Kratochvílova Jízlivá potměšilost žití (2017)

Rozhlasová recenze. Novému románu brněnského autora se věnuje Tomáš Sedláček. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra 22. 7. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno 17:00 – 18:00 h).

Lit.: Sedláček, Tomáš: Poslechněte si recenzi na knihu Jiřího Kratochvila Jízlivá potměšilost žití. In web ČRo Brno, 21. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Novému románu brněnského autora se věnuje Tomáš Sedláček. Třeba vám přinese tip na letní čtení.

Od Medvědího románu z roku 1990 píše letos už sedmasedmdesátiletý Jiří Kratochvil s takřka obsedantní umanutostí jeden a tentýž příběh jedinců, jejichž sny a možnosti se střetávají s dějinnými silami válečných, poválečných a padesátých let. Zjevně přitom vychází z vlastní osobní zkušenosti jednoho ze tří sourozenců, které otec na svém vynuceném odchodu do zahraničí zanechal na krku matce s neblahým cejchem potomků nepřítele státu.

Říkám-li jeden příběh, myslím tím základní příběh v mnoha nejrůznějších podobách a převlecích; společným poznávacím znamením je pak Jiřího rodné město Brno. Popisuje je s takovou akribií a v takových detailech, že se podle jeho knih můžete v Brně orientovat jako turisté s bedekrem v ruce, ovšem s tou veselou výhradou, že ta klíčová místa dějů nikdy nenajdete. Neexistují, jsou plodem autorovy opravdu neobyčejné imaginace.

Kulisa města se v Kratochvilových prózách přečasto rozrůstá tu do podzemí, ondy zase vzlétá až pod jeho střechy, to město je plné podivných tvorů a zvrácených duší, jež pod přátelskými gesty skrývávají svou vražednou a manipulativní povahu. Vlastně to ani tak není milované město jako kulisa hororů. To už souvisí s rázem osudů Kratochvilových hrdinů: s dojemným úsilím se pokoušejí vysmeknout ze smyček dějinných tlaků, v groteskní nadsázce zápasí o své autentické bytí, aby nakonec svůj zápas víceméně beznadějně prohrávali.

Románových a novelistických variací takových příběhů vydal dosud Jiří Kratochvil – počítám-li dobře – už patnáct, ale stále nemá dost. Letos k nim připojil šestnáctý a nazval jej hravou parafrází jednoho z největších románů svého velikého guru, totiž Nesnesitelné lehkosti bytí, jako Jízlivou potměšilost žití.

Jakkoli název Kratochvilova románu odkazuje ke Kunderovi a stejně tak několik potměšilých citací z jiných Kunderových opusů, není to nejspíše záležitost významů, ale pouze postmoderní literární hra. Kratochvilova síla totiž spočívá kromě imaginativně zdůrazněného vypravěčství především v epickém napětí, nikoli v kunderovské intelektuální analýze zkonstruovaného světa.

Jiří je v próze opravdu především „neřestným vypravěčem“ (neřestný tu ale neznamená nemravný), nikoli analytickým intelektuálem. V Jízlivé potměšilosti žití si v jedenácti kapitolách můžete vychutnat dvě vyprávěcí linie, spřažené všudypřítomným a do dějů zasahujícím vypravěčem: Jeden tvoří detektivně zabarvené osudy jistého Adama Kočího, syna oblíbeného soukromého očka Dana Kočího, s jehož postavou se čtenáři setkali už v předcházejících Kratochvilových románech, druhý vypráví jistý králík, chovaný původně na balkoně činžáku na Biskupské.

Tvor je to nadmíru vzdělaný a schopný lidské řeči i hluboké sebereflexe, jenž si je dobře vědom, že jeho konečným osudem je projít lidským zažívacím traktem. Adam Kočí je naopak konfrontován s příšernou vraždou a okolností, že veškeré slávě navzdory, je jejího vyšetřování zbaven, aniž je jasné, proč.

A je tu také Adamův umírající otec Dan se svým archivem usvědčených nevěrnic i sbírkou fotografií lidských tváří odsouzenců k smrt s giocondovskými úsměvy, již pořídil za velmi zvláštních okolností jeho katovský kamarád povědomého příjmení Mydlář. Králičí příběh rámují temné časy raných padesátých let minulého století, Adam Kočí prožívá svá dramata v přítomnosti.

A protože život, dle Kratochvilova přesvědčení, čerpá z literatury, nechybí ani fiktivní rozpracovaný román, jejž autor, píšící jinak tklivé ženské příběhy pod manželčiným jménem, právě nazval tou Jízlivou potměšilostí bytí…

„Velký“ příběh Adama Kočího, zrazovaného v práci „charakterově podvojnými“ nadřízenými, a končící po vyhazovu od policie návratem k otcovu řemeslu privátního detektiva, má proto v králičím osudu z raných padesátých let své groteskní zrcadlo.

To vše je skloubeno a vyprávěno s mimořádnou přesností a lehkostí, běžící jako dobře namazaný stroj. Celý ten čtenářsky dobře přístupný mechanismus, vytvořený s kratochvilovským vtipem a neobyčejnou slovesnou silou, nese vespod notorickou, třebaže úspěšně ironizovanou vypravěčovu úzkostnou skepsi: Kromě smrti v životě není jiné jistoty a naše naděje jsou jen jinou verzí králičí víry o daleké zaslíbené zemi Austrálii. Hle, jízlivá potměšilost žití.

Jsou prázdniny, čas čtenářských orgií, a román Jiřího Kratochvila Jízlivá potměšilost žití čtenáře rozhodně nudit nebude. Kdyby se jim snad zdálo, že celá ta 220 stránková konstrukce krutě ironických událostí, zlomů a zlovolných příběhů je poněkud naddimenzovaná vůči tezi, kterou svého času vyjádřil s krajní lapidárností nobelista Jaroslav Seifert dvojverším Život je jen jeden, / jiný život není… doporučuji četbu Kratochvilova prozatím posledního románu doplnit knihou, k níž ironicky odkazuje poslední věta jeho románu – totiž Kunderovými Směšnými láskami a speciálně povídkou Eduard a Bůh.

Ateista Eduard se v ní šťastně usmívá v kostelní lavici nad svou lítostí, že Bůh neexistuje – a z té lítosti se mu náhle zjeví boží tvář jako realita. Iluze je tedy pravým důvodem Eduardova šťastného ateistického úsměvu. Kratochvilův Adam Kočí nad vonnou králičinou u štědrovečerního stolu dospívá k iluzi stejné ražby. Dva různí spisovatelé zcela protikladných tvůrčích postupů dospívají ke stejným pointám. Kratochvilova literární hra tím náhle získává úplně nové významy.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)