Páteční večer – A jako blues tě na svých ústech vyzpívám (2017)

Přidal: Premek |

Červen 29, 2017

Básník, jazzman, prozaik, rozhláskář, osobnost Skupiny 42, Josef Kainar, se narodil 29. června 1917. V 17 letech se postřelil při pokusu o sebevraždu, maturoval v jednadvaceti. Pracoval „na dráze“, vydělával si jako kytarista Doležalova orchestru v ostravské kavárně Savoy. Jeho verše byly zhudebněny pro Evu Olmerovou, Zuzanu Navarovou, zpíval je Karel Plíhal; tu nejproslulejší píseň – Stříhali dohola malého chlapečka – zpívá Vladimír Mišík. Melodie písně Hvězdy nad Brnem vítá cestující na brněnském hlavním nádraží. Pořad připomínající sté výročí narození Josefa Kainara připravila Milena M. Marešová. Použitá hudba Zuzana Navarová, Michal Prokop, Eva Olmerová, Karel Plíhal, Jiří Suchý a Vladimír Mišík.

Hovoří Aleš Opekar, Lenka Jungmannová a Vladimír Karfík. Ukázky z tvorby čte Martin Myšička.

Natočeno 2017. Premiéra 30. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h). Repríza 30. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma.

Lit.: Marešová, Milena M.: A jako blues tě na svých ústech vyzpívám. Před sto lety se narodil básník, jazzman a prozaik Josef Kainar. In web ČRo 3 Vltava, 29. červen 2017 (článek). – Cit.: Básník, jazzman, rozhláskář, karikaturista – jak dokládají pamětníci, Josef Kainar byl osobnost mnoha nadání. A jako takový to neměl snadné v tzv. běžném životě. Narodil se v předposledním roce velké války. Desetiletému chlapci se rozvedli rodiče, emotivně prožíval obtíže prvních lásek.

Byl samotář, závěr života trávil na Ždáni, v ubytovacím zařízení svazu spisovatelů. Chodil na ryby, psal básně, hrál na kytaru. Josef Kainar se narodil v Přerově 29. června 1917.

Jeho otec i dědeček byli železničáři, a také on sám za války pracoval na dráze. Vliv tohoto prostředí se projevil i v jeho poezii a písňových textech: motiv nádraží, vlaků, kolejí se opakovaně vrací.

První verše zapůsobily jako zjevení

„Jeho poetika vychází z Halase,“ říká literární historik Vladimír Karfík, „přestože příběhovostí jeho básní by mu měl být bližší spíš Vladimír Holan, než Halas.“ Poprvé Josef Kainar publikoval báseň Pochod villonovců ve Studentském časopise v květnu 1936. Vrstevníci později vzpomínali, jak silně na ně zapůsobily už tyto první pokusy mladého autora. Za Pochod villonovcú čtenáři navrhli Kainarovi odměnu za nejlepší příspěvek čísla, a jeho texty se setkávaly s úspěchem po celou dobu, kdy v časopise tiskl, tedy do podzimu 1938.

První kniha a osud válečné generace

Knižně Josef Kainar debutoval na přelomu let 1940 a 1941 sbírkou Příběhy a menší básně. Šlo ale ve skutečnosti o jeho druhou sbírku. První, Tulák spí na louce, se nepodařilo prosadit k tisku. Už na jaře 1941 měl k publikaci připravenu sbírku Dvůr, protektorátní cenzura ji ale zadržela a rukopis se ztratil. Autor se sbírku nepokusil rekonstruovat; několik textů z ní otiskl v roce 1960 ve výboru Poezie. Příběhům a menším básním předcházelo v roce 1940 otištění několika textů v Jarním almanachu básnickém 1940, reprezentativním výboru z tvorby tzv. válečné generace, do níž jsou počítáni: Ivan Blatný, Kamil Bednář, Klement Bochořák, Jiří Orten, Josef Kainar, Oldřich Mikulášek, Jan Pilař, Jan M. Tomeš a další. Předmluvou a autoritou almanach zaštítil Václav Černý.

Rozhláskář, rybář, samotář

V září 1945 Josef Kainar cestou do Prahy „uvízne“ v Brně a díky Oldřichu Mikuláškovi se stává redaktorem deníku Rovnost. Tam se poprvé objevují jeho veršované komentáře ke dni, často s vlastními ilustracemi, které mívaly různé názvy, než byl nalezen ten pravý – rozhlásek. Novinářská práce pro Rovnost a brněnské Lidové noviny ho pohlcuje, poezii píše málo. Do roku 1956, kdy se rozvádí a stěhuje se do Prahy, stihne vydat dvě sbírky – Velikou lásku v roce 1950 a Český sen v roce 1953, o šest let později vychází soubor básní nazvaný Člověka hořce mám rád. V 60. letech pak Lazar a píseň a poslední básnická kniha Moje blues. V roce 1968 vychází druhé vydání Mých blues. O rok později dochází i na útlý výbor z Kainarových písňových textů Miss Otis lituje. Na začátku 70. let připravuje básník s Jiřím Opelíkem výbor pro Klub přátel poezie, práci ale už nedokončí – výbor Bláznův kabát vychází v roce 1972, konečnou podobu mu patrně dal právě Jiří Opelík.

Josef Kainar dožil ve spisovatelském domě na Dobříši, svědectví současníků mluví o nemoci a samotě. V básních z posledního období jeho života jako by se samota zračila coby zvolený postoj – nikoli jen populární autostylizaci básníka osaměvšího se svými rybami, ale zejména texty, kde se mluvčí stylizuje do podoby komentátora a karatele stojícího v odstupu od ostatních a kriticky je pozoruje, a to jak v rozhláscích, tak ve „vážných básních“. Josef Kainar zemřel 16. listopadu 1971.

Lit.: Kamberský, Jakub: Josef Kainar: naznačeno, nedořečeno. In Týdeník Rozhlas 30/2017 (recenze). – Cit.: A jako blues tě na svých ústech vyzpívám. Tak literární publicistka Milena M. Marešová nazvala Páteční večer věnovaný stému výročí dramatika, textaře, ale především básníka Josefa Kainara. Pořad, který Vltava odvysílala 30. června, měl být komplexním portrétem všestranného barda. Stopáž dvou hodin je pro rozmáchlejší počiny ideální příležitostí.

Autorka postupovala chronologicky dle časové osy Kainarova života, jeho tvůrčí vývoj demonstrovala zejména na výčtu a popisu básnických sbírek, s určitými odbočkami do jiných žánrů. Tady je třeba ocenit erudovanost teatroložky Lenky Jungmannové, která pohovořila o Kainarově dramatické tvorbě, a rovněž muzikologa Aleše Opekara, který zasvěceně analyzoval jeho tvorbu textařskou, ať už poznamenanou jazzem či rockem.

Kompozici doplňovaly vybrané básně v hravé interpretaci Martina Myšičky a písně s Kainarovými texty, naštěstí nejen ty notoricky známé. Dodejme, že i několik osobních vzpomínek literárního publicisty Vladimíra Karfíka bylo cenným vkladem. Autorka pořadu nezapře svou profesi literární publicistky, z poslechu byl patrný přehled o Kainarově básnickém díle – leč tady přichází úskalí tohoto pořadu. Nekonečný výčet a popis básnických sbírek je určitě funkční v psané podobě, nikoli však v té auditivní. Pořad na mnohých místech ztrácel spád, stával se přednáškou, doplněnou vybranou písní. Poslech tak evokoval rozhlasové relace ze sedmdesátých a osmdesátých let typu Kolotoče, kde se střídaly deklamované příspěvky s hudebními vložkami.

V pořadu došlo i na odvrácenou stránku Kainarova života a tvorby. Chyběla však svědectví či zamyšlení o jeho pohnutkách, proč v určitém období života koketoval s totalitním režimem. Svědectví pamětníků, kteří by Kainara přiblížili nejen jako autora, ale i jako člověka, by jistě přispěla k pochopení jeho komplikovanosti. Leccos bylo zkrátka pouze naznačeno. Kdyby autorka tolik nelpěla na rozboru všech sbírek, pořad by neztrácel spád a stal by se živoucím svědectvím o draze vykoupeném talentu. Postrádal jsem navíc ukázky z rozhlasových dramatizací Kainarových her, díky nimž by si posluchač mohl udělat alespoň rámcovou představu o jeho tvorbě.

Byť byl Páteční večer velmi kultivovaný, připraven jistě se vší pečlivostí a naplněný cennými informacemi, položil jsem si po jeho poslechu otázku, zda si stanice Vltava opravdu jisté oživení nezaslouží.

Radiodokument