Mozaika – Nene Kvinikadze (2017)

Úryvek jednoho z nich – Jaguáří techno – byl v roce 2012 zařazen do německé antologie současných gruzínských spisovatelek a celá antologie po něm byla dokonce pojmenována. Kromě psaní působí Nene Kvinikadze jako producentka každodenní televizní talk show Druhé poledne a spravuje tbiliského kulturního průvodce. Její expresivní povaha  a mimořádné charisma jí vynesly i role v pěti filmech.

Nene Kvinikadze se letos představila v rámci literárního festivalu Měsíc autorského čtení. V Brně – stejně jako v dalších čtyřech městech – četla ze své poslední divadelní hry s názvem Lekce Francouzštiny. S autorkou se při této příležitosti setkala Markéta Kaňková.

Lekce francouzštiny má zajímavý historický background. Po konci rusko-gruzínské války, která vypukla v roce 2008, dostala řada gruzínských autorů nabídku, aby tento konflikt zachytila prostřednictvím dramatických textů, které by se následně četly i hrály v jedné řadě za sebou. Na tuto nabídku jsem kývla a měla jsem chuť vytvořit komorní příběh, intimní atmosféru, která by vytvořila kontrapunkt k válečnému běsnění, ke střelbě v ulicích, při které vyrůstala moje generace. Moje hra se tedy – jak napovídá název – odehrává v průběhu jedné lekce francouzštiny. Přestože se jedná o situaci výuky jazyka, válka je tu bytostně přítomná, přestože ji neukazuji, přestože není vidět. Mým cílem bylo zachytit ji mezi řádky, v prostoru mezi slovy.

Jako autorka jste debutovala v osmnácti letech sbírkou povídek s názvem Jednohlasně. Od té doby jste napsala řadu filmových scénářů, divadelních her, několik povídkových sbírek i tři romány. Kam jste se za necelých 20 let posunula jako autorka? Jak jste možnosti a potenciál literatury vnímala na začátku své dráhy a jak je vnímáte dnes?

Přiznám se, že nemám ráda své první texty, doslova nesnáším svou prvotinu. Myslím si, že pokud nemáte výjimečný talent a nejste génius, pak není možné v osmnácti letech cokoli vyjadřovat sofistikovaně a skutečně na úrovni. Musíte mít hodně velkou drzost, abyste si na to troufli. Já jsem člověk, který si rád hraje. Nemám ráda hazard a vlastně nehraju ani karty, ale velmi mě zajímají situační hry.

Své literární začátky jsem pojímala stejně. Představovala jsem si, jak budu ze svých textů někde číst, jak budu dělat rozhovory a rozdávat autogramy. Nebrala jsem to moc vážně, prostě jsem si chtěla hrát. V psaní jsem ale kontinuálně pokračovala a po nějaké době dospěla k názoru, že bych tu hru měla začít vědomě řídit, že bych na sobě měla vytrvale pracovat a soustředěně se učit, abych dospěla k nejvyšší možné kvalitě psaní, které jsem schopná. Dopadlo to tak, že jsem u literatury zůstala a asi jsem skutečně pokročila, protože jinak bych tady dnes nebyla.

Jste první gruzínská autorka, se kterou mám v rámci Měsíce autorského čtení možnost mluvit. Jaká vlastně je současná gruzínská společnost? Jaká jsou její nejpalčivější témata? A do jaké míry je reflektuje současná gruzínská literatura?

Osobně si myslím, že nejpalčivějším tématem současné Gruzie je chudoba, nezaměstnanost, neblahá sociální situace naší společnosti, která je důsledkem mnoha vlivů. Do nedávné doby gruzínská literatura tuto situaci příliš nereflektovala. Jsem ale hrdá na to, že tato situace se v poslední době změnila. Současní autoři v sobě nacházejí sílu se realitě postavit čelem a zrcadlit ji prostřednictvím textů pravdivě a otevřeně. Jako příklad můžu uvést básnířku Thamthy Melašvili, která na Měsíci autorského čtení vystupovala před několika dny. Thamta ve své poslední sbírce reflektuje situaci horníků, která je katastrofální. Za poslední dobu zahynula při práci v gruzínských dolech řada z nich.

Která z těchto aktuálních témat zajímají Vás? Jaká témata ve své literární tvorbě otevíráte – ať už se jedná o psaní povídek, románů nebo filmových scénářů…

Poslední filmový námět, který jsem napsala, a který vyhrál v konkurzu našeho národního filmového centra, se zabývá problémem čtyřicetileté ženy, která si ve vězení odpykala několikaletý trest. Teď je na svobodě a snaží se uplatnit v obyčejném každodenním životě. Chtěla jsem ukázat, jak se snaží znovuobnovit vztahy s rodinou, s manželem, s dětmi, jak hledá a nachází svou cestu zpět do společnosti, v čem nachází sílu a ve finále i východisko.

Její příběh samozřejmě generuje řadu dalších témat a podtémat. Obecně mám ale dojem, že zobrazování sociálních témat se stalo určitým trendem současné kinematografie. Mnoho scenáristů i režisérů zachycuje tuto problematiku plakátovým způsobem, a to je něco, co nemám ráda. Naopak mě velmi inspiruje, jakým způsobem sociální tematika proniká například do filmů Jima Jarmusche nebo Aki Kaurismakiho.

Nejste jen spisovatelkou a filmovou scenáristkou, působíte také jako herečka. Na svém kontě máte pět filmových rolí. Jaké typy žen jste ztvárňovala? A co Vám jako člověku i autorce herectví dalo?

Herectví pro mě od začátku byla a stále je výzva. Je to pro mě jedinečný způsob, jak si obrazně řečeno sáhnout sama na sebe. Herectví je pro mě zároveň až jakási rodinná záležitost, protože filmaři v Gruzii jsou jako jedna rodina. Sehrála jsem poměrně širokou paletu rolí: hrála jsem například dost otravnou číšnici, která je v neustálém konfliktu s hlavním hrdinou, kterému se snaží škodit. Hrála jsem ale také ponižovanou a utlačovanou manželku hlavního hrdiny v adaptaci slavného románu Michaila Džavachišviliho.

Co Vás v nejbližší době čeká? Je ještě nějaký sen, který byste si v oblasti umění chtěla splnit – ať už se jedná o literaturu, film, nebo divadlo?

Příští rok budu na frankfurtském knižním veletrhu prezentovat svůj první román Slavíci z Hispahánu. Moc bych si přála, aby byl úspěšný. Taky bych ráda dokončila román, na kterém pracuji už pět let. A v neposlední řadě bych do konce ledna měla dokončit dva filmové scénáře, na které čekají dva gruzínští režiséři.