Host do domu – Irena Dousková (2017)

Přidal: Premek |

Červen 28, 2017

Příbramská rodačka Irena Dousková zůstane asi navždy pro většinu čtenářů a diváků spjata se jménem Hrdý Budžes. Od roku 1998 kdy toto, dnes už legendární dílo vzniklo, však rozhodně nezahálela. Vystudovaná právnička od té doby napsala pěknou řádku knížek, nebo i scénář k filmové pohádce Micimutr. Jejím zatím posledním dílem je román Medvědí tanec, pojednávající o posledních měsících života Jaroslava Haška. Normalizace? „Pořád je v nás a já mám pocit, že k tomu můžu ještě něco říct,“ myslí si spisovatelka. K poslechu rozhovoru s Irenou Douskovou vás zve Jiří Holoubek.

Natočeno 2017. Premiéra 27. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.). K poslechu zde.

Lit.: Holoubek, Jiří – Horálková, Elena: Normalizace? „Pořád je v nás a já mám pocit, že k tomu můžu ještě něco říct,“ myslí si Irena Dousková. In web ČRo 2 Praha, 27. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Fronty na banány, pionýři, kádrování a výjezdní doložky. Vzpomínáte? Temnou dobu normalizace popisuje s humorem sobě vlastním Irena Dousková ve své knize Hrdý Budžes.

Příští rok uplyne 20 let od jejího vydání a za tu dobu se stal Budžes hitem. V čem tkví kouzlo vyprávění malé Helenky Součkové? „To asi není otázka pro mě, ale pro lidi. Určitě k tomu přispělo představení s Bárou Hrzánovou,“ přemýšlí spisovatelka Irena Dousková.

„I pro mě je zvláštní, že to baví studenty, a dokonce děti, které tu dobu nezažily. Takže můžu doufat, že to má obecně lidský přesah. Nepřistupovala jsem k tomu s kalkulem a neříkala si: Teď napíšu trhák.“ Ve svých prózách se poměrně často vrací do 80. let a jak říká, není to nostalgické ohlížení.

Jsem ráda, že to máme za sebou

„Jsem ráda, že to máme, doufám, jednou provždy za sebou. A proč se tomu vracím? Připadá mi důležité o těch věcech vyprávět, protože se to v nás pořád projevuje. A pak, je to i osobní. V roce 1989 mi bylo 25 let, takže podstatný kus života jsem v tom období prožila. Pořád mám pocit, že k tomu můžu ještě něco říct.“

Báseň A hrdý buď od S. K. Neumanna celou neumí, ale k poezii měla vždycky blízko. Už jako malá psala básničky a svojí prvotinu si pamatuje dodnes: „Za našimi, za vraty, vysedává prase. Hele ho, už zase,“ recituje se smíchem verše, které použila i v Hrdém Budžesovi. „Začínala jsem poezií a taky jsem ji ráda četla. Dlouho jsem si myslela, že budu psát básně. A taky jsem je nikdy psát nepřestala.“

Nejsem televizní ksicht

Psaní je osamělá činnost a to jí vyhovuje. „Jsem introvertní, takže pozornost nevyhledávám,“ přiznává a libuje si: „Nejsem televizní ksicht, abych nemohla jít po ulici.“ Přesto ji zpětná vazba těší. „Zvykla jsem si na čtení v knihovnách a školách. Ráda se s lidmi setkávám, i když samotu při psaní potřebuju. Ale je to příjemná změna.“

Radiodokument