Hranice (2017)

Eva Pospíšilová. O hraniční poruše osobnosti, opírající se o vyprávění dvou aktérek – nahlédnutí do jejich nestabilního světa. Obě respondentky, přičemž jednou z nich je sama autorka, se snaží najít během svých rozhovorů a putování městem odpovědi na zdánlivě obyčejné lidské otázky. Dramaturgie Gabriela Pályová Albrechtová. Mistr zvuku Tomáš Pernický.

Natočeno 2017. Premiéra 21. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.) v cyklu Radiodokument. Repríza 21. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.

Lit.: Albrechtová, Gabriela: Jak nalézt hranice ve vztahu k ostatním lidem? Dokument o hraniční poruše osobnosti. In web ČRo 3 Vltava, 21. červen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: jak je najít ve vztahu k sobě samému? Obě respondentky, přičemž jednou z nich je sama autorka, se snaží najít během svých rozhovorů a putování městem odpovědi na zdánlivě obyčejné lidské otázky. Buď stabilní, drž střed.

Dokument „Hranice“ je nahlédnutím do nestabilního světa dvou mladých žen, a zároveň snahou o nalezení příčin této nerovnováhy.  Svým tématem se dotýká hraniční poruchy osobnosti a hledá odpovědi na to, zda je vůbec možné najít v životě střed a vybudovat pevné hranice ve vztahu k ostatním k lidem, a především k sobě samým.  „Hranice“ se nesnaží přednést objektivní názory odborníků. Je výpovědí o problémech, s nimiž se potýká řada lidí, ať už v extrémní, anebo v mírnější podobě, vystavěný z útržků rozhovorů a vzpomínek na dětství.

Obě ženy – jednou z nich je sama autorka – putují městem a během rozhovorů a vzájemných interakcí se pokoušejí navzájem pochopit a nalézt ze své situace východisko.
Autorka Eva Pospíšilová, studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, k tomu říká: „Emoční nestálost je komplikovaná věc. Nelze ji nějak uchopit, můžete ji ale předat jako slova, myšlenky a příběh.

Důležitým podnětem ke vzniku dokumentu pro mě bylo setkání s člověkem, co se rychle měnil ve svých náladách a postojích. Když se s někým takovým dostanete do kontaktu, cítíte se nejistě, protože nevíte, jak se k vám v příští chvíli zachová, jaký postoj vůči vám zaujme a jak dlouho mu to vydrží.

Řada lidí by mohla namítnout, že je takové chování vlastní téměř celé populaci, ale to, o čem se chci bavit, je kolikrát totální emocionální dezorientace. Ten člověk neví, co cítí, proč to cítí, proč se to mění, ty pocity ho přebíjí a udolávají.

Vlastně jde o nějakou šílenou smršť, kdy se střídá pozitivní s negativním takovou rychlostí, že chcete v jednu chvíli skandovat a provolávat slávu životu, a potom najednou nemáte vůli cokoli udělat, ležíte tam někde v pokoji na koberci a řvete hrůzou, z ničeho nic máte pocit, že zešílíte, že se musí stát něco strašného.“

V dokumentu se střídají promluvy, útržky, obrazy a vyprávění se zvukovými stopami z  japonského anime (animovaného seriálu) Naruto, inspirovaného mangou (japonským komiksem). Naruto je postavou blízkou oběma hrdinkám dokumentu,  obě nalézají v jeho příběhu paralely s vlastním životem. V dalším plánu působí zvuky z Naruta jako cizí, nesrozumitelný, ale přesto působící emocionální prvek.

„Hranice“ není konzistentní drama o neštěstí, obě aktérky se dokáží podívat na svoje problémy s odstupem, k čemuž hojně využívají sebeironii.

Na otázku, zda se domnívá, že trpí hraniční poruchou osobnosti, autorka řekla: „Když je mi zle, tak se snažím objevit nejrůznější stigmata, nemoci a poruchy, co bych asi tak mohla mít. Když je mi zle, je mi totiž úplně všechno. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho, na to se moje momentální rozpoložení příliš rychle mění.“

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)