto v něčem poučil. Zatímco ze slavného II. spisovatelského sjezdu existují rozhlasem pořízené záznamy a zvukově dochován je tak i již zmíněný Seifertův projev, IV. sjezd rozhlasově pokryt nebyl. V našem pořadu jsme tak mohli čerpat ze dvou vrstev výpovědí o této události. První byly rozhovory se spisovateli (Jan Procházka, Arnošt Lustig, Eduard Goldstűcker) a tiskové konference z roku 1968, druhou pak raně normalizační propagandistické komentáře z roku 1970 a pozdější obsáhlý pořad téže provenience z roku 1974.

Díky těsně následujícímu pražskému jaru vyšel protokol se spisovatelskými projevy v roce 1968 v masovém nákladu, pouze Solženicynův dopis se tam neobjevil. O sjezdu pak vyšly dvě velmi pozoruhodné knihy: publikace Dušana Hamšíka Spisovatelé a moc(1969), jejímž autorem je poslední šéfredaktor spisovatelského týdeníku, a odborná a na dokumentech postavená práce známého historika Karla Kaplana Všechno jste prohráli(1997).

Lit.: Skalický, Jaroslav: Píchnutí do vosího hnízda. Před 50 lety zkritizovali spisovatelé režim jedné strany. In web IRozhlas, 27. 6. 2017 (článek + nahrávka reportáže – 3 min.). – Cit.: Spisovatelé na svém sjezdu před 50 lety nemluvili o knihách, ale o politice. Jejich otevřený protest proti politice vládnoucího komunistického režimu nezůstal bez trestu. Zdržet reformní proces se už ale režimu nepodařilo. Vyvrcholil Pražským jarem 1968.

Ludvík Vaculík na sjezdu spisovatelů v roce 1967 pronesl slavný referát o tom, jaký je vztah občana, v širším filozofickém slova smyslu, a tehdejšího komunistického režimu. Upozorňoval na to, že tady je celá škála různých práv, zakotvených třeba i v Ústavě, které ale nejsou dodržovány ze strany režimu.

Českoslovenští spisovatelé před 50 lety otevřeně kritizovali komunistický režim. Milan Kundera, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík a další ve vystoupeních na spisovatelském sjezdu volali po větší tvůrčí volnosti a odmítali cenzuru. Nezříkali se socialismu, ale vážně pochybovali o správnosti jeho dosavadní formy. Otevřeli tak cestu k Pražskému jaru 1968.

„Klíma, Liehm a Vaculík byli vyloučeni z komunistické strany, Pavel Kohout dostal důtku s výstrahou a s Milanem Kunderou bylo zahájeno disciplinární řízení,“ připomněl historik Jan Kalous, jak se komunistický režim vypořádal po sjezdu se svými nejostřejšími kritiky. Nechtěli přitom nic jiného, než přispět ke zlepšení stavu společnosti.

Chceme se zbavit nedostatků

„Jestliže my tedy poukazujeme velice otevřeně na některé nedostatky, asi nám záleží na tom, aby se společnost těch nedostatků zbavila, nikoliv aby tedy s nimi dál se producírovala před celým světem,“ potvrdil po památném sjezdu spisovatel Jan Procházka v rozhovoru pro Československý rozhlas.

Na sjezdu své kolegy inspiroval ke kritickým vystoupením Milan Kundera. Napětí vyvrcholilo, kdy Pavel Kohout četl dopis sovětského spisovatele Alexandra Solženicyna, který komunistické vedení chtělo řadovým členům Svazu zatajit. „Byl hodně podobný tomu, co kritizovali i naši spisovatelé: otázku cenzury, autorské licence, zásahy strany do kulturní politiky,“ vysvětluje historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Jeden mozek nezvládne vše

Představitelé KSČ demonstrativně opustili sál, ke spisovatelům ale ještě promluvil Ludvík Vaculík. „Pronesl slavný referát o tom, jaký je vztah občana, v tom širším filozofickém slova smyslu, a tehdejšího komunistického režimu. Upozorňoval na to, že tady je celá škála různých práv, zakotvených třeba i v Ústavě, které ale nejsou dodržovány ze strany režimu. To bylo jak píchnutí do vosího hnízda,“ osvětluje Kalous. Všechny tyto kritické hlasy označilo komunistické vedení za protistranické a protirežimní.

„Není možný, aby jeden člověk, jedním mozkem, který má určitou kapacitu, řídil mlékárny, čekárny, lékárny, prostě všechno,“ narážel spisovatel Jan Procházka na roli komunistické strany, která si uzurpovala právo rozhodovat ve společnosti o všem. Konkrétně měl na mysli jejího šéfa Antonína Novotného, který KSČ vedl už 15. rokem.

„Ta kritika režimu Antonína Novovotného postupně sílila a na konci roku byl odvolán z té nejvyšší stranické funkce,“ doplňuje Kalous. To už reformní proces v KSČ i celé společnosti běžel naplno. Začalo pražské jaro 1968, které udusily až tanky.

Radiodokument