Hranice (2017)

Dokument „Hranice“ je nahlédnutím do nestabilního světa dvou mladých žen, a zároveň snahou o nalezení příčin této nerovnováhy.  Svým tématem se dotýká hraniční poruchy osobnosti a hledá odpovědi na to, zda je vůbec možné najít v životě střed a vybudovat pevné hranice ve vztahu k ostatním k lidem, a především k sobě samým.  „Hranice“ se nesnaží přednést objektivní názory odborníků. Je výpovědí o problémech, s nimiž se potýká řada lidí, ať už v extrémní, anebo v mírnější podobě, vystavěný z útržků rozhovorů a vzpomínek na dětství.

Obě ženy – jednou z nich je sama autorka – putují městem a během rozhovorů a vzájemných interakcí se pokoušejí navzájem pochopit a nalézt ze své situace východisko.
Autorka Eva Pospíšilová, studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, k tomu říká: „Emoční nestálost je komplikovaná věc. Nelze ji nějak uchopit, můžete ji ale předat jako slova, myšlenky a příběh.

Důležitým podnětem ke vzniku dokumentu pro mě bylo setkání s člověkem, co se rychle měnil ve svých náladách a postojích. Když se s někým takovým dostanete do kontaktu, cítíte se nejistě, protože nevíte, jak se k vám v příští chvíli zachová, jaký postoj vůči vám zaujme a jak dlouho mu to vydrží.

Řada lidí by mohla namítnout, že je takové chování vlastní téměř celé populaci, ale to, o čem se chci bavit, je kolikrát totální emocionální dezorientace. Ten člověk neví, co cítí, proč to cítí, proč se to mění, ty pocity ho přebíjí a udolávají.

Vlastně jde o nějakou šílenou smršť, kdy se střídá pozitivní s negativním takovou rychlostí, že chcete v jednu chvíli skandovat a provolávat slávu životu, a potom najednou nemáte vůli cokoli udělat, ležíte tam někde v pokoji na koberci a řvete hrůzou, z ničeho nic máte pocit, že zešílíte, že se musí stát něco strašného.“

V dokumentu se střídají promluvy, útržky, obrazy a vyprávění se zvukovými stopami z  japonského anime (animovaného seriálu) Naruto, inspirovaného mangou (japonským komiksem). Naruto je postavou blízkou oběma hrdinkám dokumentu,  obě nalézají v jeho příběhu paralely s vlastním životem. V dalším plánu působí zvuky z Naruta jako cizí, nesrozumitelný, ale přesto působící emocionální prvek.

„Hranice“ není konzistentní drama o neštěstí, obě aktérky se dokáží podívat na svoje problémy s odstupem, k čemuž hojně využívají sebeironii.

Na otázku, zda se domnívá, že trpí hraniční poruchou osobnosti, autorka řekla: „Když je mi zle, tak se snažím objevit nejrůznější stigmata, nemoci a poruchy, co bych asi tak mohla mít. Když je mi zle, je mi totiž úplně všechno. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho, na to se moje momentální rozpoložení příliš rychle mění.“